Četl jsem o světě, ve kterém má místo tajemství

Prameny: Babička, V zámku a v podzámčí, Divá Bára, Chudí lidé (in Pět povídek Boženy Němcové)

Četl jsem o světě, ve kterém má místo to, co je tajemné, ve kterém má svůj mimořádný význam čistota; ve kterém je přítomna velkorysost těch, kdo toho mnoho nemají, ale umí
darovat, mají víru a z ní vyplývající ctnosti. Četl jsem o světě, ve kterém nic, co se děje, není svázáno s představou nějaké imanence, nic se zde neodvíjí dle nějakých sociálních či psychologických zákonitostí. Četl jsem o světě, který je mi milý a který důvěrně znám, protože v něm žiji. Z toho, co napsala Božena Němcová, prosvítá pro mne hluboké porozumění člověku, který se nemusí vzpínat k nějaké „transcendenci“, stačí, že docela prostě věří v řád světa, v prozřetelnost. Je to osvěživé čtení, přitom Němcová je skrze povinnou četbu pro nás tak trochu „zablokována“, a neměla by být.

Proč číst o tom, co je odpudivé? Je spousta románů o lidech vnitřně roztržených, jejich dramatických osudech, o jejich hrůzách, ale není už toho dost? Proč číst o tom, co je úchylné, co je ošklivé, odpudivé, co je krajností? Proč číst o tom, co je tak či jinak deformované? Abychom sami dokázali prožít, procítit kdejakou možnou deformaci? Abychom se mohli při čtení bát a pak si v našem aseptickém mainstreamovém prostředí libovali, jak jsme na tom dobře? Děkuji.
Stačí jeden lidský život z mnoha, který ukazuje, že žít má smysl - právě to stojí za čtení. Jsme krmeni stovkami zdánlivých příběhů ala televizní seriály, které jsou nahraditelné, bezcenné, zajímají nás jen proto, že v nich nacházíme něco, co se podobá naší vlastní každodennosti. Stovky příběhů, které jsou takto „jen zajímavé“, může nabízet kratochvilné čtení, ale opravdu si chcete „krátit čas?“ Není ho i tak „málo“, jen, co je vyměřeno? Nechci trávit čas v kratochvílích, v psychologizacích, které dělají hrdiny-nehrdiny „přijatelnými“, protože se v jejich prázdné každodennosti tak trochu vidím …

Přečetl jsem po mnoha letech Němcovou, protože mám v paměti některé nezapomenutelné části jejích textů – a nebyl jsem zklamán. To, co píše, jsou svým způsobem idealizace, snad, ale není to červená knihovna. Vždyť o co jde v próze? O popis čehokoli, co nás dostatečně zaujme? To jistě ne; a jestli je vše jen jazyková hra, pak vůbec nemá smysl číst, stačí se dívat na televizní seriály.
Němcová není prvoplánová, i když se to tak může jevit těm, kdo jí čtou proto, že musí. I když je třeba v novele „V zámku a v podzámčí“ začátek je trochu barvotiskový. Ale i tam: klíčová je tu povaha „nového“ panstva zejména v protikladu starého služebnictva a zchudlé nižší šlechty. Kam se hrabou dostupné analytické rozbory sociálních poměrů poloviny 19. století! Staré panstvo mělo jakýsi status, a ten mizí, ztrácí se. Panička zbohatlíka, který si „koupí“ titul, je hříčkou v rukou pragmatických hajzlíků, a ti přitom hrají své podvodné hry o peníze a vliv i jeden vůči druhému. Faleš se provalí – dobře, to je autorčina idealizace. Ale plastický popis toho všeho, vč. přijetí „baronova“ nemanželského syna, to je mistrné. A nalezenec, který měl hrát roli cvičené opičky „nového panstva“? Právě příchod skutečného dědice ho zcela vysvobodí, prozřetelnost ho vedla jinam a dovedla – skrze nepředstavitelné souvislosti dění, které by nikdo nenaplánoval, ale se kterými máme sami tak často vlastní zkušenost. Ale bojíme se takovéto zázraky svého života brát vážně, bojíme se, co by to znamenalo: Museli bychom konstatovat, že z toho, co se právě jeví, nelze vysoudit nic. Situace? Přijde jiná. Nikdy není vše „předem dáno“, ti, kdo jsou normální a nekalkulují, nemusí házet flintu do žita, i když, jako třeba starý krejčí, odmítají hrát nové, zdánlivě k úspěchu vedoucí hry. Důvody k optimismu si člověk nehledá ve světě – prostě se optimismu otevírá! I kdyby právě jeho snoubenka zemřela před svatbou!

