Co udělám? Půjdu tam, kam mne (nohy) zavedou.

Poslední tři knihy, které jsem napsal, se točí okolo jedné otázky: „Co mám dělat?“, resp. „Co teď s tím vším?“ Bylo mi to vytknuto, prý je to příliš protestantské, cílevědomé resp. opačně, příliš založené na otázce po cíli. Cožpak není možné se občas jen válet, teřet, lelkovat? Cožpak není možné se s radostí oddat četbě nějakého braku? Udělat nějakou „pořádnou blbost“?
Ale to je nedorozumění, odpovídám. Vždyť jsem jen hloupějším bratrem! Pokud se ptám: „Co mám dělat?“, ptám se právě na to, jestli není nejlepší jen ležet v trávě, civět a žvýkat náhodně vytržené stéblo a sledovat radostně mraky na obloze! Nejde tu vůbec o diktát cílevědomé činnosti, naopak: cílevědomá činnost, tak jak tomu rozumím, způsobuje, že se otázka „Co mám dělat?“ stává bagatelní; odpověď je při ní rámcově jasná – mám dělat něco užitečného. Brrr… obchází mne hrůza. Nikoli proto, že bych nechtěl být „užitečný“, ale proto, že by pak někdo mohl chtít užitečnost mého jednání hodnotit „zvnějšku“. A pokud se užitečnost stane kriteriem společenského ocenění, nelze se tomu vyhnout, nelze se vyhnout otázkám typu „Nelelkuješ?“, „Neflákáš se?“
Někteří mi naopak vytýkají, že jsem workoholik, jinak bych se prý tak hloupě neptal a užíval si. Ale stejně se takové otázky bojím, protože teď a tady, nebo jindy a jinde… mě někdo může přistihnout, že si neužívám tak, jak by podle obecné představy bylo správné.
Ano, deklaruji, že poslední, co by mě zajímalo, by bylo ptát se, jestli to, co dělám, je užitečné. Užitek mě totiž vůbec nezajímá. Protože už to dávno není stejné slovo, jako je použito v Písmu. Nezajímá mě užitek, který bude někdo měřit ve „společenských kategoriích“, nezajímá mě, že bych se měl legitimovat vůči nějakému „prospěchu celku“ nebo stejně pojaté „přiměřenosti“ jednání, kterou bude někdo posuzovat.

Naopak. Jsem bytostně přesvědčen, že to nejlepší, co mohu pro celek „udělat“, je být konzistentní. Otázka „Co mám dělat?“ je otázkou, která je s mojí vnitřní jednotou přímo spojena: co mám dělat, abych byl tím, kým být mám?

Nezajímá mne, které z efektivních činností mám dát přednost, co dělat dříve a co později. Tak se neptám. Ptám se daleko radikálněji, právě proto, že odpověď vůbec nemusí být omezena čímkoli na první pohled „smysluplným“. Vlastně se ptám: nemám nechat všeho toho, co dělám a co mi přijde samozřejmé a správné? Nemám se zvednout a jít, udělat krok do neznáma? Nemám přehodnotit všechno, v čem jsem tak pohodlně zajištěn?
Moje milá žena, která cítí z mých textů výčitku, protože se občas oddává četbě detektivek, může být v klidu. Nesnižuji nijak její jednání, nemyslím, že je to „plýtvání časem“. Vůbec si nemyslím, že by to a ono mělo být hodnoceno jako „plýtvání časem“ z pozice někoho, kdo rozvrhuje svůj budoucí čas na věci „zásadní, užitečné“ a pak na „volno, rekreaci“. To je pro mne děs, úplná hrůza...
Kdysi dávno jsem si v tom udělal jasno, když jsem slyšel jeden verš z písně „Takovej je každej všední den“: „ … já jsem prostě chlapem, a tak koukám, abych byl, aby mi někdo řečičkama nebe nezakryl…“
Protože ať dělám, co dělám, dělám to já, a tato činnost je neoddělitelně spojena se mnou samým a s nebem, které je nezakryté, otevřené. A je v té písni ještě jedna důležitá věta „…neznám horší věc než dělat práci, kterou nikdy nebudeš mít rád…“

