Proč nerozumíme penězům

Verze pro tiskPoslat e-mailem
Anotace: 
Mrzák, beznohý invalida John Silver odchází jako vyhnanec, aby se v závěrečné scéně ukázalo, že bandáž jeho berly je vystlána perlami! V tom, co symbolizuje Silverovu deficienci, je skryt nástroj jeho úspěchu. Silver je invalida srdce a peníze jsou jeho berlou, se kterou nalézá úspěch světa – byť i jen úspěch světského bohatství a světského „vyhýbání se trestu“.
Číslo: 
Témata: 

Když člověk něčemu nerozumí, měl by vědět proč. Právě tak se nerozumění stane součástí rozumění, ne? A není nad to, když si člověk připustí, že to je modus, který je svým způsobem osvobodivý: proč bych musel všemu rozumět? A neplatí ani výtka, že knihy se přeci nepíšou o tom, čemu nerozumíme; je možné psát o tom, proč něčemu nerozumíme. Tím, že ukážeme toto „proč“, můžeme ostatním v něčem pomoci.

Snad žádný obor lidského vědění se tak neproměnil ve svůj protiklad a neprovedl tolik obsahových piruet, jako se to povedlo ekonomii. Obor vědění, který měl původně stejný kořen jako dnešní ekologie, se postupně stal „vědou“ o národním hospodářství, a když se ukázalo, že národní hospodářství není nijak zajímavý a omezený celek a že celá ekonomika nenaplňuje definici vědy, obrátil se ve svůj protiklad a zabral ještě výsadnější místo s tím, že je to obor, který se zabývá zákonitostmi jednání lidí a společnosti. Samozřejmě obecně, protože ekonomika je všechno, každé lidské jednání je prý zjevně nebo skrytě motivováno prospěchem, ziskem a tak se v některých svých polohách ekonomie tváří jako obecná věda o společnosti a lidském jednání. Ať tak či tak, pořád je tu hodně ambicí, ale také hodně teoretických výstupů … jen se obsah samotné ekonomie podobá nešťastníku, neustále běžícímu za skutečností, snaží se skutečnost „dohnat“ svými modely, agregáty dat, schématy, které umožňují již skoro přesné predikce… tedy do nejbližšího nepředvídaného společenského otřesu.
Ale ekonomiku tu máme jen jako okrajový motiv, protože nás zajímá kniha, která právě vyšla.

Hledáme-li skutečné vzory, na kterých by bylo možné ukázat, co je to rozumění penězům, pak snadno nalezneme dva – prvním z nich je Edmond Dantès alias hrabě Monte Christo a John Silver: oba totiž před našima očima na stránkách románů obcují s poklady a oba si nakonec nacházejí svůj modus vivendi se světem a penězi. Kdo neporozumí tomu, co je to poklad, neporozumí tomu, proč penězům v dnešním světě rozumět nelze. Ben Gunn z Ostrova pokladů je naopak typem, který neporozumí penězům nikdy, a neporozumí ani tomu, proč jim nerozumí: ten, který našel poklad a přenosil ho do nového úkrytu, kde o něm věděl jen on sám, skončil jako služebník, skončil v postavení zcela závislém (i když nijak ponižujícím a potupném), žádné peníze mu nepřinesly štěstí, tedy schopnost nakládat jako odpovědná osoba se svojí svobodou. Pro nás není důležité, že značná část lidí se nikdy nedostane přes „práh“, kterým je spoután Ben Gunn – a „systém“ jim ani neumožňuje, aby to zkoušeli. Zajímá nás spíše zvláštní rozdíl mezi hrabětem Monte Christo a Johnem Silverem: Jeden se k pokladu dostane zcela mimochodem, a s jeho využitím pak připraví „divadelně“ pojednaný scénář odplaty, ve které zlo je potrestáno a dobro odměněno. Poklad Monte Christa je použit k tomu, aby byla alespoň v mezích možného nastolena spravedlnost. Christo tak do důsledku používá svůj majetek tak, jak je vnímám v nespočtu encyklik o sociální problematice: majetek má sloužit všem skrze toho, kdo je jeho vlastníkem. Naopak John Silver se snaží získat poklad, a je v tom zcela bezohledný, nezastaví se před vraždami a téměř dokonalou manipulací, nekonec oklame i nedůvěřivé a jeho cesta za pokladem (která znamená zároveň cestu za záhubou pro druhé) se již zdá nezvratnou. Přeci však dílem prozřetelnosti (může být chápána i jako „pouhá“ náhoda?) vyslechne mladý plavčík a zároveň vypravěč knihy rozhovor spiklenců, a tak se „konec“ stává otevřeným. „Dobro“ v něm nakonec zvítězí, ale Silver, který vždy dokáže hledat kompromisy a spoléhá na dobro, na jeho „slabost“, prchá z vracející se lodi s dostatkem peněz na to, aby byl „až do konce života zabezpečen“. V jednom starém filmu je tato scéna modifikována, mrzák, beznohý invalida a invalida srdce John Silver odchází jako vyhnanec, aby se v závěrečné scéně ukázalo, že bandáž jeho berly je vystlána perlami! V tom, co symbolizuje Silverovu deficienci, je skryt nástroj jeho úspěchu. Silver je invalida srdce a peníze jsou jeho berlou, se kterou nalézá úspěch světa – byť i jen úspěch světského bohatství a světského „vyhýbání se trestu“.

