Chvála zaujetí

Verze pro tiskPoslat e-mailem
Anotace: 
V zaujetí jde o poznání, o poznání možností a jejich mezí. A kdo se věnuje „jen“ kratochvílím, tomu či onomu projevu svého chtění, jako by se odmítal zastavit tam, kde může naslouchat.
Číslo: 

Motto: Zaujetí rozněcuje poznání.
Kdysi jsme byli „s klukama“ na kolech u jakéhosi potůčku a stavěli jsme si přehrady. Tak mne to zaujalo, že jsem si nevšímal ničeho kolem sebe, zcela jsem žil tím, jak jsem promýšlel, kde najít nejlepší místo, kudy pustit přetékající vodu, aby neunášela hráz, jak hráz nastavit a zpevnit, sledoval jsem vzdouvající se hladinu a pozoroval, do jaké míry jsem odhadl hladinovou čáru, vodo-rovinu. A když jsem se s tímto svým pozorováním a se svým dílem chtěl podělit s ostatními – zjistil jsem, že jsem sám. Kluci už dávno odjeli. Pak jsem jim vyčítal, že se na mne vykašlali, bránili se: „ty ses na nás vykašlal, říkali jsme ti, že už jedeme…“ Asi ano, neměl jsem důvod jim nevěřit. To potok tak hučel, že jsem vás asi neslyšel, zahrál jsem to do autu. Ale už jsem věděl, co je to zaujetí. Nevidím, neslyším. Ne že bych žil ve svém světě, ale jsem ve světě nějak zvláštně, jsem zcela ponořen v jeho výseku, v části dění, které se mne týká a na němž se podílím.
Můj strýc Jiří, který pro mne byl v mnohém vzorem, mi mnohem později vyprávěl, jak se připravoval na zkoušky – jezdil v tramvaji sem a tam: tak jedině neměl možnost nikam „uhnout“, tam jedině se mu podařilo „odstínit“ vše, co by ho mohlo rušit, a plně se soustředil na text, který studoval. Šlo o zaujetí navzdory. Chápal jsem to, znal: a také jsem četl Londonova Tuláka po hvězdách – někdy je třeba oddělit se od „vnější“ situace, aby člověk byl tím, co je, aby se „soustředil“, aby nalezl přímou a jasnou linku mezi sebou a světem, resp. tím, na co se ve světě zaměřuje. Aby dokázal naslouchat hlasu, vidět to, co se jinak skrývá v mlze. Aby se věci řadily tak, jak se mají řadit.
Ještě později, to už jsem si myslel, že jsem pobral rozumu dost a dost, jsem si uvědomil provázanost dvou aspektů zaujetí: zaujetí pro něco je zároveň zaujetím postoje. Moje dávné zaujetí pro stavbu přehrady bylo zaujetím tvůrce, který se snaží podílet na běhu věcí – snaží se běh věcí zpomalit nebo zrychlit, zkorigovat, změnit: nejprve jsem jen „vodě do cesty“ přihrnul nohou trochu písku a sledoval, jak ho voda odnáší a vše se vrací do svého původního stavu (běhu věcí) a právě to mne zaujalo – měnit běh věcí je netriviální, musel jsem se k předmětu svého zaujetí sklonit, vydat se tak trochu „ze sebe“. Ostatní kluci také navršili svoje hráze, pak je protrhli a sledovali „velkou vodu“, jak s sebou bere, co jí stojí v cestě – ale omrzelo je to, byla to pro ně nahraditelná kratochvíle, pouhá zajímavost. Jen já jsem se „chytil“ – aktivně – vlastníma rukama, ale také pasivně – do pasti, ve které si mne podmanila možnost proměnit na malém kousku dění cosi trvale a nebo alespoň dlouhodobě.

