Carl Schmitt

V Revue Trivium 2016/1 (http://www.revuetrivium.cz/clanek/co-s-vedou-a-technikou) jsem použil tvrzení v tom smyslu, že příroda je vše, co je měřitelné, pouhý „objekt přírodovědy“, a že ze světa skrze tento obraz přírodovědy zůstává jen jakýsi „matečný louh“ všeho neměřitelného, který umožňuje přírodovědcům postavit přírodu do protikladu ke kultuře. Ale i kultura je ve většině materiální, měřitelná, je součástí „ustrojeného“ života člověka. Člověk přeci pomocí technik uspořádává svoje věci a věci světa.
Setkal jsem se s odporem vůči tomuto prý voluntaristickému vymezení přírody, pokusím se tedy ukázat pojetí přírody v textu C. Schmitta Římský katolicismus a společenská forma (Oikoymenh, 2013).

Tato útlá kniha by mohla sloužit jako výchozí materiál k několika článkům, je pravděpodobné, že se k ní Revue Trivium ještě vrátí. Nyní ale sledujme, v čem vidí Schmitt naprostou „výjimečnost“ katolicismu: katolicismus není antitezí k ničemu ze světa. To je klíčové. Dá se najít celá škála pokusů vysvětlit katolicismus ve vztahu teze, antiteze, syntéza a všechny podle Schmitta spočívají na obecném pojmu „příroda“ v dnešní (psáno před téměř sto lety) technikou a průmyslem podmaněné zemi.
Zopakujme si: princip teze, antiteze a syntéza je vzat z interpretace přírody jako předmětu přírodní vědy. Dnes je to vše chápáno jako naprostá samozřejmost, ale samotný pojem „přírody“ je (opět podle Schmitta) katolicismu zcela cizí. A právě tady můžeme využít češtiny, která poměrně jasně rozlišuje mezi přírodou jako předmětem zájmu, a přirozeností jako „založeností“ stvoření. Příroda sama o sobě „nic není“, je třeba ji romanticky „vyfutrovat“, dodat jí nějakou sofistickou jednotu, nějaký „élan vital“. Předmět přírody se děje, člověk žije. Pojem příroda je v tomto smyslu možné ukázat jako pojem ne-katolický, a nástroj cíleně anti-katolický. To, že ho katolíci převzali a používají, je věcí jen a jen jejich společenské defenzívy a snahy přizpůsobit se světu, snahy, která prozrazuje ztrátu původního myšlenkového zázemí katolicismu, jak ho Schmitt popisuje.
Příroda se dnes jeví jako polární protiklad světa velkých měst, která s jejich kamennými, železnými a skleněnými krystaly spočívají na zemi jako nesmírné kubistické útvary. Antitezí této říše techniky je divoká, civilizací nedotčená, barbarská příroda, rezervace /Schmitt zde pak cituje Schillera/. Římskokatolickému pojmu přírody /ve smyslu stvoření/ je takové rozštěpení v racionalisticky zorganizovaný svět práce a romanticky nedotčenou přírodu zcela cizí.
A dále: Hugenot či puritán má /ve srovnání s katolickými vystěhovalci/ sílu a hrdost, jež má často nelidskou velikost. Může žít na každé půdě. Bylo by však nesprávné, kdybychom řekli, že v každé půdě zapustí kořeny. Svůj průmysl může vybudovat kdekoli, každou půdu může učinitpolem své profese a „nitrosvětské askeze“ a nakonec může mít svůj pohodlný domov všude – a to proto, že se činí pánem přírody a podrobuje si ji… U římskokatolických národů se zdá, že půdu a mateřskou zemi milují jinak; všechny mají svůj „terrisme“, vztah k  půdě… Nejkrásnějším symbolem tohoto sjednocení je vinařství, ale také města vystavěná z ducha tohoto rázu se jeví jako přirozeně vyrostlé produkty půdy, které se včleňují do krajiny a zůstávají věrné své zemi. V pojmu „urbánního“, pro ně stěžejním, mají tato města humanitu, jaká zůstává preciznímu mechanismu moderního průmyslového města navždy nedostupná. Všem oněm dualismům přírody a ducha, přírody a rozumu, přírody a umění, přírody a stroje a jejich měnícímu se pathosu rozumí římský katolicismus tak málo, jako zná tridentské dogma zpřetrhání /vztahu/ přírody a milosti.

Ano, Schmitt píše o „předkoncilním“ katolicismu, o myšlení, které je sebevědomé a nemusí „vycházet mimo sebe“. Ale stalo se. Byla to německá teologie a francouzská historická kritika, které vyvedly katolicismus z jeho jistoty stvoření, z jeho jistoty organického jako v nejvyšší míře rozumného. To však neznamená, že by nemělo platit mnoho z toho, o čem Schmitt píše. Je typické pro katolické myšlení, že jako jediné může stát v opozici vůči deficientně podanému (nahraditelnému) světu jako místu pro životní aktivity, jak je chápe současné postprotestantské ekonomické myšlení. Stále platí, že přirozenost stvoření a rozumnost (v nejširším slova smyslu) je totéž. Podtrhuji tezi, podle které spočívá právě v tom mimořádnost katolicismu a jeho postavení „mimo okruh nitrosvětských kalkulací“.

Otázkou zůstává, jaký je záměr těch, kdo se snaží katolicismus této jeho výjimečnosti zbavit, zesvětštit ho. Mnozí jsou zcela jistě vedeni předpokladem, že přizpůsobení se světu je prvním krokem k lepší pastoraci. Bože, odpusť jim, protože nevědí co činí, snad budou mít „fungující“ pastoraci, ale nebudou mít co touto pastorací nabízet, resp. nebudou mít nic víc, než modlitební skupiny letnických, jejichž „poločas rozpadu“ je pár let. Mnozí se zcela jistě „vezou na vlně“, protože tohle je jejich cesta ke společenskému úspěchu, v tomto smyslu bychom si neměli nalhávat, konformita hraje i u mnohých prelátů významnou roli. Asi jsou i tací, kteří si myslí, že přizpůsobením se světu pro Církev dělají to nejlepší, co mohou, a také tací, kdo vědí, že dělají pravý opak – ve výsledku to mnohdy vyjde nastejno.
A mezi tím se můžeme ptát, jak učinit „myšlení katolicismu“, jak o něm před sto lety psal Carl Schmitt, i nadále jasným identifikačním znakem, ke kterému snad nebude vzhlížet katolická církev jako celek, ale který se v jejím rámci nijak nerozpustí a neoslabí, protože bude mít svoje nositele. Neskrývám, že Revue Trivium má ambici se na takovém úkolu podílet a přitom upozorňuji, že tento „duch katolicismu“, o kterém píše Schmitt ,není nijak identický s tím, co mnozí považují za základní „poklad katolicismu“, tj. s tomismem a scholastickými systémy myšlení.