Chvála zvláštnosti

Verze pro tisk
Anotace: 
Zvláštní je to, co není samozřejmé, co nemůžeme jen tak přejít resp. cokoli, co „jen tak přejdeme jako samozřejmé“, to nám svoji zvláštnost neukáže, skryje.
Číslo: 

Někdo si chválí proto, že to má „dobře zařízené“. Ti, kdo si takto chválí svoje dobře zařízené „to“, si jen nedovedou představit, že by bylo možné si chválit úplně bez nějakého „to“. Bojí se přiznat, že jim neustálé vyvažování onoho „to“, co si chválí, bere síly. Vlastně jim „to“ vyhovuje jen proto, že si jiné, dosažitelnější „to“ neumí představit. Neví, totiž, jak se zařídit jinak, aby se nějakým „to“ vůbec nemuseli zabývat. Říkají „mám to dobře zařízené“, ale měli by říci „jsem spokojen s tím, jak věci, které se mě týkají, rámcově kontroluji, ovládám, jak se mi daří dosahovat cílů lépe než jiní na mém místě“. Ti, kdo si takto chválí, přehrávají, a když slyší otázku „jak se máš“, takovou běžnou konverzační otázku, naskočí ihned do modu „chval“, které jsou vše jen ne skutečnými chválami. Jsou maskou, povinnou maskou přehrávané úspěšnosti.
Takové chvály mě nezajímají. A jsou jistě i pokrytecké chvály, neupřímné nápodoby chval, např. když muž chválí konkrétní přítomnou ženu, jak je krásná, skvělá, jaké má oči… atd., ale dobře ví, že říká jenom to, co ona chce slyšet tak, aby situace dospěla do oboustranně výhodné postele. Nemusí koneckonců jít o postel, ale oboustranně výhodné chvály nejsou sice nejnebezpečnější, ale je to situace ponižující.

Odmítl jsem statusové chvály na to, jak si kdo co zařídil, oboustranně výhodné chvály, a mnohým se může zdát, že na nějaké „skutečné“ chvály tedy moc prostoru nezbývá. Protože vždy, když si chválíme, si můžeme zároveň i postěžovat. Popravdě řečeno – v profánním smyslu se toho k chválám mnoho nenabízí, protože pokud něco „máme“, považujeme to za samozřejmé, a pokud něco nemáme, považujeme to za nespravedlnost. Nezbývá, než se začít zabývat tím, co je to chválit a velebit. Chválit a velebit: jenže hned na to je třeba napsat, že „velebit“ není nějaká podivně velká jednotka informace, je to děj, jednání, ve kterém stačí málo – podílet se na něčem, co poukazuje k dobrému. Není to nic pragmatického, není to „technika“ vnitřního nasměrování k pozitivním myšlenkám, není to věc nějaké pseudonáboženské praxe. Velebím-li stvoření, podílím se na tom, co je dobré a krásné, a na tomto velebení stvoření se podílím i tehdy, když chválím to či ono, s čím se v životě setkávám. Protože věci světa nejsou pouhými předměty zájmu či nezájmu, nejsou izolované od nás samých, od našeho vnímání, našeho postoje k nim. Stávají se pro nás krásnými tím, že je na sebe necháme působit, že je vidíme vidoucím viděním, že je slyšíme naslouchajíce, že je hmatáme, chutnáme tak, abychom rozpoznali chutě a vůně a nechali je v sobě rozehrát. Teprve v přitakání k tomu, co vnímáme, se naplňuje ono bezelstné „díky“, základ všech chval, protože chválím to, za co mohu děkovat, to, co jsem si nevytvořil sám, to, co nemusím dávat do uvozovek.
Pokud píšu Chvály, pak proto, že si nemůžu pomoci a musím chválit, neboť to, s čím se setkávám a co mě potkává, mě ke chválám vede. Svět a dění, které se mě týká, si o chvály říká a já se jen snažím dostát tomu, co považuji za správné.

Proto chvály. Vypadá to jako kruh, ale je třeba se nebát: vyslovit, že je dobré chválit to, co je dobré. Chválit tak, že ukážeme tuto dobrotu jako dobrotu. Není samo sebou, že věci jsou a jsou takové, že je jde chválit. Ale to jsme udělali pouhý první krok, už víme, proč píšu a v Revue Trivium uveřejňuji chvály. Ale proč právě chvála zvláštnosti? Není to zvláštní?

Zvláštní je to, co se nedá k ničemu přímo přirovnat, aniž by se zvláštnost věci samé neukázala v ještě ostřejším světle. Zvláštnostmi se nemohu zabývat „en bloc“, vše, co je zvláštní, není množina, resp. množina věcí zvláštních by byla na nic, protože bychom se nikdy nedokázali shodnout na tom, co do této množiny patří a co nikoli. Podíváme-li se totiž pozorně na cokoli, a vystavíme-li to našemu zkoumání, dříve nebo později se nám to jako zvláštní ukáže. Opakem je tu nejspíš slovo „samozřejmé“. Zvláštní je to, co není samozřejmé, co nemůžeme jen tak přejít, resp. cokoli, co „jen tak přejdeme jako samozřejmé“, nám jen svoji zvláštnost neukáže, skryje. A já chválím cokoli, co se stane předmětem našeho zájmu tak, že si uvědomíme zvláštnost toho. Chválím a velebím stvoření, neboť nabízí nespočet příležitostí se zastavit a objevit ho v jeho nabízející se zvláštnosti. Chválím svět, protože nabízí nevyčerpatelnou bohatost objevných nazření toho, co je nečekané ve své zvláštnosti.