Anselm Grün v Te Deum

Verze pro tiskPoslat e-mailem
Anotace: 
Jsoucno není indiferentní, neutrální. Jen se Weberovi a jeho následovníkům podařilo, že jsme na to zapomněli, že jsme přijali jeho „metodické řešení indiferentnosti světa“, že jsme přijali Jungovo řešení indiferentnosti ne-vědomí a jeho obsahů, že jsme přijali ekonomické řešení indiferentnosti ve statistickém hodnocení produkce a směny
Číslo: 

Zdroj: časopis Te Deum 3/2016, článek Nebezpečná syntéza A. Grüna, autor P. Aleksander Posacki SJ

Te Deum je třeba číst obezřetně – pro specifický přístup k argumentaci, která je postavena „do služeb“, její cíl je chránit myšlenkový celek založený na „Tradici“. Proto zde neustále narážím na zdánlivě nepochopitelné limity. O to víc mě zajímalo, jak se článek v tomto časopise vyrovná s Anselmem Grünem – byl jsem zklamán. Ne snad proto, že bych se v hodnocení Grüna nějak zásadně lišil od autora, ale proto, že článek je z hlediska argumentace pro Te Deum zcela typický. Kdysi mi můj učitel kladl na srdce, že slušný autor by měl mít sám na sebe přísný požadavek – alespoň jednu myšlenku na stránku. Toto kriterium zde rozhodně splněno není. Rozsáhlý text by šel zkrátit na jednu stranu, aniž by vypovídací hodnota utrpěla. Pokusím se o rekonstrukci jeho úvodních myšlenek:

1) Grün je učedníkem Junga a Jung byl Církví odsouzen (spolu s New Age)
2) Jung směšuje psychologickou rovinu s rovinou duchovní
3) Jung skrze svoji teorii celistvosti relativizuje dobro

Začátek je jasný: Jung není katolický autor - to si ale snad nikdo soudný nemohl myslet! A pak nalézáme zarážející tvrzení: Grün NEVĚDOMKY šíří Jungovu teosofii a gnostickou antropologii. Nechápu, proč zde autor používá slovo nevědomky, když se předtím otázkou záměru či vědomosti o tom u Grüna nezabýval. Prostě Grünovu dobrou vůli předpokládá. Inu dobrá, pro začátek je třeba ctít presumpci neviny…

Tento rozvrh však zůstane nezměněn až do konce, autor se dál zabývá Jungem, ukazuje, jak je zásadně ne-katolický až protikatolický a opět se dostává ke svému předpokladu Grünovy nevědomosti, cituji: „je s podivem, že Grüna jakožto kněze a duchovního pastýře vůbec neznepokojuje už jen to, že mytologické obrazy a náboženské pojmy jsou pro Junga jenom „instrumentální symboly“…
Ale víme, zda to Grüna znepokojuje či neznepokojuje?

Autor upozorňuje na Grünovy „metodologické omyly“, ale jediné, co mu vytýká, je, že vychází z Junga, cituje Junga, „pod jeho vlivem se naivně domnívá…“ atd. Nic jiného už se na dalších stranách nedozvíme. Jung je gnostik a Grün je na něm nekriticky závislý. Ale stačí nám to? Podle mne je nejdůležitější to, proč je Grün tolik čten, obdivován, proč je katolickými nakladatelstvími (i s imprimatur, jak si autor stěžuje) vydáván atd. Co říká tak zajímavého, co to katoličtí čtenáři (a zejména čtenářky) chtějí slyšet, číst? Proč čtou Grüna a nikoli Te Deum?

Na obou stranách tu jde o výklad „dané“ povahy skutečnosti, jde o to v ní sebe a čtenáře utvrzovat. Grün je eklektik, nikdo přeci od něj nemůže čekat, že bude to či ono na Jungovi kritizovat, to není jeho způsob práce. Bere si z něj to, co se mu hodí. Dobře prodává přesvědčení, že můžeme mít „svoje věci pod kontrolou“, a když ne sami, tak s pomocí odborníků na kontrolu toho, co je nám samým v nás samých skryto. Takové je přeci „zadání doby“! A Grün svoji metodu musí dobře znát, neplyne z žádné naivity, protože jinak by ho jeho vlastní tázání vedlo k nějaké dynamice, vývoji, skokům. Ale tak to podle všeho není, rozhodně jsem se nesetkal s tím, že by si některá jeho obdivovatelka stěžovala, že by ji „zklamal“ v jejích očekáváních – to spíše některé čtenářky očekávají, že se postupně dostanou „do hlubších vrstev“, ale ukazuje se, že žádné takové nejsou. Jejich nenaplněná očekávání jsou zjevně esoterického charakteru, ale kde nic není…

Grün vykresluje a hájí obraz člověka „ve světle vědy“, ve světle, kterému přesvědčivě důvěřuje, ve světle, které prý zasahuje svým svitem i do temných koutů člověka. Te Deum vykresluje obraz světa ve světle tradičního učení církve, hlavním argumentem, na kterém vše stojí, je církevní odsouzení mnoha Jungových tvrzení. Jenže jak se vedle sebe postaví ti, kdo „vyznávají“ společenský obraz, jak ho prezentuje Te Deum, a ti, kdo vyznávají obraz sama sebe, jak jim ho vykresluje Grün? Nijak. Prostě k sobě nepatří, ale nic z toho neplyne. Neměli bychom se tedy ptát úplně jinak? Proč jsme se dostali do situace, kdy náklady Grünových knih mnohonásobně přesahují náklady Te Deum, kdy katolíci opět znají spíše Grüna?

