Chvála hloupých otázek

Verze pro tiskPoslat e-mailem
Anotace: 
Hloupé otázky nás učí, abychom hledali, co to je být pravdomluvní, abychom si vyzkoušeli, že sami před sebou nemusíme hrát na zkoušející ani zkoušené.
Číslo: 

Nevím přesně, které otázky jsou „ty chytré“, ale vím, které otázky se jako chytré tváří. Jsou to ty, které dávají zkoušející adeptům na získání papíru, který má dosvědčit jejich chytrost. Chytrost takto pojatá (říká se jí „vzdělání“) znamená, že člověk dosáhne na vlastnictví orazítkovaného papíru, ten je důkazem, že dostatečně dlouho a alespoň dostatečným způsobem odpovídal na chytré otázky. Nevím také úplně přesně, jestli zde nehraje významnou roli také jakási přesvědčivost, která spočívá v umění vytvořit před zkoušejícím dojem, že adepta vzdělání vůbec neotravuje se tvářit jako „zájemce“ (ten, který má zájem) a odpovídat na otázky, které jsou přeci „chytré“. Ano, vzdělání je mimo jiné tak či onak o přetvářce a hře na hloupějšího, o ochotě přijmout danou roli. Nás však nezajímají chytré otázky, ale právě to, co se kolem nich „točí“, co tvoří pozadí pro naše zkoumání otázek hloupých. Naše zkoumání potřebuje takové pozadí, neboť je součástí chvály: chvály hloupých otázek.
Chytré otázky jsou zpravidla směrovány k tomu, aby se zkoušející dozvěděl, jestli správně odpovíme na otázku „jak to je“, „co se děje“, „kdo to byl“, „kdy se to stalo“ a „proč to funguje“. Jestli správně hrajeme hru, máme dobře nastudovanou roli. Variant chytrých otázek je přehršel a ten, kdo na ně odpovídá, musí osvědčit, že ví, o co jde, tedy že otázky chápe a zná očekávání zkoušejícího. A připusťme, někdy je zklamán a vyveden z míry, protože i zkoušející občas položí otázku hloupou – třeba „co tomu říkáte?“. To je typicky hloupá otázka, i formálně nepřesná, protože zkoušený přeci říká to, co si myslí, že je od něj očekáváno.
Taková otázka může mnohému adeptovi chytrosti (čekateli na papír stvrzující dosažení jistého stupně schopnosti odpovídat na otázky) způsobit opar nebo alespoň zpocené čelo. Neboť nikdo mu neřekl, jaké je v tomto případě očekávání tazatele – neví, jaká odpověď bude „správná“. A zde se již odpoutáváme od pozadí vzdělávacích systémů a ocitáme se u otázek, na které se možná snažíme odpovědět dobře, ale důležité je, abychom hledali způsob, jak odpovědět pravdivě. Nebo snad lépe „opravdově“, tak, abychom nic neskrývali. To je přeci smysl hloupých otázek, skrze ně máme příležitost odpovídat za sebe. Na hloupé otázky odpovídáme, jen když chceme – a pak bychom si především neměli nic nalhávat. Hloupé otázky nás učí, abychom hledali, co to je být pravdomluvní, abychom si vyzkoušeli, že sami před sebou nemusíme hrát na zkoušející ani na zkoušené.
Hloupé otázky přicházejí většinou „mimoděk“ – zaslechneme je tam, kde nerozumíme, na co chytrého se někdo ptá, a nebo naopak, napadají nás, když někdo velmi chytře odpovídá na otázku, kterou si sám pro tuto příležitost připravil. Pak nás např. napadá: „Nepodělal se v kině?“, dost hloupá otázka na to, abychom se jí nechali vést. Ukazuje na nějaký nepoměr, na směšnost situace, postojů, nevhodnost samozřejmosti tam, kde je třeba se podivit. Otázka „není vhodná chvíle na to, abych se divil?“ je hloupá, ale to neznamená, že je nepřípadná. Divení se není nikdy dost.

