Chvála pojmenování

Verze pro tiskPoslat e-mailem
Podnázev: 
Na okraj klastrové teorie umění
Anotace: 
To, co ukazujeme prostřednictvím klastrů, je jen aktuálně typické. Jde o abstrakt, na němž se dá ukázat ta či ona souvislost – ale o čem se nedá natvrdo, tedy maskulinně říci „takto to je“ nebo „toto je“.
Číslo: 

Klastr je slovo, které ukazuje na jistou neurčitou příbuznost nebo spojitost. Je to synonymum ke slovům shluk, hrozen, trs, atd. V pokusu o definici jde o skupinu více než dvou objektů (ale i hledisek, podmínek, parametrů) vydělujících se ze statistického pozadí. Jde o skupinu, která si je nějakým nedefinovaným způsobem blízká.

Je to prosté. Na rozdíl od zavrženíhodné definice, která odkazuje na něco, co jako výrok „platí“, tu najednou máme nástroj, který jen vlídně „vypovídá“ – a zdánlivě je to nenásilná, respektující forma výpovědi, která umožňuje uchopit dané téma „měkce“, přibližně“, tak, že „necháme žít“ vše to, co je nejednoznačné, neurčité, takříkajíc „na okraji“. Tento nástroj umožňuje měkké přechody, není zde nějaká ostrá hranice platí- neplatí, která je projevem intelektuálního násilí. Toto nejednoznačné „mezi“ prý navíc vypovídá o světě víc, než ustálené klasifikace a právě nikam nepatřící „pomezí“ je prý klíčem k porozumění světu.
Klastrové vymezení ukazuje, jak se dá definice termínu, která je vždy tvrdá, nahradit vlídnějšími, dnes preferovanými nástroji. Stačí jen popsat okruh parametrů klastru, určujících, že jde o daný význam; přitom tyto parametry nemusí vytvářet nějaký provázaný celek, mezi sebou zpravidla nejsou nijak „kompatibilní“, a nemusí se vyskytovat všechny, ale stačí „většina“. Starší použití tohoto slova ještě zachovává požadavek funkčnosti – klastry (skupiny, kazety) v ekonomických teoriích upomínají na jakousi funkční souvislost, která se jen těžko popisuje a popisovat ji je vlastně zbytečné. Ve společenských vědách ale lze parametry klastru sestavit víceméně libovolně, resp. tak, jak mi to vyhovuje. Trs má také nějakou strukturu, ale není důvod ji zkoumat, důležité je určit, co jsou parametry klastru pro trs – a již umíme zargumentovat, co trs je a co není, čím se budeme zabývat a čím ne. Pokud jsme to nezařadili do parametrů klastru, je pak lhostejné, jestli vznikl tak, že jsem něco vybíral, trhal, sestavoval a teď to držím v hrsti (držím trs trávy) a nebo jestli „to“ narostlo samo a roste to na louce (někde roste trs trávy).
Chybí mi tu jedna jednoduchá otázka – proč je klastr celkem? Skutečně jen proto, že se jako skupina vymezuje (statisticky) z okolí, tedy jen proto, že se skrze něj v neurčitosti dění a vztahů mohu zachytit?
Ale není tomu právě naopak? Nezachycuji se nejprve tam, kde něčemu rozumím, kde mám k předmětu zájmu vztah? A není snaha vyhnout se otázce po významu slova únikem, pokusem o nahrazení vztahu čímsi „operačním“? Není použití klastru projevem přání převést vše, co by se nás mohlo týkat, na výčet nahraditelných a víceméně náhodných znaků?
Nějaká divná zkratka tu je. V klastrové teorii jde zjevně o něco, co nám dosud unikalo. Pokud začneme vnímat klastr jako nástroj myšlení, pak pracujeme v neurčitosti, na které „plavou“ jednotlivá klastrová určení jako sice pohyblivé, ale situačně využitelné prvky, jakési ostrůvky v tom, co není popsáno, ostrůvky, které je možné v pravý čas použít jako odrazové můstky či základy k libovolné myšlenkové konstrukci, na druhou stranu je možné je opustit, pokud by z nich někdo vyvozoval nějaké nepříjemné konotace (ale to neznamená cokoli „popřít“, pouze zpochybnit použitelnost takto sestaveného klastru pro daný případ). Neboť jde „jen“ o situační označení – slovo, které se nedá chytit za slovo, protože je nástrojem na omezený počet použití. Pokud se nám výsledek nehodí, proměníme parametry klastru, nebo vytvoříme klastr nový – a je to. Pracujeme s pseudo-významy, které jde kdykoli o něco „pozměnit“ tím, že z parametrů klastru něco vypadne a nebo něco jiného přibude. A hlavně – klastrová teorie vytváří návod, jak v oblasti myšlení používat pouhé „pomocné konstrukce“, jak se „nevázat. Klastr je pak nástroj držení čehosi relativně stálého (co se nám hodí) v procesu metamorfóz (a ty se nám také hodí). To, co ukazujeme prostřednictvím klastrů, je jen aktuálně typické, zachytitelné, abstrakt, na němž se dá ukázat ta či ona souvislost – ale o čem se nedá natvrdo, tedy maskulinně říci „takto to je“.

