Chaokrat a jedno výročí
V r. 1989 vydal Mirek Vodrážka ještě v samizdatu rozsáhlou esej Manifest chaotické hudby s podtitulem „O smyslu chaosu v hudbě“. Třicet let od tohoto vydání stojí za to se k němu vrátit. Má smysl se otáčet a nezapomínat. Měnila se doba a tenkrát jsem reakci na tento spisek nedopsal. Ale to neznamená, že by polemika s ním po třiceti letech neměla smysl.
Vodrážky si cením pro jeho podnětnost – pokouší se vytvořit vlastní řeč, vlastní ve smyslu vlastního porozumění tomu, jak se má vést dotyková (spíše než dělící) vrstva mezi řečí a světem. Vodrážka se snaží vytvořit konzistentní řeč, vnitřně provázanou, která mu dovolí ukázat na jeho myšlenkové základy, a zároveň řeč, skrze níž bude možné odkázat ke každé nabízející se individuální a autentické, nenahraditelné skutečnosti prožitku světa. To je celkem pochopitelná ambice a Vodrážka (také ve své poloze nomádské) byl mi právě v tomto ohledu velmi blízký. Ale proč mi byl od počátku také zcela cizí? Proč jsem cítil naprostou nekompatibilitu našich řečí? Proč v sobě jeho řeč nese cosi neodstranitelně ideologického?
Celkem brzy mi bylo jasné, že klíčový je jeho výchozí bod – aktualita poněkud připomínající heideggerovské bytí pobytu, ve které rozumí sám sobě jako zhutňujícímu se a opět se rozvolňujícímu centru vědomí, jehož nástrojem je racionalita. Vodrážka spočívá v této své neurčité určitosti (a přitom s nástrojem racionality) v náruči Thiámat – jeho pojetím kosmogonie se ale zde zabývat nechci, v této eseji se zcela zaměřuje na význam a smysl chaosu. Jak ale vůbec vztáhnout chaos k něčemu, co je ne-chaotické? Vodrážka o tomto problému ví a řeší ho odkazem na všudypřítomnost chaosu; věci jsou pro něj „pouze“ institucionalizované v procesu, který by se dal přirovnat k volní, pozitivně-právní tvorbě institucí, společenských forem, významů. Kultura je podle něj jen nános, tuhnoucí krusta na pulsující materii světa, nemá žádnou valnou hodnotu. Podle Vodrážky by ztuhla v neživotnou, mrtvou krustu, kdyby se do ní neustále neprolamoval životodárný chaos. Ale proč je chaos životodárný? To se zde nedozvíme. Vodrážka neumí udělat další krok. Chaos je životodárný, pokud dobře rozumím jeho argumentaci, právě v tom, v čem se probíjí skrze kulturně ustavené (mrtvé) formy. Ale chaos sám, bez odporu toho, co je kulturně ustavené, se ztrácí sám sobě a v pre-kreativním pulsování-nepulsování. Vodrážka neumí ukázat smysl řádu, vůči kterému teprve může mít jeho chaos nějaký význam, třebaže se o ukázání „řádu věcí“ (postaveném na chaosu) pokouší. Chaos je podle mne třeba postavit do protikladu k řádu světa, samozřejmě tak, že zajímavý je pak svár upevněných kulturních skutečností a jejich převrstvování a diskontinuity, které se neobejdou bez „nevysvětlitelného“. Vodrážka se drží něčeho velmi důležitého, ale zároveň se s něčím podstatným zcela míjí. Snaží se vrátit do vlídné náruče své bohyně chaosu, ale neví jak. Ve světě o něco jde, stejně tak jako o něco jde v hudbě. Ale nejde si odmyslit kulturní zápas o to, co je vnímáno jako přínosné a co jako destruktivní.
Pro Vodrážku jako by existoval jen jeden „obor hodnot“ a ten je dán autenticitou – tím, co se do dění prolamuje jako zcela nekontrolovatelný vstup (chaosu). To jsem nikdy nemohl přijmout. Největším neštěstím moderního člověka je snaha mít věci okolo sebe (kulturu, ekonomiku, veškeré dění) pod kontrolou. V tom, myslím, se shodujeme. Snaha zajistit si kontrolu nad děním, snaha převést vše na předem rozvržené fungování je vnitřně rozporná a v posledku smrtící. Ale to, co se do světa „prolamuje“, co do něj vstupuje jako cosi předem nekontrolovatelného – to přeci není chaos. Pro mne jde o vstupy jiného, vyššího řádu, nikoli beztvaré náruče pulsující Thiámat. Řádu, který se prezentuje jako smysl skrze nepochopitelné. Ale nepochopitelnost, nezachytitelnost není nutně znakem chaosu.
Vodrážka se stejně jako já otřásá hnusem při pomyšlení, že se svět stále více propadá do fungujícího pořádku, do neindividuality, do plochosti produkce. On z toho viní kulturu jako takovou – vše, co směřuje k ustavení formalizovaných vztahů. Pro mne je naopak kultura pohyblivou vrstvou dění, ve které probíhá neustálá re-formalizace vztahů a jiných skutečností, ze které se (v jejím pozadí) dají bez problémů vysledovat základní (chcete-li metafyzické) rozvrhy spolu-žití lidí, života.
