Člověk je bytostí příslibu
V Te Deum 4/17 vyšel článek Jiřího Fuchse „Člověk v pohledu filosofie“ a na něm se dá ukázat vnitřní rozpornost časopisu, které se věnuji také jinde /viz předchozí článek/.
Již z názvu usuzuji, že autor míní „ pohled na člověka z pohledu nějakého myšlenkového celku“; hned na začátku je tak otevřena otázka, kdo že se to vlastně na člověka dívá – je snad filosofie nějaký „hledící“subjekt? Podle všeho můžeme o pohledu mluvit jen tam, kde je „někdo vidoucí“, a zde je sugerováno, že je nějaká „filosofie“, která sama vytváří nějaký ne-časový a ne-místní univerzální pohled – a ten prý může kterýkoli člověk přijmout za vlastní, protože je (tomistickou filosofií) zaštítěný. Jde přeci o pohled „objektivní“, lépe řečeno objektivně správný. Autor (dál jen Filosof) nemíní připustit, že by tento „pohled filosofie“, byl jeden z možných pohledů tak, jako je každá filosofie jen jedním z možných aktuálně dosažených vyjádření lásky k pravdě.
Jistě budu ze strany jakéhokoli filosofa, který zastává onu „správnou“ filosofii, nařčen z relativismu, ale to lze snadno odmítnout jako předčasný úsudek. Filosofa, pokud by byl ochoten zabývat se něčím jiným než sám sebou (než filosofií, které je nositelem), by asi překvapilo, jak mnoho z JEHO pohledu na člověka sdílím.
Ciceronovu definici člověka, kterou používá Filosof v úvodu, je třeba chápat v tehdejším myšlenkovém kontextu, a z mého pohledu je třeba dodat to, co se ukázalo jako podstatné v průběhu dalších dějin myšlení, myšlení člověka o sobě samém. K této definici je třeba přidat podstatný ohled, totiž rozměr lidské svobody a otevřenosti budoucímu, k tomu, co přichází a co se ho týká. Člověk je bytostí příslibu. Právě tím se liší od „živočichů“. Starověcí a středověcí autoři se tím nemuseli a ani nemohli zabývat, protože si nedovedli představit takový rozměr vyvázanosti člověka z obstarávajících povinností, který otevře otázku příslibu zcela individuálně pro každého z „mnohých“ lidí. Dnes nemá valný smysl vymezovat se od živočichů rozumem a poznáním, stejně se rozpadá „vědecký“ pohled na to, co vlastně myšlení a rozum je. Filosofova filosofie je ale postavena na neměnné konstrukci hylemorfismu, který petrifikuje jeden z možných pohledů na to, co je „dění“ a překáží tak tomu, abychom dnes mohli reálně mluvit o aktualitě dění ve vztahu k příslibu, který má každý konkrétní člověk.*) Nestačí tu totiž konstatovat „Kristus zemřel za mnohé (nebo za všechny)“, je třeba ohledat fakt, že se každý člověk může (vlastně jde o formu modlitby) ptát „co mám dělat“ ve smyslu jaké je moje (a jen moje) poslání.
Snažím se ukázat omezenost definic, které vycházejí z myšlení středověku; v době Tomášově a ve stoletích následujících bylo třeba stabilizovat společnost, ukázat, že každý se může spolehnout na „řád světa“. V tom tomismus splnil svoji úlohu a splnil ji částečně ještě jednou, když poskytl katolické církvi oporu v dramatických změnách společenských struktur v devatenáctém století v reakci na proti-křesťanské osvícenské myšlení. Ale pak způsobil, že se katolický svět zcela myšlenkově dezintegroval, když ve dvacátém století novoosvícenské (říká se zpravidla „liberální, ale to není přesné) myšlení s převahou vytlačilo křesťanský obraz světa ze společnosti. Tomistický obraz světa nemůže konkurovat se svými neustále se opakujícími „pravdami“ osvícenským a později modernistickým výkladům dění – které se ukazují jako „ke světu přiléhavé“. Především však má ve své konstrukci zásadní chybu, neumí totiž tuto „přiléhavost“ vysvětlit a tedy se jí bránit, vytvořit k ní protiváhu.
Novoosvícencům je třeba oponovat jinak, než konstatování Tomistických pravd, aktuálně. Nejde o to zahodit vše, co je nesporně stálé a neměnné, jen je třeba to nově nalézt, ukázat tak, aby se vyjevila (stala zjevnou) nabídka pevného, toho, čeho se lze pevně držet v proměňujícím se světě a manipulativních hrátkách se světem. Ale toto zachycení se a držení nemůže vyplývat z přijetí nějaké nadčasové obecné „pravdy o člověku“, kterou někdo přednáší jako „zaručený pohled filosofie“ aplikovatelný na každého jednotlivce. Naopak, jediná možnost je, aby faktický výkon „podržení se“ a držení se toho, co je neměnné, byl výsledkem individuálního aktu. Tak, jako je individuálním aktem akt víry, tak by mělo přitakání k tomu, co je stálé, být výsledkem individuálního uznání věcí, které daného konkrétního člověka (mne) přesahují. Představa, že budu nekriticky akceptovat to, co mi řekne farář nebo Filosof (a s ochotou se zařadím do stáda, jemuž smysl věcí v posledku garantují tito dva), je naivní a může vést jen do katakomb. A představa, že tomistické argumenty přeci „musí“ každého přesvědčit, už je úplně úsměvná.