Penězům nemůžeme rozumět, protože jsou ze své povahy rozporné, a jsou dnes „představovány“ jako něco, čím nejsou. Téměř všichni přistupují na to, že peníze jsou médiem vztahů k věcem světa – ale Silver dobře věděl, že tomu tak není, ovládá své zlotřilé kumpány manipulací, slibem – více či méně jim ukazuje něco z budoucnosti, co je spojené s penězi a tak je manipuluje ke svým cílům. Peníze nemají moc tak velkou, jako vidina peněz. Skrze peníze rozumíme tomu, co ve světě nemáme. Také Monte Christo ví, že peníze přinášejí zlo těm, kdo jsou zlí, a dobro těm, kdo jsou dobří: a nechává moc peněz působit tak, že se zlo trestá samo – právě skrze peníze a chtivost po penězích.
Peníze nám mohou pomáhat k tomu, abychom dělali to, co je správné, mohou nás naopak odvádět od toho, co máme dělat; mohou nás dokonce vést k tomu, abychom se jim klaněli a skrze ně ponižovali druhé, ubližovali jim. Protože se nám nabízejí jako nástroj „moci nad druhými“, dávají nám moc být v jiném, lepším postavení než druzí. Monte Christo ale ukazuje, že takové výsadní postavení nemusí být automaticky prokletím.

Ale o tom všem kniha Proč nerozumíme penězům není – resp. jde jen o jeden z mnoha motivů, které zde můžeme najít, jeden z pilířů, na kterém výklad knihy stojí. Ten druhý pilíř by se dal označit jako historický, protože se zabývá proměnou peněz a jejich společenské role. Ale i tady se začíná a končí pokladem: pokladem, který se na počátcích říší hromadil víceméně nesmyslně v centru říše, než byl (přeměněn na mince) alespoň z části použit na krytí obchodu, a který na konci (v současnosti), opět zcela oddělen od prostředí reálné směny, někde „leží“, skryt před očima těch, kdo myslí v penězích. Peníze postupně „dematerializované“ už jsou jen „oběživem“, pokrývajícím zlomek reálných obchodů, směna je virtuální, máme-li peníze, nevlastníme nic kromě potenciálu, jakési „koupěschopnosti“ – jak ta se má k pokladu? Zlato představuje hodnotu – je hodnotou „mimo čas“, i když už ve středověku jeho vlastníci zjistili „kolísání jeho ceny“. Ta ale není způsobena změnou zlata samého v něco méně „trvanlivého“ v hodnotě – ale prostou skutečností, že svět se proměňuje, a mimo jiné se tedy také mění vztah k pokladům.
S nástupem osvícenství se ve společnosti uplatnily mechanismy, nahrávající obchodníkům z penězi – snad byly cíleně vymyšleny, snad vyplývají z povahy peněz samých, nevím. A tyto mechanismy způsobují, že peníze začaly hrát podstatnou roli v mechanismu spotřeby, jehož smyslem je „znehodnocovat“, z toho, co je hodnotné (jako zboží) dělat bezcennou věc bez uplatnění. Cílem oběhu hodnot, peněžního obchodu, půjček, investic, dluhopisů a všech více či méně „vychytralých“ finančních produktů je jen jedno. Co nejrychleji se dostat od hodnotného výrobku k bezcennému odpadu, tedy spotřebovávat. Spotřebovávat v domácnostech, které jsou ve statistice chápány jako „nulovač“ hodnot obchodu a služeb, ve veřejném sektoru, který je lačným obrem bez pudu sebezáchovy, ve válkách, které nulují investice bez ohledu na odpisové doby, ve strukturálních změnách ekonomik, které vyřazují celé bloky a funkční celky z ekonomiky jako to, co je „bezcenné“ a určené ke zničení.
Jeden kolega mi v uzavřené diskusi řekl, že je mu jedno, zda jsou peníze „z ničeho“ a nebo ne, hlavně že se za ně dá koupit dobrá whisky. Rozumím tomu obrazně: samozřejmě že není ignorant, ale bez peněz nelze ocenit nic z kulturních vymožeností, které nám tisíciletá tradice Evropy nabízí. V tomto smyslu si s ním rád sklenkou dobré whisky připiji, připiji s ním na to, proč nerozumíme penězům. Tedy pokud láhev zaplatí a pozve mne.