Slovník křesťanských mystiků

Verze pro tiskPoslat e-mailem
Anotace: 
Nejde o pokušení vyslovit nevyslovitelné. Jde o poslání, povinnost pokusit se o nemožné, totiž svědčit o něčem, co není z tohoto světa a na co se tedy řeč tohoto světa, babylonská řeč, vůbec nehodí.
Číslo: 

Po Slovníku spirituality se zde zabýváme dalším slovníkem. Přiznávám se k podstatné výhodě, kterou to nese: kritik nemusí přečíst celou knihu, protože slovníky se nečtou, ve slovnících se hledá.
Slovník křesťanských mystiků je ale opatřen rozsáhlým českým úvodem, bez kterého prý se s ním špatně pracuje, je tedy slovníkem spíš jen „napůl“. Úvodní text není úvodem ke slovníku, ale přímo Úvodem do křesťanské mystiky. Je to rozsáhlá studie Vojtěcha Kohuta OCD a po něm ještě následuje návod k četbě a tři další uvozující texty, název tedy mate, protože kniha je míněna jako učebnice a čítanka medailonů.
Rozvláčné úvodní shrnutí historie přemýšlení o mystice jde zkrátit do dvou tezí: 1) mystika je především křesťanská a 2) mystiku je nutné vykládat v souladu s katolickou naukou jako víceméně standardní, ale ne úplně běžný způsob, jakým se Bůh přibližuje k člověku. Shrnutí staleté diskuse, co že je to za „zvláštní“ milost, nás myslím může nechat chladnými, zvlášť, když se před padesáti lety rozplynuly do ztracena. Na závěr jsme sice jako dobří katolíci poučeni, jak máme mystiky číst, ale vlastně už nemáme proč. Pozornější submisivní čtenář dokonce může po této lekci přijmout za své obecné odsouzení mystiky na začátku novověku. Vždyť iracionální mystici prý nám nemohou být návodem – když vše je tak jednostranné a závislé na milosti. A už vůbec se nemáme zabývat průvodními jevy mystického života, jako jsou projevy více či méně zázračné či nadpřirozené, ty jsou „jen“ něčím individuálním, nedůležitým, co s vlastním jádrem mystiky nemá nic společného, a my (parafrázujeme-li Pavla) máme vydělávat na svůj chléb vezdejší a nestarat se o věci, do kterých nám nic není. Zkrátka 42 stran vědeckého pojednání, kupa akademické produkce, myšlenky sem tam rozeseté v horách balastu. Výsledek? Mystika je pro laiky hloupá móda a je to vlastně velmi složité téma, lepší je se do ní nepouštět.

To C. V. Pospíšil jako překladatel udeří hned na začátku krátkého komentáře hřebík na hlavičku: „Jedním z největších problémů každé náboženské tradice je slabost lidského slova, které není s to přesně vyjadřovat a předávat autentickou náboženskou zkušenost.“ Překladatel ví, jak je slovo vratké, nepevné. Zato Kohut slabost slova necítí, se svým akademickým přístupem si je slovy „celkem jist“, plýtvá jimi, ale i on několikrát s podivem konstatuje „naprostou jistotu“ mystika v jeho zkušenosti. Pospíšil si víceméně posteskl, že přístup tvůrců jednotlivých hesel je zcela nesouměřitelný, trápí ho, že se problém obtížné komunikativity mystika ještě znásobuje tím, že autoři jednotlivých hesel dál „stavějí“ každý po svém na individuální interpretaci dané osoby; jde to ale jinak? Lze opravdu mystiku jako takovou systematizovat? Jistě je možné, aby podobné dílo psal jeden autor – pak by bylo vnitřně a jazykově jednotné. Ale i pro ně bude platit Pospíšilovo: „Hlubší porozumění nevyplývá jen z lingvistické analýzy, jejíž význam pochopitelně není radno podceňovat, ale také z vlastní náboženské zkušenosti toho, kdo mystikovy texty čte“.
A jsme doma: Mystická zkušenost je individuální a každá její interpretace je opět vždy jen individuální. Akademikové mohou pojednávat o mystologii jako teologickém oboru, však se také na tomto základě zrodila spirituální teologie. Ale číst mystiky znamená především vstoupit do duše toho, kdo obcuje s Bohem, a v mnoha rovinách také nalézat vyjádření náboženské zkušenosti, která je sice v silném napětí s běžnou řečí, ale podivuhodně odráží naše vlastní duchovní zkušenosti, byť jsou na nesrovnatelné úrovni. To, jak mystici mluví, nám umožňuje, abychom alespoň sami pro sebe používali řeč, se kterou bychom u druhých „neuspěli“, umožňuje nám to vědět, že je to řeč, která má obsah, i když není komunikativní. A jistota, neochvějná a nestatistická jistota ve výpovědích mystika s námi může otřást, protože nám nastavuje zrcadlo v tom, že nemáme víru ani jako hořčičné zrnko.
Nezpochybňuji základní Kohutovu premisu, že mystická zkušenost je dar, stejně jako víra sama. Církev se kdysi jednou provždy rozhodla pro řešení augustiniánské a ne pro pelagiánské, prosím. Nic si nemůžeme zasloužit, a tak nám mystikové v mystické zkušenosti samé zdánlivě nemohou být vzorem. Ale právě jen zdánlivě. Mohou nám být vzorem, totiž mohou nám napomoci k tomu, abychom odblokovali to, co nám v přijetí daru „speciální milosti“ brání, co nás rozptyluje, činí neschopnými rozpoznat situace, kdy se máme ztišit a přijímat. Mystika není předně předmětem studia, které má zajistit, aby se tento jev nevymkl „kontrole“ Církve. Mystika je projev Ducha a ten vane, kudy chce. Mystikové dotvářejí obraz světa, přinášejí do kultury (do situace teď a tady) něco, co by v rámci kultury nevzniklo a nemohlo vzniknout.
V tomto smyslu s C.V.Pospíšilem nesouhlasím v v jednom: nejde o pokušení vyslovit nevyslovitelné. Slovo pokušení je zcela nevhodné, svědčí o pohledu analytika řeči bez potřebného odstupu. Jde přeci o poslání, povinnost pokusit se o nemožné, totiž svědčit o něčem, co není z tohoto světa a na co se tedy řeč tohoto světa, babylonská řeč, vůbec nehodí.