Vodrážka, přestože jsem jeho dostupné práce rád četl, pro mne v době samizdatu nemohl být spojencem, přes dílčí blízkost mi byl vzdálen víc než Gott jako symbol mainstreamu. Útočil totiž na to, co pro mne bylo klíčové – na řád sám. Pro mne je spočívání ve světě samozřejmé a možné, protože kultura jako taková má smysl, se vší svoji upadlostí, se svým moderním pozitivně-právním myšlením, se svojí namyšlenou povahou vedenou naivními představami o tom, že člověk má svoje věci ve svých rukou a může se rozhodovat „jak chce“. Ano, může, až do dalšího projevu… prozřetelnosti. A tady už je nekompatibilita s Vodrážkou jasná. Nemyslím si, že do světa vstupuje chaos, ani do improvizací freejazzových hudebníků ne. Autenticita, improvizace, rozbití tonality, opuštění opakujících se časových úseků metra, které jsme zvyklí považovat za neodmyslitelné od hudby – to vše nevypovídá nutně nic o chaosu ve světě.
Jistě, umíme myslet chaos, jako umíme myslet „nic“. Umíme myslet chaos v mnoha rovinách významů, minimálně proto, že víme, co je to „metapozice“, a Vodrážka nechce vidět, že metapozici nám neumožňuje chaos, ale řád. Proto, že myslíme a uvažujeme i s variantami, které jsou sice ne-reálné, ale neumíme je racionálně vyloučit. Chaos je iracionální a vyloučit nelze, ale co je v řádu věcí, to překračuje racionalitu; řád je v jistém smyslu stejně iracionální jako chaos, jen umožňuje porozumět uspořádání věcí jinak, než v pouhém „pořádku“.
Sám Vodrážka využívá racionalitu k tomu, aby vzdal hold chaosu, prolamujícímu se do světa. V jistém smyslu lze jeho snahu ocenit – protože stojí proti všem, kdo se pokoušejí ve světě zabydlet jako „vládci“, jako ti, kdo určují, co bude. Ale jeho role je ošemetná a stejně tak ošemetný je jeho přínos. Vede k ignorantství v kulturním smyslu – kdykoli je možné takto ospravedlnit jakýkoli krok stranou, jakékoli popření platnosti čehokoli. Jak vyznávat chaos a zároveň se o něco snažit, usilovat? Vodrážka se zjevně (alespoň před třiceti lety, kdy tento manifest psal) snažil, usiloval, riskoval, protože nešlo o strojopis, jistě s nemalými obtížemi ho rozmnožil kopírovací technikou, jeho žena ho vyzdobila kresbami etc. Proč? Aby vzdala hold chaosu? Zcela jistě ne, pokoušela se, stejně jako Vodrážka, vzdát hold tomu, čemu se věnovala, to, co dělala, dělala jako svůj reálný kulturní projev, ty kresby možná nejsou žádné velké umění, ale nejsou chaotické. Vodrážka zcela jistě považuje za správné, aby ve světě usiloval o tvar, o vyjádření – tedy o osvobození se od balastu, o odlišení důležitého od nedůležitého, o odhalení toho, co má význam. Může být vzorem, ale pro koho – pro toho, kdo se pod jeho vlivem rozhodne vyznávat jako základní princip světa chaos?
Vodrážka se o cosi snaží, (nyní na internetu) píše: chaotická hudba je reakcí na nebezpečí latentního totalitarismu, kdy se společnost sama ze sebe a dobrovolně identifikuje jenom s tím, co vytváří stabilní, bezpečné struktury a vše rizikové a nejisté je vytěsněno. Ale nejde přeci jen „o vše rizikové“, jde o otevřenost budoucího, a odvržení „jistot“ není totéž jako odmítnutí jakýchkoli forem. Jistě, nikdo nemá shůry dáno pověření, aby rozhodl, že ta nebo ona destrukce je barbarstvím a jiná je kreativním aktem. Chaosu se jen tak lehce nezbavíme, nepostavíme ho nijak snadno „na hanbu“ a já ho tam ani postavit nechci. Ale v poloze, v jaké je předváděn Vodrážkou? Děkuji. Podle mne tudy cesta nevede. Ale díky Vodrážkovi alespoň víme o tom, co nás ohrožuje, pokud se snažíme vystoupit „z jedoucího vlaku“ – a nutí nás, abychom si uvědomili, kolik si toho musíme vzít s sebou.
Vodrážka se snaží dokázat, že protikladem řádu je nepořádek, ale to je přeci průhledná manipulace: nepořádek je protikladem pořádku. A je celkem snadné ukázat, že pořádek je parciální a homogenizující, je postaven na popření individuálního, zatímco řád právě na individuálním staví a dává ho do harmonického vztahu se vším ostatním (také individuálním).
To chaos bere individuálnímu jeho smysl, protože individuální se do chaosu propadá jako do ne-lišnosti.
Vodrážku je dobré číst, minimálně proto, abychom (alespoň pro sebe) nezapomínali občas přemýšlet o řádu – a napíšu to naplno, abychom nezapomínali o řádu přemýšlet, kontemplovat. I když vím, jak těžké je pro mnoho lidí představit si pod tím cokoli.