Na hloupé otázky jsem dříve chodil do vesnických hospod, protože hospody bývaly zdrojem odporu proti hrám na chytré otázky, ale už to není, co bylo. Proč? Hloupá otázka. Co pět minut skončí v hospodě nějaký hovor tím, že je hledána „správná“ odpověď na Wiki, a v lepším případě rovnou všichni účastníci hospodského posezení hrají společně nějakou chytrou hru, třeba scrable, což ale v mobilní aplikaci znamená, že šmudlají po přístroji a tak dlouho kombinují písmena, až jim z toho něco vyleze. Že to nebude hloupá otázka, je nabíledni.
Zkusil jsem přijít do hospody s přihlouplou otázkou „co je nového“, ale se zlou jsem se potázal, co jsem měl čekat, dozvěděl jsem se o tom, kde jsou jaké volby a co usnesl jaký parlament. Ale já jsem nechtěl nikoho zkoušet z politologické analýzy nebo i jen z přehledu o společensko-politickém dění. Hloupé otázky jsou takové, u nichž tázající se neví a nemůže vědět, jaká bude odpověď. Pokud nechceme hrát hru na vzdělání, ani nemá cenu jiné otázky klást. Mám nejraději otázky „z čeho se raduješ“ a „na co se těšíš“. Mají spousty variant – „co tě dnes nevíc potěšilo?“ apod., ale má to i variantu „pan čáp ztratil čepičku“, pak se ptám na barvy, na to, co je poprvé, co vstoupilo nečekaně tam, kde to obvykle nebývá – atd. Na jaře je dobré se ptát na první jarní blesk a v létě kdo viděl padat hvězdu a co si přál. Hra „pan čáp ztratil čepičku“ je dost dobrá, lepší než hra na chytré otázky. A dobré je také rozpočítadlo „ententýky, dva špalíky, raduj se, když potkáš excentriky“. Ostatně chválu excentriků si můžete přečíst v Možnosti, to je časopis vytvářející prostředí hloupých otázek. Doporučuji.

Se svými hloupými otázkami se někdy dostávám do úzkých, zpravidla v situaci, kdy jimi dostanu do úzkých někoho ze svého okolí. Když je totiž někdo mou hloupou otázkou doveden do úzkých, nějak si mě tam vezme s sebou; pak i já jsem v úzkých a nezbývá mi, než napovídat, mluvit o tom, co mi v poslední době doslova „vskočilo do očí“, co mne překvapilo (překvapuje to, co je skutečně budoucí). A pak v tomto smyslu mluvím o obrazech a knihách, protože to už jsou otázky neutrální, alespoň tam, kde je předpoklad, že daná osoba čte a alespoň občas vidí nějakou výstavu. Ale tahle „kulturní“ záchranná brzda hloupých otázek je čím dál tím slabší, protože lidé čím dál méně čtou, a pokud něco čtou, stydí se za to. Naštěstí lze podobné otázky převést do běžné podoby otázek chytrých, které mají za cíl zjistit stav vědomostí o kulturním dění, zejména vědomostí z druhé ruky. „Slyšel jsem o tom…“… a pak přinejhorším zas skončit u Wikipedie.

Včera jsem s jedním mladým borcem (tak osm let) řešil spoustu hloupých otázek – že ptáci řvou jak diví, kde jsou mloci, proč se tam ještě letos nebyl podívat a jestli mě tam vezme s sebou a tak. Bylo to pro něj trochu nečekané, ale ještě to uměl, ještě se v tom vyznal. Ale jinak? Na co se těším? Jak často slyším – „až si budu moci vydechnout… protože jsem si toho naložil až moc“. „Mám toho tolik, že zapomínám na hloupé otázky, nemám na ně čas, už se těším jedině večer do postele, na dovolenou…“ mohu pokračovat za druhé. A já sám? Jak jinak: nevím co dřív pro samé hloupé otázky. A raduji se z toho, když si o nich můžu s někým povídat. Už dlouho si myslím, že řešením většiny současných problémů bude vyslovení té správné hloupé otázky, po které „spadne opona“ a všichni budou vědět, že král všech chytrých otázek je nahý.