Na jedné straně se to dá říci pěkně „teologicky“: Bůh má pro každého připravenu jeho, osobní „budoucnost“ „budoucnost“ – to, co nastává. A člověk může v tom, co nastává, obstát, nebo selhat. Pro mnohé je to nesnesitelná představa, to by prý byl Bůh až příliš „nelítostný“, s takovým vědomím by se těžko žilo. Já to vidím naopak jako velmi „vstřícné“. Vždyť přeci přiznat si selhání znamená možnost začít znova! Každé ráno se ptám: „Co mám dělat?“ a snažím se ptát tak, jako bych byl v situaci, ve které právě spadl meteorit, vybuchla sopka, vše je jinak, nově, neplatí nic z toho, v čem jsem tak dobře zabydlen a zajištěn. Je to osvobodivé a je to těžké, nedaří se to. Ale vím, že se na každé vlastní jednání dá dívat z tohoto ohledu: opravdu jsem v dané chvíli byl tím, kým jsem měl být? Opravdu mi někdo nezakryl nebe nějakými řečičkami? Nenechal jsem se (někdy docela rád) podvést světem? A nezakryl jsem si „nebe“ nějakými řečičkami a přetvářkou já sám?
Pokud vůbec rozumím zpytování svědomí, tak je to tohle, a nejlépe mě v tom orientoval právě zmíněný autor trampských písní se svým "Všedním dnem".

Otázka „Co teď s tím vším?“ je jiná, a jsou období, kdy si ji vůbec nekladu, nějak podvědomě tuším, že tato otázka (teď a tady) vůbec není mojí věcí. Cítím, že není „pravý čas“, abych se ptal na víc, než jen na to, co mám dělat sám. Ale někdy je to jiné. Celá osmdesátá léta jsme se ženou hledali nějaký modus vivendi s hnusným světem přetvářky a deformující moci; vydávali jsme samizdaty, konaly se o nás přednášky, setkání… a najednou, den ze dne jsem věděl, že je třeba vše změnit a začal jsem „chodit na demonstrace“. Bylo to zcela proti zásadám opatrnosti, a v jistém smyslu jsem s organizátory demonstrací a jejich myšlením měl jen velmi málo společného. Ale cítil jsem, že je to moje nutná odpověď na otázku, která „najednou“ začala být aktuální, začala se mne týkat. Dosáhla na mne otázka „Co teď s tím vším?“ Bez varování, bez zdůvodnění, prostě se něco změnilo. A proto vím, že není dobré tlačit na druhé, aby se „zajímali o věci, které je přesahují“. Je důležité, aby se takovýmito otázkami začali zabývat právě tehdy, kdy se jimi zajímat mají, tedy kdy si v tomto smyslu odpoví na otázku zásadní „Co mám dělat?“
Zažil jsem až příliš mnoho lidí, kteří zcela selhali v pokusu „být srovnáni sami se sebou“ a od vlastní otázky „co sám se sebou“ utekli k „veřejnému aktivismu“. Není větší hrůzy než se s takovými lidmi setkat nebo, nedej Bůh, dostat do konfliktu. Ještě horší je, když se stanou aktivisty katolickými.

Z toho všeho vyplývá jedna dobrá rada. Pokud se setkáte s někým, kdo „ví, jak to je“, kdo „ví, co je třeba a co máme dělat“, zkuste si představit, jestli umí v pravý čas jít tam, kam ho nohy zavedou. Pokud si odpovíte, že si to dovedete představit, je to „v pohodě“, vyslechněte ho a přemýšlejte o tom, co vám říká. Pokud si s ním něco takového nedovedete spojit ani v nejbujnější představě, neztrácejte s ním čas. A řekněte mu: „Nohy někdy vedou člověka lépe než hlava.“ A je na hlavě, aby si to v pravý čas přiznala.