Co s vědou a technikou?

Verze pro tiskPoslat e-mailem
Anotace: 
Marcello Pera shrnul v předmluvě k Ratzingerově knize „Evropa Benedikta z Nursie v krizi kultur“ problém, který otevřel Galileo: jak nakládat s neshodami mezi tím, co obsahuje Písmo, a tím, co poznáváme skrze přírodní vědy?
Číslo: 

Úvod
Marcello Pera shrnul v předmluvě k Ratzingerově knize „Evropa Benedikta z Nursie v krizi kultur“ problém, který otevřel Galileo: jak nakládat s neshodami mezi tím, co obsahuje Písmo, a tím, co poznáváme skrze přírodní vědy? Pera předkládá klasický model, podle kterého je možné buď a) Písmo, pokud je správně interpretované, se shoduje s vědeckými zjištěními, protože věda odkrývá Stvoření tak, jak skutečně je, nebo b) Písmo a věda se zabývají odlišnými věcmi. Přeložíme-li si to pro naše potřeby, začíná se nám rýsovat řešení, které zdaleka nebude tak černobílé.

I.

Nejprve varianta a): Písmo a věda má stejný předmět. Pokud odpovíme ANO, co to znamená? Myslíme tím, že má zcela přesně stejný předmět? To by snad nikdo vážně netvrdil. Pod touto větou si spíše představíme, že Písmo i přírodní vědy „ukazují ke stejnému předmětu“, nebo spíš „vypovídají o stejném předmětu“, jímž je stvoření. Ale protože ukazují každý po svém a ze zcela jiných východisek, tyto výpovědi se nemusí shodovat, ba dokonce mohou být zcela odlišné. Připustíme-li například, že nějaký předmět leží v prostoru mezi pozorovateli, může být věta „předmět se vzdaluje“ stejně správná, jako věta „předmět se blíží“. Jen je třeba vyjasnit si pozici „kam“ se blíží a „odkud“ se vzdaluje. Vytvořit si meta-pozici. A jeví se, že věda a Písmo se skutečně dívá na svět ze zcela odlišných pozic, a tak můžeme vyslovit: tím, jak pro nás nabývá na důležitosti pohled vědy, ztrácí na důležitosti pohled Písma. Jenže tady narazíme na tomisty a vůbec na všechny, kteří tvrdí „neměnnou a úplnou pravdu výpovědi“, zejména teologické. Svět jako stvoření je uspořádán v souladu s Rozumem, a proto se nám nemůže vzdalovat. Takovou sebe-jistotu v porozumění stvoření považuji za neudržitelnou, za jeden z důvodů hloubky této roztržky.

Ale ponechme tuto linku stranou a podívejme se na variantu b), na vnitřní logiku toho výkladu, který se prosadil, v převažující dějinné interpretaci zdánlivě „zvítězil“ (dodávám „na nějakou dobu“).
Podle něj má předmět vědy a předmět toho, o čem vypovídá Písmo, jen velmi málo společného, v extrémním výkladu nemá „nic společného“ (to považuji za jasný protimluv, nicméně na nějakou dobu ovládl myšlení evropské kulturní oblasti). V podtextu tohoto výkladu stojí přesvědčení, že o světě vypovídají přírodní vědy a vše, co plyne z Písma a z křesťanství, je věcí etiky a vnitřního života člověka, která nesouvisí s exaktními přírodními vědami. Ty totiž mají svůj jasně vymezený předmět, ke kterému nepatří nic, co se týká víry. Chceme-li se tedy chovat tak, aby to odpovídalo povaze světa, máme organizovat náš vlastní svět tak, aby odpovídal našemu poznání, strukturovat ho pokud možno v souladu s jeho vlastními zákonitostmi. Očistit ho od všeho, co není „vědecké“ a co do něj tedy nepatří. Toto směrování je nazváno osvícenstvím a přenáší velkou odpovědnost za svět na člověka, který se rozhodl takto poznávat zákonitosti světa a postupovat v souladu s nimi – resp. využívat je. Většinou se píše „využívat je pro dobro člověka“, nebo jinými slovy „stát na straně pokroku“, ale to vše je hodnotová orientace, kterou už do čistě vědeckého pohledu na svět jako předmět vědy někdo propašoval „zvenku“. Odkud, pokud to není z Písma? Odkud vůbec vzala věda „dějiny“ než z dějin spásy? Odkud zná věda jinou hodnotu než pravdivost výroku? Podle čeho se orientuje „pokrok“?

