Chvála pravdy

Verze pro tiskPoslat e-mailem
Anotace: 
Hovorí sa o satanovi, že je otec lži. Ale pritom v Desatore nenájdeme paragraf „Neoklameš“, hovorí sa iba o krivom svedectve, ktorým úmyselne druhým ubližujeme.
Číslo: 

Kdysi dávno jsem na Vlado Gregora narazil v časopise Distance, to bylo ještě v době, kdy tento časopis vycházel v papírové podobě a redakce se (po krátkou dobu) snažila přitáhnout širší autorský okruh. V. Gregor čas od času reaguje na Revue Trivium a posílá své „sentence“, víceméně krátká zamyšlení, jakási kázání týkající se pomezí katolického života z víry a společenského života. Společensky vychází z jakési velmi neurčité platformy zkušenosti řekněme „životní“, rozumu řekněme „zdravého“ a hlavně z jakéhosi odstupu od zbytnělého přeceňování aktuality. V aktualitě o něco jistě jde, ale rozhodně ne tak, jak se to nabízí, a rozhodně ne o všechno, co nám „vnucuje den“; a tak se rozhořčujeme a angažujeme ve věcech, které se z pohledu dalšího dne stanou marginální, pokorně se zařadí do minulé každodennosti.
A tak V. Gregor na jedné straně varuje: lidé jsou pořád stejní a nedělejme si iluze, na druhé straně ze stejného pohledu varuje – nejde o to napravovat svět a druhé, ale jde o to nenechat se ukolébat, svést z pravé cesty, uplatit, znechutit… Ve světě jde usilovat o to, co je lepší, jde vyslovovat to, co má být slyšeno, lze varovat tam, kde druzí nevidí, neslyší, neuvědomují si. Čtu to jako „jde o to pokoušet se mluvit pravdu“.
V. Gregor to říká formou, která může být diskutabilní, protože někdo může s podobnou „moudrostí“ psát něco zcela jiného, protikladného, ale o to tu teď nejde. Opakovaně píše, že záměrně nechává na čtenáři, aby si jeho podněty domýšlel. A já ho nyní poslechnu, rozvedu jeden jeho závažný postřeh: dlouho jsem chodil kolem a čekal na ten správný podnět, formu… A hle: Vlado Gregor udělal první krok za mne:

Áno, ľudia sú zlí, klamú... Ale bolo to niekedy ináč a môže to byť ináč? Hovorí sa o satanovi, že je otec lži. Ale pritom v Desatore nenájdeme paragraf „Neoklameš“, hovorí sa iba o krivom svedectve, ktorým úmyselne druhým ubližujeme.

Ale my přeci lží druhým úmyslně ubližujeme v mnoha případech, nejen při křivém svědectví. Křivé svědectví se týká jen těch případů, kdy se jeden s druhým soudí (dnes bychom řekli v občanskoprávním smyslu) a nebo kdy je někdo souzen (v trestní či správní věci). Svědectví o druhém, které podle Desatera nesmí být „křivé“, je vydáváno před (soudní) mocí, před mocí se někdo svědectví dovolává, mimo jiné na jeho základě pak soudce vynáší rozsudek, verdikt. Klamán lží (podle Desatera) nesmí být soudce, ten, který měl výsostné postavení, zejména do doby, než si Židé vynutili na Hospodinovi krále.
Ve Starém zákoně si jinak se lží nikdo nedělal starosti, zejména v případě, že šlo o jiné národy, tudíž nepřátele. Dnes často mluvíme o tom, že muslim podle Koránu může lhát; opora pro to se ale najde na mnoha místech i ve Starém zákoně. V tomto pohledu nemáme muslimům co vyčítat. I mezi nejbližšími: Jákob oklamal svého otce Izáka, Josef v Egyptě klamal bratry, atd. Je třeba to říci naplno: požadavek pravdomluvnosti stojí a padá s Ježíšem.
Teprve křesťanství přineslo do světa obecný požadavek pravdy, a to pravdy, která je odvozena od Kristova „Já jsem ta pravda, cesta a život“. Desatero je negativní, říká, co se nemá. Teprve Nový zákon přichází s morálkou aspirace – být jako ON. A tedy pokud možno, v rámci svého hříšného postavení nelhat. Je absurdní, že to mnozí křesťané chápou jako direktivu, příkaz; z toho vyplývá, že vůbec nic nepochopili. Znám lidi, kteří proto měli problém u výslechů na StB, dokonce i tam, kde právní řád výslovně umožňuje nemluvit pravdu (v případě obvinění nemusíme svědčit proti sobě nebo blízkým). Ano, pamatuji si z katechismu (jestli se už nezměnil, nevím) že katolík „smí“ použít „zámlku“, v ohrožení sebe nebo druhých říci pravdivě jen něco s tím, že výsledný „dojem“, který druhý získá není pravdivý. Proto je ale bývá na konci svědecké výpovědi položena formální otázka: to je vše, co v této věci můžete říci? A pak je vyznavač direktivní pravdy „vedle“, měl by jít „s pravdou ven“. Tedy pokud to s příkazem „pravdivosti“ bere jako závazný pokyn, nikoli jako věc aspirace, ve které její nedosažení není zločinem.