Němcová dovede vykreslit postavy, které jsou skutečnými hrdiny, a přitom její vyprávění je citlivé, neideologické. Její starý voják Jakub z novely „Chudí lidé“ se chová jako následovník sv. Františka, je přitom uvěřitelný, silný, živý. Zasvětil svůj život, když mu zemřela jeho milá – kdo by to dnes bral vážně? Ale Němcová ho sleduje s citlivostí, vlídností, zaujetím plným pozornosti; scéna, kdy přenáší mladé ženy přes řeku, je kouzelná a svědčí o jejím porozumění chvíli:
Pak zase lezl přes cestu štír, a děvčata zakroužila okolo něho křičíce, že je jedovatý; Jakub vzal ho do prstů a daleko hodil na úhor, děvčatům však povídal, že tento štír není jedovatý, ale ve Vlaších že jsou zlí štírové. Děvčata se zavěsila jedna do druhé, šla vedle něho a on jim povídal o štířích a o Italii. A když se mu divila, jak tam vydržel, začal povídat, jaké tam sladké ovoce, jaké krásné květiny, jak krásné zahrady; o kostele milánském i o městě, kde jest pochován sv. Antonín – a děvčata zapomněla na štíry. Pak jsme přišli k potoku. /…/
Jakub vykasal nohavice a do brodu.
„Hej, Jakube, ať vám voda nepodrazí nohy!“ volala děvčata. „Zkusil já horších, než je tato strouha. Jen pojďte, nebojte se, já vás přenesu. Zde znám každý kámen!“ povídal a po kolena ve vodě natahoval náruč. Marouš byla první; druhé se bály. Hned byla na druhé straně a volala: „Hloupé, jen jděte!“ – Lenka, skoro se třesouc, posadila se mu na ruku, „Já jsem těžká, nepusťte mne!“ prosila. „Ale panenko, vždyť jste jako holubička“, řekl Jakub, a jako by chmýrko v ruce nesl, na druhou stranu ji přenesl. Francka se mlčka nechala nést a držela se Jakuba okolo krku. Nám nezbylo, leč touž cestou se přeplaviti – pěkně jsme Jakubovi podělovaly, že nám pomohl z nouze.
„Není o to,“ řekl Jakub; „ale kdo nezná brod, snadno přijde do výmolů, a kdož by si nevěděl rady, ku příkladu ženská, mohla by se i utopit.“ – A když i Florinku přenesl i šaty, šli jsme dále. Pozorovala jsem, že byl Jakub nějak pohnut, když byl Florinku přenesl, a hodnou chvíli pak ani nemluvil.

Němcová umí plasticky ukázat „krásné lidi“ i s jejich ostychem, slabostmi. Tak i v Babičce, která je pro mnohé idealizovanou selankou, projektem mladé ženy provdané účelově za staršího muže a zdánlivě odsouzené k trudnému životu; snad byla dokonce nemanželskou dcerou někoho z panstva. Němcová, sama ve formálním manželství nešťastná, skutečně píše především o dívkách, které přes všechna protivenství unikly jejímu osudu a dostaly za muže toho, kdo byl „podle jejich srdce“. Divá Bára je toho nejjednodušším případem, ale podobný motiv lze najít prakticky v každé próze Němcové. Ano, je to významný motiv, ale ukazuje víc, než nesplněnou touhu Němcové. Najít toho, kdo ke mně patří, je motiv par excelence, život dvou lidí, kteří se mají rádi, dává nový život, a vytváří pro něj milé, životodárné podmínky. Proto Staré Bělidlo jako zdánlivá rodinná idyla. Ale jaká idyla, četli jste toto?