Člověk je sociální bytostí, ale právě v tom a proto je bytostí individuálního příslibu – jakkoli bude Filosof i nadále odmítat mluvit o lidském jedinci, ale jen o „člověku obecně“, dostává se pouze na rovinu, ve které dávno na body vedou profesionální manipulátoři skutečného. Jde o to ukázat, že příslib, který se každého jednotlivě týká, vychází z toho, co každého individuálního člověka přesahuje. Každý člověk by měl vědět, že je třeba bedlivě zkoumat aktuální nabídky světa, zdali to nejsou svody, které naopak cestu k přesahu – příslibu komplikují, a měl by vědět, že na toto zkoumání neexistuje žádný „zaručený nástroj“. Nic takového ale Filosof vůbec neřeší, naopak, říká (a snad si to i myslí), že takový zaručený nástroj nabízí.
Zbytečně opakuje argumentace proti těm, kdo staví „jen“ na zkušenosti – bojuje na dávno opuštěném bojišti. Opakuje všechny figury, které jsou stejně aktuální jako mazurka nebo obkročák. Koho dnes ale zajímá materialistický výklad světa, jeho diskusní finesy proti moderním filosofům?
Podstatné je, jak se mohou ti, kdo nechtějí přitakat ničemu, otevřít příslibu, přijmout to, co je překračuje.
Poučujícího Filosofa, který píše o „pohledu filosofie“, přestanou poslouchat nebo číst během několika vteřin. Co je materie vědění o člověku o sobě, sebe-vědomí? U většiny lidí je to chabý rámec školského obrazu o věcech světa naplněný tříští racionálních i iracionálních střepů, a to vše plave na mysticko magickém roztoku, obklopeno scifi a „post-apo“ obavami a touhou spočinout střídavě v mainstreamu a endorfinovém vytržení. Kde je v textu Filosofa skutečná otázka, která by čtenáři či posluchači připravovala cestu myšlení, vedoucí k přijetí onoho přesahu, který nám může být jistotou?
Namyšlenost, s níž lze kdykoli komukoli vytýkat noetické omyly (pokud nezastává Filosofovu filosofii), volá do nebe. Celá stránka chytrých vět o lidské přirozenosti a definici člověka? K čemu je, když se nijak konkrétně netýká nikoho? Aplikace takto formalistních a života se netýkajících myšlenkových figur na vztah člověka a státu pak už je úplně utržená od reality. Filosof přesně ví, co by měl stát a co by měl občan. Skutečnost je ale kupodivu jiná. Filosof ví, co podle JEHO filosofie „má být“ a co „být nemá“, a vcelku smířen připustí, že to je a bude jinak, jenže ne podle pravdy. To, co říká, tedy nikdy nebude mít nic společného s realitou, tak jak ji vnímají ti, kdo ho neposlouchají… je to směšné.
Ano, jako mírně filosofie znalý ochotně Filosofovi potvrdím, že cesta za Hegelem je cesta do pekla, že foucaultovská a postfoucaultovská dekonstrukce je druhým krokem k témuž – ale kolik zná Filosof těch, kteří s ním o tom budou schopni a zároveň ochotni mluvit? Zvlášť když potenciální diskutující předem ví, že jim vůbec nebude naslouchat, ale bude chtít, aby jen poslouchali. Chudáci jeho žáci.
Na tomto článku lze ukázat, že Filosof selhává i ve vlastním přímém hodnocení aktuality: vysvětluje „totalitní praxi“, ale tak, jak jí popisuje, jde o praxi poloviny dvacátého století. Jenže svět ho neposlouchá a mění se. Dnes je situace jiná, základním ohrožením člověka je totalitní manipulace (dynamický děj), jak se projevuje v agendách současných post-osvícenců, tedy procesy vedoucí k úplné izolaci a tím i ovládnutí člověka jako jednotlivce. Toho si však nevšímá. Podcenění analýzy skutečnosti jako děje je přímým důsledkem namyšlenosti Filosofa, podle kterého je zcela v pořádku, když se s nějakou myšlenkovou úchylkou vyrovnáme „jednou provždy“. Jako by to šlo.
Že je člověk bytost rozumná? V tom se nepřu, ale to je teď argumentace nedůležitá a v aktuálním dění směřujícím k zotročení každého jednotlivce nepoužitelná. Je třeba postavit se aktuálnímu tlaku destrukce vztahů, ukázat, proč je člověk bytostí příslibu, otevřít se dění na individuální úrovni, otevřít budoucí jako to, co se nás (každého individuálně) týká, otevřít tak myšlení člověka pro přesah (protože budoucnost jako příslib nám otevírá dveře k tomu, co nás přesahuje). Jde o to neslibovat jednou pro vždy platné pravdy, ale pravdu, která se týká každého člověka, jeho samého, pravdu, kterou on sám může postupně odkrývat. Hylemorfismus a „jistota podstat“ nám v tomto smyslu nepomůže ani trochu.
Pozn.:
Redakce Te Deum zařadila za článek Filosofa druhou část textu Jacqese Maritaina o Lutherovi. Myšlenkově jde o pokus „křesťanského personalismu“ poloviny 20. století udržet tomismus v jakés-takés aktualitě; jde o přístup v mnoha ohledech podobný tomu, o co se snaží Filosof. Můžeme v mnohém souznít s hodnoceními Luthera (ten je zde zdánlivě hlavním tématem), ale nikoli s přístupem autora k člověku.Tímto nepovedeným pokusem stavět na protikladu individuality a osoby se budeme zabývat někdy příště.
* V tomto se opírám o encykliku FIDES ET RATIO.