V zaujetí jde o poznání, o poznání možností a jejich mezí. A kdo se věnuje „jen“ kratochvílím, tomu či onomu projevu svého chtění, jako by se odmítal nechat vtáhnout do skutečně žitého, jako by se odmítal zastavit tam, kde může zaslechnout výzvu, kde může uvidět. O vztahu se mluví v souvislosti s hloubkou – je hluboký a nebo povrchní. Podobné je to se zájmem a to souvisí se vztahem ke světu: skutečný vztah ke světu se naplňuje zájmem o situace, které člověka vtahují, se zaujetím. Kdo se jeví netečný, čeká (možná) jen na tu správnou chvíli, kdy prožije to nejradikálnější zaujetí, kdy se mu svět otevře a on zaslechne takový hlas, který nelze přeslechnout, kterému nelze odolat… ale obávám se, že zpravidla je to jinak, naučil se být vlažný, pohodlný a nechce se nechat vtáhnout do světa v jeho konkrétních nabídkách a nárocích. Chce být bezpečně oddělen od všeho, co se ho netýká, chce být divákem svého života: jenže může být člověk zaujatým divákem vlastního života? Nevím. Zdá se mi to nepochopitelné, ale nemám žádný argument, na základě kterého bych to mohl vyloučit.

Chválím zaujetí, ale nemohu se vyhnout pejorativnímu významu zaujatosti ve smyslu „proti něčemu“, přesněji tedy podjatosti. Když je člověk něčím zaujat, není objektivní, není mu vše stejně blízké resp. jinak, není ke všemu ve stejném odstupu. Ano, ale kde se požadavek odstupu, zdánlivé objektivity, vzal? Je tak samozřejmý? Není spíše výjimkou, se kterou by se mělo nakládat zvláště opatrně, ve „zpřísněném režimu“? Ano, jsou situace, ve kterých je třeba si zachovat odstup a „chladnou hlavu“, zvažovat vícero ohledů a nenechat se vtahovat do zdánlivě samozřejmého „běhu věcí“. Ano, jsou některé situace, vyžadující odstup. Ale kolik jich v běhu každodennosti je? Nevytváříme si ve svém odstupu od vlastních situací jen omluvenku s odkazem na diagnózu „studeného čumáku“, orazítkovanou od lékaře? Objektivita? Racionální odstup? Kdeže – ve většině jen snaha nepřipustit si svět (a život) příliš k tělu. Racionálního a objektivního na tom není nic.

Racionální (pokud jsme poznali, kdo jsme a co je to člověk) je chovat se pokud možno bezprostředně, v jistém smyslu spontánně ve vztazích k věcem i druhým lidem, zachovávat přitom střídmost a dávat jim, co jejich jest. Proč racionální? Protože to je nejlepší životospráva, velkou část svých problémů si způsobujeme sami, protože se v zaujetí nevydáme očistnému působení světa. Být schopen zaujetí neznamená závislost, které bychom propadli jako gambleři, ale cosi životodárného. Fascinace v zaujetí nás někdy může od světa odvádět, ale může nás především ke světu vést a dovést!
Dodnes vím, že se v malého kluka, zcela zaujatého nečekaným aspektem světa (třeba světem tekoucí vody), mohu proměnit kdykoli, kdy mne něco ze světa osloví, uvidím potůček a uslyším jeho zvuk... Zpravidla se chovám případně, tedy jako spořádaný muž seniorského věku, ale když najdu parťáka… Dodnes jsem zaujat řečí, která mne vede, hlasem, který ke mně promlouvá, obrazem, který se nepohybuje a přesto jako bych se v něm ztrácel. Svět je plný zázraků, právě ty vzbuzují moje zaujetí, vlastně lituji ty, kdo se nedokážou zbavit naučené stylizace zdánlivé objektivity. Co mají ze života ve světě, sestaveném z kulis, který je tak hloupý, že se v něm nic neděje, jen si tak sám o sobě funguje a propadá se do objektivní entropické pasti stále větší pravděpodobnosti a únavy? Co s vlažným? Vše niž bylo řečeno: „Vyvrhnu ho ze svých úst“.
Být zaujatý znamená být ve výsostném postavení, a já chválím zaujetí, které není podjatostí, ale přitakáním.