Agendy a pravda

Verze pro tiskPoslat e-mailem
Anotace: 
Z meta-situační analýzy dění se nesměřuje k pravdě jako obrazu skutečnosti, naopak, pravdivým se stává to, co se v rámci agendy uskutečňuje, stává skutečným. Ale není to věc „veřejné diskuse“ a „veřejné akceptace“, jak se prezentuje současný svět, naopak, agenda se nezakrytým předmětem diskuse stát nemá, jinak by ztratila svůj smysl.
Číslo: 

V jedné z debat, doprovázejících časopis Revue Trivium, jsme se dostali k problematice východisek pozitivního práva – ano, pozitivní právo nemá v posledku žádnou možnost zdůvodnit, proč je právem a nikoli jen „vůlí prosazovanou mocí“, neumí v posledku ukázat na nějaký „silný“ základ víry ve spravedlnost, ba ani vazbu na jakoukoli jinou spravedlnost, než je „předvídatelnost“ při vymáhání práva. Ale kdo koneckonců dnes očekává, že by právní teorie pozitivního práva takovéto „silné“ spojení se spravedlností vůbec hledala? Pozitivně naladěným právníkům jde přeci o praxi – jde jim o právo jako společenskou instituci a zajímá je právě jeho společenská funkce. Nic víc. Legitimita práva? Koho to dnes v době masivních manipulacích zajímá? A co vlastně znamená ono „legitimita“? „Čím se liší od reality práva?“, může se kdokoli zeptat. Tato otázka (jaký je základ práva?) má daleko větší význam než jen jako teoretický meta-právní problém. Jde o založení pravdy.

Jde tu o stejný nedostatek, který provázel už mnoho podobných pokusů prokázat, že rozum jest univerzální a že je zcela samozřejmě obrácen ke sdílení poznaného. Ale rozum může být zasvěcenecký, tj. racionalita nemusí být vztažena „ke všem“, ke sdílení, ale k vytváření výhod vlastních nebo skupinových.
Je tedy třeba být opatrný s tvrzeními o poznatelnosti pravdy a hlavně s odvozováním důsledků, které z toho plynou. To, co je vnímáno uzavřenou minoritou jako racionální, se vůbec nemusí podobat racionálnímu u optimisty, který předpokládá obecnou důvěru ve sdílení pravdy. Musíme konstatovat, že někdo může vyznávat univerzální rozum (rozum ve vztahu k totalitě všeho), ale přístupný jen tomu, kdo stejně vnímá tuto totalitu. Pokud tohle nezahrneme do analýzy „možností rozumu“, stavíme se vůči skutečnosti značně nerozumně a nerozumíme proto (jako Nerozumové) smyslu společenského (a tedy i části právního) pozitivismu. A hlavně nerozumíme dění. Podle mne je důvěra v pravdu jako východisko nedostatečná – ještě je třeba důvěřovat tomu, že má smysl ji obecně sdílet, resp. společně se k ní dobírat. Ale k tomu je třeba ostatní přesvědčovat a počítat s tím, že mnozí se přesvědčit nedají a budou i nadále postupovat „neveřejně“, tj. budou říkat jen to, co „se jim hodí“.

Aristotelská metafyzika je chybná mimo jiné v jedné ze svých premis: každý (chtě nechtě) usiluje o pravdu, poznává to, co je. Jde o zásadní omyl: kdokoli může usilovat ve smyslu „snažit se vyznat v tom, co se děje“.
Koho zajímá, „jak to je“? Většině lidí nejde o nějakou statickou „pravdu“, ale o věc ne-metafyzickou, situační. Metafyzickou se otázka po skutečnosti a pravdě může stát až v dalších souvislostech. A ze situace (z žádné situace)nemůže plynout obecná platnost pro všechny. V moderní post-filosofii (a tedy i v pozitivněprávním myšlení) nejde mluvit o metafyzice pravdy, pouze o meta-situační reflexi dění. Že je to nedostatečné? Koho to zajímá! Na skutečnost se není třeba ptát, skutečnost lze tvořit!
Na základě toho jsme (jedna dvě) u dnešního aktivního vztahu ke světu; intelektuální elity jistého typu nediskutují, vytvářejí AGENDY. Vytvářejí realitu. Agenda je meta-situační program, ve kterém se dosahuje skutečnosti podle vnitřně provázaných postupů, vytvářejících zamýšlené vyznění situací.
Z meta-situační analýzy dění se nesměřuje k pravdě jako obrazu skutečnosti, naopak, pravdivým se stává to, co se v rámci agendy uskutečňuje, stává skutečným. Ale není to věc „veřejné diskuse“ a „veřejné akceptace“, jak se prezentuje současný svět, naopak, agenda se nezakrytým předmětem diskuse stát nemá, jinak by ztratila svůj smysl.

Pokud chtějí naivní odchovanci Aristotela (a tedy i tomisticky vyškolení katolíci) diskutovat s pozitivisty, jsou proto téměř vždy předmětem posměchu, je to marné. Pozitivista s nimi vůbec nechce mluvit, nepotřebuje o (své) pravdě nikoho přesvědčovat, podstatné pro něj je, aby mohl svoji pravdu aktivně prosazovat – protože pravda je pro něj vázána na skutečnost a skutečné je to, co je prosazeno – co se uskuteční. Proto dnešní primát „agendy“ jako pozitivistického konceptu pravdy která je prosazována. Pravdy ve smyslu dosahování cílů tedy chtěním vytvářené skutečnosti skutečného (pravdivého).
Pozitivista má v jednom nesporně navrch před všemi tomisty a podobně smýšlejícími vyznavači „dané“ pravdy: na jejich pravdu se může vykašlat, protože ve velké většině dokáže skutečnost „vytvořit“ tak, že odpovídá tomu, co on chce. Výhrady, že skutečnost svým způsobem „ohýbá“ a deformuje, jsou mu k smíchu. Ví, že pokud by to neudělal on, udělali by (z jeho pohledu) to samé jiní, a mezi ty „jiné“ patří pro něj i tomisté a vyznavači „dané“ pravdy. Nedělají přeci nic jiného než on: snaží se, aby „jejich“ konceptu odpovídalo to, co nastane. Chtějí, aby to nastalo. A pokud to nastane, je to podle pozitivisty důsledkem jejich snah a chtění, nikoli potvrzení jejich názoru.

Pro skutečně fundovanou změnu přístupu je třeba nové vymezení reálných základů metafyziky, metafyziky dění. Model hylemorfické aristotelské reality měl svůj význam při formování Evropy, ale je to model mrtvý. Ohlašuje se skutečný návrat metafyziky jako metafyziky dění? Domnívám se že ano, už proto, že žádná z agend nemůže být v úplnosti naplněna, agendy vycházejí na povrch, rozpad současné „zdánlivě věčné“ (tisícileté) říše agend již sledujeme.