Letmou sondou mezi mými vrstevníky jsem zjistil, že toto slovo je pro ně prakticky neznámé. Zato lidé okolo 20 – 30 roku věku slovo klastr (Cluster) běžně používají – je významově silnější než slovo „skupina“, významně se od slova skupina odlišuje, protože v něm nejde o to, jaké jsou vnitřní a vnější vazby nějakého identického celku. Jde tu cíleně o proměnlivý celek, odpovídající proměnlivé struktuře hledisek a zadání. Případně si od nějakého mladého aiťáka nechte vyložit, co je to gridový cluster. Není to zamřížovaný trs, spíše nějak provázaný neurčitý shluk. Jde o termínový novotvar a jeho novost je třeba vnímat, kulturně interpretovat. Tento novotvar může být za jistých okolností využitelný – pokud si uvědomujeme jeho limity. Pracujeme pak s celky, které nejsou založeny na porozumění jednotě, souvislosti, vztahu, ale na aplikaci parametrů. Ale pokud klastr označuje nějakou proměnlivou síť, jsme schopni vnímat význam této neurčitosti? Známe důvod, proč zde není nijak definitivně provedena strukturace celku?. Klastrový přístup je ze své povahy a-hodnotový. Jestliže cosi jen skrze skupinu parametrů „vydělujeme ze statisticky nevýznamného pozadí“, kde by se odkaz na hodnotovou stránku věcí měl vzít? Používáme-li klastr, pak pracujeme se vzorkem, který nám není nijak „blízký“, nevíme v posledku, jak se vztahuje ke světu, jak se nás týká. Nejlépe je to vidět na příkladu.

V jedné knize o počítačových hrách (sebetrýzeň je jeden z mých čtenářských požitků) jsem se dočetl mimo jiné o klastrové definici umění. Umění je v tomto výkladu to, co vyhovuje většině požadavků klastru, který je pro tuto příležitost sestaven. Sám nejsem schopen vytvořit definici umění, a také si nemyslím, že by taková definice měla být „k dispozici“. Ba dokonce si myslím, že obsah tohoto slova by neměl být vyčerpávajícím způsobem popsán, jde o slovo mnohovrstevnatých významů, a na těch stojí kultura jako to, co si osvojujeme a co tedy průběžně „máme“ jako „svoje“. Svoje v nezpochybnitelném porozumění, nezprostředkovaném přivlastnění. Na to, co je a co není umění, je možné mít rozdílné názory, diskutovat a přinášet argumenty pro a proti – ale vždy s odkazem na konkrétním „díla“, artefakty atd. Je možné vynášet i přísné soudy o tom, že to nebo ono uměním není – a brát takové vyslovení názoru vážně, stavět se za ně. Typické je to na mediálně nechvalně známém sporu v případě nedávné brněnské divadelní hry, která urážela křesťany. Tvrzení, ve kterém odnímáme některému zdánlivému artefaktu hodnotu umění, má samo o sobě význam, kulturnětvorný význam. Právě proto, že jiní nadšeně tleskají, tvrdí, že o umění v tomto případě jde. K čemu by byl smír obou táborů, dosažený skrze klastrovou teorii umění? „Jen“ by se konstatovalo, že je to relativní, resp. že záleží na tom, jak má ta či ona skupina „sestavený klastr“? A hlavně, k čemu je klastr tomu, kdo sice není vyhraněným zastáncem jednoho z těchto táborů, ale cítí, že „tady už je to „za hranou“? Klastr jako nástroj mu bere půdu pod nohama a zakrývá to, co ho vede k autentické otázce „co s tím“, k otázce „jak se k tomu postavit“.
Nejde přeci o sestavení „nějakého klastru“, který by spor „odstranil“. Jde tu o hodnotu – ale s tou klastrová teorie nepracuje. Ale hodnota je to klíčové v hodnocení. V porozumění světu je hodnota tím, co stojí za to se přít, jít do konfliktu. Jedna skupina v tomto případě ukazuje, že zde převažujícím aktem je blasfémie, a tu je třeba odmítnout. Druhá ukazuje že jde o akt, jímž je demaskováno pokrytectví, a to je třeba ocenit. Klastrová teorie k tomu nemá co říci, je beznadějně pragmaticky situační. Jejím výsledkem není pojmenování, pouze zařazení pod označení. Problémem je, že se na to zapomíná. A nebo ještě hůře – většině lidí vůbec nenapadne, že by to mohl být rozdíl. Pokud je mluvení pouhým povídáním o čemkoli, a cokoli, co lze vyslovit, je „názor“, pak… Ale tenhle článek je chválou: chválou pojmenování a postoje, který je třeba zaujmout při pojmenování. Takového pojmenování, které se snaží vystihnout, o co jde a nespokojí se s pohodlnými klastry: skrze ně si můžeme mýt ruce, ať se ve světě děje cokoli.