Samé otázky. Osvícenství stojí „na vodě“ a je jen zdánlivě „vědecké“ – jde o nesourodý slepenec důvěry ve vědu a důvěry ve vlastní schopnosti toho či onoho nositele té které ideologie, protože o nic jiného než o ideologie nejde. Jedná se o ideologie, protože jde o soubory tvrzení, provázaných do jednoho celku, ve kterých nelze diskutovat o jednotlivých východiscích přesto, že zvnějšku lze snadno dokázat jejich nekonzistentnost. Vůči ideologiím se lze jen vymezit. Že jde o ideologie, se pozná podle toho, že hájí svoji „správnost“ (včetně vnitřní rozpornosti) i za cenu popření svých vlastních principů. Prakticky v tomto případě: „osvobozujeme člověka i proti jeho svobodné vůli, protože víme lépe než on, co je jeho osvobození“. Není divu, někteří moci chtiví jednotlivci brzy pochopili, jak skvělý mocenský nástroj se tu nabízí.

Jak osvícenci zdůvodňují tuto svoji nadřazenost? Nijak. Prostě „mají pravdu“, protože je to pravda, která je v souladu s dějinami. „S jakými dějinami?“, můžeme se zeptat. „Přeci s dějinami, které daly veškerou světskou moc právě nám, osvícencům“, odpoví s úsměvem a zakážou ostatním, aby to jakkoli zpochybnili, protože ostatní jsou svobodní právě proto, aby s tím (v rámci hegelovské pravdy jako poznané nutnosti) souhlasili. „Ale tohle jsme tu už jednou měli“, napadne nás, jen se to jmenovalo „vládnoucí role dělnické třídy v čele s KSČ“ …

Varianta b) nás zavedla do absurdity, kterou zažíváme dnes a denně, když řešíme problémy eurooptimistů, eurohujerů a všech, kdo touží po moci, kdo lidem okolo sebe normují život a předepisují, co nesmí a musí a přitom mají plná ústa dobra, které je přinášeno pokrokem (jehož jsou oni reprezentanty). Varianta b) už je dnes natolik průhledně „blbá“, že si toho může všimnout kdekdo. Ale co můžeme dělat? Především se poohlédnout, jak si s tímhle problémem poradit nějak nově, se zkušeností, kterou máme, s odstupem, který jsme mohli získat.

II.

Předně problém vědy: kde se bere její sebejistota? „Ty věříš vědě?“, můžeme se dnes zeptat, protože už skoro nikdo nerozumí, co vlastně ti vědci tvrdí a jestli si z nás přitom nedělají legraci. Pokud člověk alespoň trochu nahlédne do nějakého úseku vědy, zjistí, jak tenký led to je. Statistické výsledky, aniž by bylo jasné, co je a proč, teorie, které pokulhávají, stále se vracející problém, co je příčinou a co účinkem atd. Co ve vědě platilo před deseti lety, už neplatí, a co platí nyní, to dříve nebo později také nebude platit. Co je to tedy „platnost ve vědě“? Kdo by hledal odpověď, koho to zajímá? O „paradigmatech“ vědy se už jen žvaní, věda nás ve většině už úplně míjí, jen víme, že „je“, zajímá nás pouze aplikace vědy, resp. to, jak rozumíme technologii. Chceme dosahovat cílů, chceme mít věci kolem sebe pod kontrolou. A právě to je důsledek onoho tragického dělení, oné po-galileovské situace, ve které se mnohým zarytým držitelům Pravdy na obou stranách podařilo oddělit vědu a víru, výpovědi fyziky (především) a výpovědi Písma, jako by neměly něco společného, jako by se nevztahovaly k témuž.

