Časopis Revue Trivium je časopis otázek a názorů

Edici Otázky a názory je také věnován jeden z článků tohoto čísla. Právě vyšla kniha Chvála a obhajoba Řeči, která zde byla již avizována. Klíčové pro porozumění obyčejné řeči je pomalu se proměňující prostředí kultury, založené na „mnohém“; to je jedno z hlavních témat v knize o řeči. V další chystané knize je hlavním „hrdinou“ původnost a především původ. Také k tomu přináší toto číslo zásadní článek, uvádějící do tématu. Evropa je v mnohém závislá na Aristotelovi a jeho důrazu na věci, uchopitelné objekty zájmu; časopis Revue Trivium ale ukazuje, že je třeba (je nejvyšší čas!) přenést aktuální zájem na slova, jejichž obsah pro nás dlouho zůstával ve stínu podstatných jmen. Neumíme proto s nimi příliš pracovat. Revue Trivium přináší jasný příklad: neumíme přemýšlet o tom, co je to „původní“ – a „původ“ jako podstatné jméno nese ve svém významu už jen vykastrovaný díl „původního obsahu původního“.
Na světlo světa je zde znovu „vytažen“ rozdíl mezi tím, co je ze své povahy „různé“ a je tak nekonečnou studnicí otázek, a tím, co je v kulturním smyslu „mnohé“ – v mnohém je třeba se vyznat, právě proto, abychom odlišili důležité od nedůležitého, původní od nepůvodního. Pokud se to nenaučíme, dříve nebo později resignujeme a spolehneme se na nějaké „naučené“ pravdy, které se ale pak už nevztahují k žádné aktuální jednotlivině, už vždy jsou abstraktní, vzdálené dění, vzdálené skutečnosti.

S tím souvisí další téma, otázka, která se vrací ve třech mnou naposledy publikovaných knihách: „Co mám dělat?“ Máme před sebou řadu „rovnocenných možností volby“. Záleží právě jen na našem chtění, na tom, jak si sami zvolíme, co bude „naším“ programem a naším způsobem dosahování cílů? Nebo je tu i něco jiného, nebo je něco, co nás překračuje a co se nám při našich volbách tak či onak nabízí jako „to pravé“? V první reakci máme jistě z mnoha zkušeností potvrzený dojem, že svoboda je jednáním v nezávislosti a hegelovská „poznaná nutnost“ je nesmysl. Svoboda je otevřeností, ve které mohu odmítnout to, co se nabízí… Ano, co se nabízí jako pochopitelné v rámci společenské normy, společenského očekávání. Ale pokud se ptám jinak, mohu se dostat i k jinému rozvrhu stejné otázky: otázka „Co mám dělat?“ není otázkou, která by měla být řešena v racionální rozvaze, resp. nejen v racionální rozvaze. Naopak, v pravém slova smyslu je skutečnou otázkou (po jejímž zodpovězení může následovat svobodné rozhodnutí), pokud si uvědomuji, že nejde zodpovědět pouze na základě racionální úvahy. Skutečně svobodné rozhodnutí vede k tomu, že se cosi významně promění – něco, co se týká nejen mne samého, ale i druhých. Jen v takovémto ohledu má smysl se ptát, zdali jsem „obstál, nebo selhal“. Někdy má velký význam nechat se vést vlastními kroky, a jindy je třeba se vzepřít. Uprostřed je otroctví pokrytecké přetvářky a bezobsažnosti. Rozhodnutí, které nic neznamená, není rozhodnutím, je podílem na ne-svobodném provozu.

Ale stejnou věc lze vidět i jinak: jednání lze posuzovat zvenku a otázka „Co mám dělat?“ se pak v sociálním světle stává otázkou, pokládanou ve vnějším tlaku: „Neměl by ses flákat“, měl by ses socializovat, měl bys… to nebo ono. Společenské očekávání může znamenat, že nebe, symbolizující mnohotvárnými plujícími mraky svobodu, se mi někdo snaží zakrýt „řečičkami“. Jak jsem k tomuto obrazu přišel? U jednoho autora, ke kterému se rád přiznávám a který mne výrazně ovlivnil. I o tom je jeden z článků tohoto čísla.