Jednou se ale na oba psy, Sultána a Tyrla, převelice rozhněvala; bylo ale proč se hněvat! Vždyť se podkopali do chlívku a roztrhali za jednu noc deset káčátek, pěkných, žlutých, které se měly k světu, až milo. Babičce ruce sklesly, když otevřela ráno chlívek a husa s třemi pozůstalými kačaty ven se vyhnala, zděšeně kejhajíc, jako by naříkala pro svoje zavražděná mláďata, která vyseděla na místě jejich nestálé, toulavé roditelky. Babička měla v domnění kunu škůdnici, ale přesvědčila se podle stopy, že to udělali psi. Psi, ti věrní hlídači! Babička ani svým očím nevěřila. A ještě přišli a lichotili se, jakoby nic, a to babičku nejvíc rozhněvalo! „Pryč ode mne, vy zloto! Co vám udělaly ty káčátka? Máte snad hlad? Nemáte; z pouhé svévolnosti jste to udělali! Pryč ode mne, ani vás vidět nechci!“ Psi schlípli ohony, loudali se do bud, babička ale zapomenouc, že je časně, šla do pokoje povědít dceři svoji žalost.
Pan Prošek myslil ne jinak, než že zloději vykradli komoru, a nebo že je Barunka mrtva, když viděl babičku uslzenou, bledou do pokoje vcházet. Když ale vyslechl celý příběh, musel se babičce usmát! Což jemu bylo o pár kačátek! On je nenasazoval, on neviděl, jak se z vajíček klovají, jak roztomilé jsou, když na vodě plynou, hlavičky do vody strčí a nožkama nad vodou capají. Panu Janovi bylo jen o několik pečínek! Proto udělal ale právu a spravedlnosti zadost, vzal bejkovec a šel ven dát psům pamětného. Babička zastrčila si uši, když slyšela ten rámus venku, ale myslila: „Co je platno, musí to být, ať si to pamatujou!“ Když ale ani za hodinu, ani za dvě psi z bud nevylízali, musela se jít podívat, jestli se jim příliš neublížilo: „Co je tam, to je tam, a je to přece jen němá tvář!“ povídala si, nahlížejíc do bud. Psi začali skučet, žalostně na ni pohlíželi, skoro po břichu k jejím nohoum se plazíce.

Psi jsou potrestáni panem Proškem, jistě po zásluze. Ale pak se lísají … k babičce! Jak by ne – i němá tvář vycítí, kdo do daného prostředí vnáší řád. Pan Prošek to není, využívá svého postavení, své sinekury, kterou získal… Svatbou?... Ale ne o tom Němcová nepíše. Ale ukazuje nepřímo jeho slabost a beznaděj, jaká by nastala, kdyby měl řád věcí na Starém Bělidle mít na starosti on sám. Bylo by tu prázdno a pusto, nanejvýš by bylo možné ukázat tu a tam na nějakou hrabalovskou pitoreskní postavu. Babička tu je osobou, která ví o věcech světa, o tom, že jejich řád jen tušíme a nejde to bez pokory, ale nejde to ani jen s pokorou!
Napomůže několika cílenými manévry k vypuzení panského sloužícího, hnusáka, který šmíruje děvče z vesnice. Je tedy manipulátorkou, které „tahá za nitě“? Ano i ne. Snaží se pomáhat a můžeme se od ní mnoho učit. Především o tom, že někdy není vhodné argumentovat, formálně přesně to či ono popsat. Stačí mít srdce a v pravý čas říci, co je třeba, stačí jen žít s blízkými tak, že je jim člověk skutečně blízko. Přitom lze nejlépe napomáhat tomu, aby se stalo to, co se má stát. Ale babička není všemocná: je bezradná tam, kde slyší vyprávění o Viktorce, ví o tom, že žádná idyla není úplná, že se do světa lidí prolamují síly, které nelze držet pod kontrolou. To Němcová je v tom či onom aspektu života na Starém Bělidle Babičkou, je tou, která před některými silami světa stojí s pokleslýma rukama, nic jí není platné, jak mnoho o nich ví.

Němcová jako spisovatelka zcela překračovala svou dobu a není u nás nikdo, kdo by na její dílo navázal. Nepodřizovala se „hezkému příběhu“, svým postavám dala život a pak je textem doprovázela, snažila se, aby jejich život byl skutečně žitým. Stojí za to ji číst, protože své postavy si vybírala ze světa, ve kterém cosi starého mizelo, ale to, co v tom „starém“ mělo hodnotu, ještě mělo i prostor, aby se to rozvinulo, aby to zazářilo lidskostí. Ještě tu v jejích příbězích žije lidová zbožnost a s ní důvěra v život i smrt, prodchnutá neokázalým křesťanským myšlením – a proti tomu občas z plebejství vyvstane plytká skepse spojená s těmi, pro koho jsou podstatné jen peníze. Najdeme tu odcházející svět starého panstva, které dbalo o svoje panství a které chtě nechtě ustupuje bohatcům nastupující doby; najdeme tu mizející hrdost chudých, ustupující pauperizaci městského života…

Zajímejte se o devatenácté století a jeho literaturu, zde má svůj počátek mnoho věcí, kterým dnes nerozumíme; mnoho komnat, do kterých dnes neumíme vstoupit, tam má své skryté klíče.