Mystikové nejsou „samozvanci“, jsou „posláni“. Jsou v tomto smyslu „slabí“, zranitelní skrze svody řeči, často přeceňují svoji schopnost mluvit, jsou náchylní k tomu naivně systematizovat svoji zkušenost, která se systematizovat nedá atd. Je okolo nich mnoho nedorozumění, v mnohém nejsou imunní vůči „úletům“ – snad proto taková opatrnost věroučných vykladačů. Jenže věroučné vykladače stejně nikdo nečte – kromě studentů, kteří z daného tématu budou skládat zkoušku. Je to jen poctivost kritika, která mě vedla k tomu číst všechny úvodní texty, jinak bych např. Kohuta opustil už po druhé stránce.

V historickém nástinu původního italského vydání se v protiklad k českému úvodu bez problémů začíná brahmanismem a křesťanská mystika je zarámována širším polem náboženské zkušenosti, která zná ve všech náboženstvích „vyšší“, mimořádné formy. Snad právě zde naši překladatelé korigovali původní text, jak o tom tajuplně mluví Pavel Mareš, když ve vydavatelské poznámce vysvětluje, že se jedná o „obsáhlý výbor“ z italské publikace, nikoli o překlad? Tento text musel našim vydavatelům lézt na nervy a je v něčem skutečně doslova „blbý“, např. citace: „Mystikové byli a budou v každé době a na všech místech. Vždyť myslet a tvořit mystickým způsobem je nepotlačitelná potřeba lidského života…“
Postavit se na hlavu a tvrdit v souvislosti s mystikou něco o potřebách a o „tvorbě“ (autora) mystickým způsobem, to je skutečně odvážné a vůči Duchu skoro rouhavé a svědčí to o naprosté „netknutosti“ autora skutečnou mystikou a dokonce chybějícími elementárními znalostmi katolické teologie. Slovy Pospíšilovými na sebe autor prozrazuje, že jeho náboženská zkušenost je nulová. Ale jinak je italský úvod inspirativní čtení, protože jde o neskutečný „tanec mezi vejci“, od citací z Gaudium et spes až ke komparativní mystice.

S mystikou je zkrátka problém vždy, když se začne zobecňovat, ale jak to udělat, abychom se chybnému zobecňování vyhnuli? Nejlépe je mystiky číst a nejvíc pro to u nás udělal Josef Florián, který šel příkladem a ve Staré Říši od počátku století mystiky soustavně překládal a vydával (mimo jiné). Je dobré se trochu zorientovat v tom, „kdo je kdo“, ale na to není potřeba téměř osmisetstranný špalek: daleko víc by mě nadchla skutečná čítanka, kde by bylo méně interpretace, zato však reálný jazyk, obraz světa mystikova. Třeba se jí z dílny Karmelitánského nakladatelství někdy dočkáme. Pokud ano, určitě už nebudu číst úvody a návody.
Nejlépe je mystiky číst, tedy předtím překládat a vydávat. Zatím se ale hodně o mysticích píše, naposled Salve k Kateřině Sienské. Jeden překlad dopisu všechnu tu snahu vykladačů nevyváží.