Proč je ale v Desateru zákaz křivé výpovědi (svědectví)? Jde tu o formální proces – požadavek Desatera znamená, že Žid už nemusí ve formalizované výpovědi před soudcem přísahat, protože vůbec nemá přísahat. Ale za pozornost stojí, že v Desateru jde o zákaz křivého svědectví pouze „proti bližnímu svému“ a nikoli zákaz jiné křivé výpovědi. Porozumíme-li takto předkřesťanské (židovské) praxi, byl Nový zákon potřeba jako sůl. „Pro tvrdost vašeho srdce…“ Ano, Židé by asi větší nálož povinností než Desatero Mojžíšovi nespolkli. Měli před sebou ještě dlouhou cestu. A my? Můžeme s V. Gregorem říci „Áno, ľudia sú zlí, klamú...“ ale ví, že nemusí. Je to na nich. A především je třeba si uvědomit, že nejde o to „mluvit pravdu“. Skautský morální zákon neříká „nelži“, ale ani „říkej pravdu“, říká „buď pravdomluvný“. Přibližuj se maximě, jak jen to jde.
Nezabývejme se lží, snažme se mluvit pravdu a uvědomme si, že to vůbec není snadné. Je to věcí aspirace a je to nikdy nedokončená snaha. Pravdu v posledku ani říci nemůžeme, protože „to“ nikdy nemůžeme říci celé, kdo by nás poslouchal? A hlavně – zrazují nás naše vlastní slova, nevíme, jak teď a tady vyslovit správně, aby nebylo nic zamlčeno a nic rozmlženo, abychom ve své řeči (v pravdě) nespojovali to, co k sobě nepatří a spojovali to, co k sobě patří.
Pravdě je třeba věřit, nepropadnout postmodernímu relativismu, podle kterého „pravda je barová tanečnice a pro každého zvlášť tančí…“ (Hutka)
O pravdě je třeba přemýšlet, dobírat se jí, snažit se z ní nespustit oči, hledat ji, pokud se to stane. „Zákaz lži“ je k smíchu, je k ničemu, mnozí lidé lžou a budou lhát a věřit tomu, co si nalžou. Lež sama o sobě může zraňovat a je do očí bijící, může bolet atd., ale nemusíme se jí bát. To, čeho se máme bát, je nedůvěra, že by náš jazyk mohl být pravdivý, že bychom ve své řeči mohli být nositeli pravdivého pojmenování. Ohrožuje nás nedůvěra v pravdu, ta leží mezi lidmi jako balvan a je těžké ho odvalovat. Ale máme v tom příslib, a opět je přínosem křesťanství a v jistém smyslu je do jiného myšlenkového prostředí bez jeho nositele těžko přenositelný: „Milujete-li mne, budete zachovávat má přikázání; a já požádám Otce a on vám dá jiného Přímluvce, … Ducha pravdy.“
Mějme jako křesťané Gregorův optimismus: ostatně u toho nejdůležitějšího soudu nejen že nebudeme lhát; teprve tam se aspirace pravdy naplní a nebude to naše zásluha.