Ale jsou tací, kteří o vědě nepochybují. Těm je třeba ukázat věc ještě obecněji. Platí to o vědě obecně, ale nejmarkantnější je to na vědě o člověku, tedy sociologii a psychologii. Člověk nemůže být předmětem vědy, protože není jako předmět vědy uchopitelný. Proč toto zásadní tvrzení a jak ho obhájit? Protože člověk není to, co „je“, ale to, co teprve bude. Je sám sobě otázkou, kterou nejde zodpovědět „najednou“. Otázka, kterou si člověk klade, se týká jeho budoucnosti, je to otázka „co mám dělat?“. Pro sociální vědy je předmětem člověk minulosti, jen to, co bylo. Jejím předmětem nemůže být to, co je pro vědu podstatné, totiž „co je“ tak, že je to vztaženo k budoucímu. Žádná věda o člověku nemá pod kontrolou odpověď na otázku „co bude“, i když se o to sebevíc snaží.
Člověk si klade otázku „co mám dělat“, ta je součástí jeho „jsem“. Tuto otázku nelze pominout a měl by si ji klást i vědec, který se zabývá člověkem, lidmi. Pokud si ji neklade, nerozumí sám sobě a jeho výpovědi mohou (lidem) spíš uškodit než pomoci. Člověk, který si myslí, že si takovouto otázku nemusí klást, chce jen „kontrolovat“ svoje okolí, ale dříve nebo později právě v této kontrole selže. Zeslábne, zmýlí se, prohraje, najde svého přemožitele, umře. A jak se stalo, že se předmětem života člověka stala především starost o kontrolu toho, co pod kontrolou mít nemůžeme?
Když jsme se takto zeptali, můžeme se vrátit ke Galileovi.

III.

Chyba nebyla jen u Galilea, ale i u těch, kdo tvrdili, že svět máme pod kontrolou a přitom odkazovali na pravdy Písma, na Zjevení, na uspořádání světa jako Stvoření. Shodně, Galileo i jeho církevní odpůrci, totiž mysleli svět jako předmět poznání jednou provždy. Chtěli se dobírat sumy správných odpovědí na otázky, aniž by jen tušili, že je to marnost. Ano, máme přístup k tomu, co je Bohem ustavené Universum, a jsme schopni o něm hodně vypovídat. Ale nemáme k dispozici nic, co by nás ospravedlňovalo tvrdit „poznatelnost tohoto světa“ ve smyslu aristotelských „pravd“ o světě, fixovaných jako statické výpovědi o systému. V tom šlo o spor dvou stejně zaslepených. Obě strany chtěly mít vše „pod kontrolou“. Mnozí se nepoučili dodnes, a proto stále řeší nevyřešitelný spor mezi vědou a Písmem.

V něčem není možné couvat – Galileo vnímal to, co je nesporné, že totiž výpovědi, které získal racionálním postupem skrze měření měřitelného, jsou v rozporu s Písmem. Ale co z toho plyne? Samé otázky, ale žádná odpověď. Všichni účastníci sporu, který v tomto smyslu vznikl, měli ještě jinou možnost. Předpokládat, že o světě je možné leccos vypovídat, ale svět nemáme nikdy vcelku, tak, jako nikdy na světě nemáme vcelku svůj vlastní život. Tázat se může jen ten, kdo je neúplný a neúplná tedy musí být i odpověď. I u otázky po povaze světa je nedílnou součástí odpovědi to, co teprve bude. Jistě, musíme aktuálně odpovídat, protože musíme jednat. A naše dílčí odpověď může být ve smyslu výpovědi o světě správná, a nebo chybná. Ale vždy bude neúplná. Nikdo se z této neúplnosti nevyzuje, ani Tomášova Suma, ani vědcova věda.Věda svým způsobem vypovídá o světě, ale o světě, který pro svoje potřeby redukuje. Písmo vypovídá o světě, ale jen těmi výrazovými (kulturními) prostředky, které měli k dispozici ti, kdo byli naplněni Duchem a Písmo vytvářeli.

