Čas, prostor a zkušenost

Čas a prostor jsou prý formy organizace informací. Alespoň tak se podle mne dnes vykládá staré aristotelské, tomistické a kantovské myšlení měřitelného světa, popsatelného rozumem.
Nikdy jsem to neskousl, v žádné z předchozích forem.
Vždyť je tu cosi mimo organizaci, mimo trvání jako potenci, mimo formu názoru, mimo informace. Jak porozumět prostoru a času dění, které se mne týká, ve kterém nejsem v abstraktním odstupu od toho, co je skutečné?
Když stoupám na horu a rytmicky dýchám, když se dívám do ohně a jsem součástí něčeho magického, když sjíždím na otevřené lodi peřej a dění je spíše jako tanec mezi neskutečným, než nějakou „časovou linkou“, když se dívám do očí ženy… přitom se již vždy stávám součástí toho, co mne na vnímání času a prostoru přitahuje – jsem v čase a prostoru jinak, než jako ve formách názoru, nejde tu o abstrakci, odstup. Jde o aktuální podoby života samého, momenty, kdy se stahuje do jednotícího ohniska prožívání. To je pro mne klíč k porozumění. Ale pak znám i úplně jiné myšlení, které se v čase pohybuje zcela svobodně:

V písni Zářivá hladina jsem to popsat takhle:

Dobrá je zkušenost poutníka, kráčíš a cesta ti utíká
Kráčíš a myšlenky jdou ti úplně jinou cestou než poutí

Formy názoru jsou dobrou abstrakcí, ale jsou zásadně reduktivní, vytváří se tím ne-časová abstrakce nás samých. Kde jsme v našem tady, když přemýšlíme v těchto formách názoru? Snad někdo nemyslí vážně, že procházíme nehmotnými body na nehmotné časové lince! Vždy jsme přeci teď a tady jako součást dění, třeba i takového, že se „nic neděje“ a naše myšlenky jen krouží, pulsují bez toho, abychom je kontrolovali a hlavně organizovali do nějakých zformalizovaných výpovědí o dění, o minulém, o budoucím, o snech, pocitech…

Myšlenky jdou ti úplně jinou cestou než poutí…

Naše prožívání přítomného vůbec neodpovídá nějakým formám náhledu nebo organizace informací. Být přítomen znamená především podílet se na skutečném, nikoli abstrahovat s vědomím, že mám výsadní stanovisko nezúčastněného pozorovatele. Jde o to „být přitom“ tak, že by se ono „to“ ode mne nedalo oddělit, být přitom tak, že jsem součástí toho, co se děje, že se na tomto dění podílím. Ale v mnoha různých modech, které mne samého občas překvapují!

S časem a prostorem jako formami názoru (nebo organizace informací) dovedu nakládat tak jako každý dospělý Evropan, živil jsem se a obstarával rodinu tím, že jsem tento nástroj využíval. Navíc jsem absolvoval tříletý kantovský seminář. Ale vždy s vědomím, že abstraktní myšlení času jako formy myšlení je pouhý nástroj. Udržel jsem si povědomí o tom, že kromě tohoto nástroje mám zázemí v žitém čase teď a tady, který nemá s formami názoru nic společného. Mám zázemí v žitém čase vhledu, v času, ve kterém pracuji s významy a který je také prostředím, ve kterém se ztrácím, usínám, ve kterém sním a ve kterém mohu být kreativní, otevřít se imaginaci...

„Nevysvětlitelná bohatost světa svědčí proti všem pokusům o racionální popis světa jako sumy předmětů, které lze sledovat v čase a prostoru, v jejich měřitelných kvalitách“ – takto to mohu formulovat pro ty, kteří neumí brát vážně nic, kromě formálně sestavených tvrzení. Proč se ale smiřujeme s obrazem světa, který je na takového redukci postaven? Jen proto, že jsme pod společenským tlakem, který nám tuhle podobu našeho rámce myšlení vnucuje? Vždyť jsme ze zabředlosti do takové schematické pasti znovu a znovu vytrháváni a umíme porozumět:

Dobrá je zkušenost šoféra, za mlhy za deště za šera
Cesta se odvíjí, auto stojí, ty trčíš s ním jako vidle v hnoji

Odkud a v jakém čase mohu vidět sám sebe tak, jak ukazují předchozí dva verše? Ze zcela jiného sebeuvědomění, než jaké nám nabízí časoprostorová abstrakce.

Můžeme se ztratit v autenticitě dění a pak jen vidíme sami sebe jako součást dění, které se přes nás převaluje. Můžeme se snažit žít co možná animisticky (nic neřešit) ale i přes sebevětší snahu i přitom většina lidí zjistí, že touží, že sní, trpí. Můžeme žít v abstraktech a produktech fungujícího světa a i naše lidské kontakty a kontrakty chápat jen jako funkční prvky života, vyplývající ze složitého vnitřního uspořádání poněkud nestandardního živočicha. Někoho přitom může trknout, že je to jen jiný způsob, jak přitakat své údajné animalitě.
Ale my žijeme v napětí mnoha různých poloh, ve kterém „jsme v čase“, není to nic standardizovaného. A jak by také mohlo, když čas prožíváme v neskutečném množství podob sama sebe, svých nálad, svých forem reálných i vnitřních rozhovorů s druhými, snů, představ.

A tak mohu refrénem uzavřít citaci z písně:

A já mám zkušenost jinou, viděl jsem svůj stín pod hladinou
Nade dnem plaval s rybami, zářivá hladina hrála si nad námi