Vraťme se přeci jen k Jungovi: na jedné straně tvrdí, že veškeré jeho analýzy nevědomí jsou „jen obrazy“, skrze které je možné rozumět, vyhýbá se nevyhnutelnému - musí říci: „takto to je“. A toto jungovské „takto to je“ je umně skryto za neustálým kolotočem interpretací obrazů a obrazů interpretací: nevědomí jako předmět je psychologický konstrukt, nikde ve světě se nedá najít, ukázat, ale aby se dalo pracovat „s celkem člověka“, musíme (a právě tady nám Jung autoritativně zahrozí prstem) ho „vzít jako fakt“. Na to se dá odpovědět jenom „Rozkaz, šéfe“. A buď se přitom uchechtnout do hrsti, že se mu nepovedlo nás oklamat, a nebo si toho nevšimnout, spolknout to „mezi řečí“, třeba proto, že jsme jako čtenáři ohromeni eskamotérskými kousky s nevědomím, které přinášejí „plody“! Jenže člověk umí dosahovat cílů různými způsoby a zapomíná se ptát, jestli právě těch a oněch cílů je dobré dosahovat, a jestli právě těch či oněch cílů je dobré dosahovat tímto způsobem. Jung (a s ním i Grün) dosahují cíle technikami – totiž postupy, které jsou ve své povaze zracionalizované, jsou postavené na vůli a na kontrole homogenity, a právě proto cíleně vztahují do oblasti vůle i to, co tam nepatří. Autor správně píše, že je to cesta, která vede do přímého kontrastu s křesťanstvím, k čistým a vlastně bezobsažným praktikám buddhismu, ve kterých se škrtá to, co je pro křesťana podstatné, totiž budoucnost, která je v Božích rukách. Ale chybí tu další krok, totiž ukázat kontext celé věci.

Křesťanství je nakaženo mnoha chorobami a jedna z nich spočívá v podvodu sociálních věd, tento podvod křesťanství „spolklo i s navijákem“. Jsoucno není indiferentní, neutrální. Jen se Weberovi a jeho následovníkům podařilo, že jsme na to zapomněli, že jsme přijali jeho „metodické řešení indiferentnosti světa“, že jsme přijali Jungovo řešení indiferentnosti ne-vědomí a jeho obsahů, že jsme přijali ekonomické řešení indiferentnosti ve statistickém hodnocení produkce a směny. Atd. Teprve ve světě, ve kterém už není individualit, ve kterém už neumíme nalézt nenahraditelnost, ve kterém už nelze hledat a nalézat to, co je důležité a odlišovat to, od nedůležitého… můžeme v klidu „fungovat“ a zbavit se tak problému co sami se sebou.

Zabývali jsme se tím v Revue Trivium již nejednou.
(viz např. http://www.revuetrivium.cz/clanek/proc-proto-aby). Alespoň krátce:
Vůbec přeci nejde o to, abychom pro sebe s pomocí odborníků „vybrali“ odpovídající projekt budoucího, „nějaký smysl“. „Nějaký“ smysl přeci vůbec smyslem není, je šidítkem. … Nejde o to nalézt pro sebe v obchodním domě projektů „smysluplné budoucnosti“ ten, který mi bude nejlépe vyhovoval. To je nesmysl. Psychoterapie nemůže nic než destruovat minulé jako zátěž, ale k budoucnosti nemá co říci. A k nalézání smyslu života také ne.
eprve poté, když jsme udělali krok stranou, můžeme být vůči Grünovi dostatečně „vlídní“ a přitom skeptičtí. Anselm Grün může leckomu pomoci v období, kdy hledá a tápe. Kdy nezná jinou řeč než upadlou a snaží se skrze ni „objevovat svět“ Ale kdo má rozum, odloží Grüna už při druhé, třetí knize a nikdy se k němu nevrátí. Je dobré ukázat, že jde o velmi problémovou „autoritu“, ale je to málo. Až se zbavíme toho, co nás opravdu zavádí a myšlenkově dusí, nebudeme se muset naivně ptát, „jak mohl katolík Grün tak nekriticky podlehnout odsouzeníhodnému Jungovi“.
Cíle časopisu Te Deum jsou, dá-li se to tak říci, „kulturně pastorační“, ale právě způsob, jak „stojí ve světě“, vede k tomu, že časopis „kulhá“, kdekoli se dostává k aktualitě a jejímu výkladu. V Te Deum můžeme najít skvělý článek o Cortézovi - křesťanovi, protože jde o historii, která se nás týká jen nepřímo. Možná existuje dost opravdu dobrých článků o Grünovi, ale redakce si vybrala právě tento. Symptomatické.