Bylo by to jednoduché, kdyby se zároveň každé vyslovené tvrzení o světě nestávalo součástí světa samého. Kdyby se na základě toho znovu a znovu neukazovala neúplnost tázajícího se člověka. A tak se věda, která v myšlení osvícenců opanovala myšlenkové pole Evropy, postarala o to, že se svět stával pro Evropany stále více předmětem vědy a přestával být především domovem člověka, tedy tím, co je naplněno vztahy, co má jako stvoření smysl vzhledem k jednání člověka.
S pomocí vědy vytvořili osvícenci obsah novodobého pojmu, který do té doby neměl smysl, totiž „přírody“ jako předmětu přírodovědy. Většina lidí dnes bez něj neumí žít, myslet. Atd. Po nějakou dobu byl ještě člověk vnímán jako duchovní bytost, jako ten, kdo je nadán něčím víc, než celé zbylé stvoření, ale to netrvalo dlouho a už od doby Descarta začíná být moderní ukazovat, že člověk je především živočich, a ještě spíše mechanismus. A na konci 19. století se Weber a jemu podobní pokusili o kvadraturu kruhu a alespoň metodicky oddělili člověka a vědce. A tím padla jakákoli vazba na hodnoty, které mohl ještě někdo brát v úvahu jako skutečný hodnotový základ, který souvisí s Universem jako celkem všeho, co je nám k dispozici. Proč tento trend? Snad proto, že je tak svůdné nebýt ničím svázán, nepřitakat tomu, co mne přesahuje… postavit se na piedestal, který je nadepsán „Rozum“, ale je především piedestalem vlastní vůle… k moci.

Pokud jde o zaryté vyznavače vědy, ani tohle je nemusí přesvědčit, protože je vlastně věda jako taková nezajímá. Jsou technici. Jak může někdo zpochybňovat vědu a ukazovat její „neúplnost a nesoběstačnost“, když svět ovládla technika, vyplývající z vědeckého myšlení? „Technika dokazuje správnost postupu věd!“, vytáhne takový zarytý zastánce vědy svůj trumf. A tak se v posledním kroku podíváme na techniku jako způsob dosahování cílů.

IV.

Obsahem Písma je především základní strukturace kulturního prostředí pro život člověka. Tato strukturace vychází z jasně daných hodnotových příkazů a ze vzorů jednání. V Novém zákoně potom je proveden jednotný výklad této tradice skrze Ježíše jako spasitele. Bůh Izraele je žárlivý a jediné, co neodpouští, je neustále se opakující „odpad od víry“. Ale co to znamená? Není to právě ten největší důkaz fatálního omylu Písma?
Podíváme-li se hlouběji, jde v případě této „žárlivosti“ o dvě zásadní témata: člověk nemá být měřítkem všech věcí – a člověk nemá sloužit „silám“. Dva jednoduché motivy. Oba jsou přesným protikladem osvícenských cílů. Zcela zjevně jde osvícencům o to, aby člověk byl měřítkem věcí a zároveň (méně zjevně) aby zapomněl na zákaz „klanět se silám“ (využívat je k dosahování cílů).

Ve starozákonním ohledu tím byly myšleny především síly magie – na příběhu Josefa v Egyptě, ale i následně u Mojžíše, jde jednoznačně ukázat, že je oprávněné používat postupy, které by dnes šly označit jako „magie“, jen s tím rozdílem, že to bylo „na Boží pokyn“, že to bylo v souladu s jeho plánem, s Universem. Bůh zapovídá dosahovat skrze síly tohoto světa utilitárních cílů. V Novém zákoně je to jednoznačné – v životě má jít o jednání v souladu s radostnou zvěstí! Mnohé „mimořádné dary“ Ducha k tomu patří.
U Galilea ještě nešlo o mnoho, protože byly ve hře jen způsoby popisu skutečnosti a bylo v lidských silách udržet Universum jako předmět, ke kterému se vztahujeme a které nás přesahuje. Ale v případě techniky jde už jen a jen o dosahování cílů, utilitárních cílů spojených s ničím neomezenou vůlí člověka. A tak se právě technika stala jednou z praktik, na kterou se vztahuje Boží zdvižený prst. Dosahování cílů? ANO. Ale doprovázené otázkou, zdali je to v souladu s Boží vůlí! Dosahování cílů? NE. Pokud je to výsledek sebezbožštění a zbožštění vlastní vůle. Technika se v tomto smyslu dnes stále více jeví jako magická praktika rozporuplné povahy.

Dosahování utilitárních cílů je běžné a je součástí celé lidské historie. Ale v Písmu vždy bylo tak či onak ukázáno, že je správné se vždy znovu a znovu ptát, zda je to či ono v souladu s Boží vůlí, zda je to či ono jako postup „správné“ v očích Božích. Po Novém zákonu již ne jen podle „předpisů a vzorů“, ale v příkazu „aplikovat na svůj život Ježíšův vzor“.
Technika se v tomto smyslu „utrhla ze řetězu“, od vazeb na vztah k Universu, stvoření ve smyslu Písma. Dnes je považováno za správné téměř vše, co je možné, a hranice toho, co ještě odolává této likvidaci skutečného obsahu slov „správné a nesprávné“, je stále posunována, jako by i o ní mohl a měl rozhodovat člověk sám. Tím ale člověk naplňuje výměr „svévolníka“, toho, kdo dosahuje svoje cíle v rozporu s Božím plánem. Používá sil, jejichž povahu nezná, vydává se jim tedy na pospas. Slouží „cizím bohům“.

Nejde tedy jen o to, že obraz vědy o světě je redukující (je zaměřen jen na měřitelné), předmětem vědy není Universum, není to „stvoření“ jako celek. I sama orientace člověka k dosahování cílů je bez vztahu k Universu jako Stvoření v zásadě zvrácená, a žádná „eko-věda“ nemůže nahradit onen soulad se Stvořením, který jsme ztratili skrze myšlení vědy a nabídku dosahování cílů prostřednictvím techniky a s ní spojených „praktik“.

Nemůžeme vykročit ze světa, který je důsledkem jednání (a selhávání) lidí, ale zároveň nemůžeme vykročit z dějin Universa, jejichž Pánem je Bůh. Můžeme se snažit naslouchat vnitřním hlasům, můžeme přemýšlet a osvobozovat se postupně z pout redukujícího myšlení, můžeme leccos. Můžeme se postupně odpoutávat od nezávaznosti a snadnosti dosahování cílů, které nám nabízí technika. A můžeme se otevírat tomu, co nás přesahuje, protože jen tak se vrátíme před toto tragické dělení, které nás svazuje a nahání do pastí všech manipulativních novo-osvícenských hnutí, do pasti jejich mocenských technik (v jejichž základu už jsou dávno vědomě zapracovány jednotlivé elementy destrukce, ukázané v této analýze). Jde o postupy, které dále staví na sebe-zbožštění jejich tvůrců a přisluhovačů a záměrně zakrývají to, co bychom mohli vidět, zahlušují nás, abychom nezaslechli to, co bychom mohli zaslechnout, zaměstnávají nás uměle vyvolanými problémy, abychom nemohli jednat tak, jak bychom jednat chtěli.