Volební kampaň

Verze pro tiskPoslat e-mailem
Anotace: 
Volby přeci mohou být jen o něčem a ne o všem – a pokud se jimi má legitimizovat moc jako taková, moc k čemukoli, pak je třeba poukázat na chybu tohoto systému z hlediska metafyzického založení kultury.
Číslo: 

Od jurodivých farářů jako je Heryán až po velevážené katolické profesory jako je Piťha, od jáhnů až po biskupy, laici, i polověrci, téměř všichni se shodli, téměř všechny zachvátilo jakési vzrušení, aktivismu, stali se součástí obrovitého dobrovolnického volebního týmu. S neuvěřitelným zápalem a nasazením prosazovali volbu, které je podle nich „jediná správná“, stali se de facto apoštoly této dobré zvěsti, podle které naše budoucnost závisí na tom, aby i ostatní přijali jejich poslání, aby se „přidali“, aby nekazili dobrou věc.
Z volby, která se dosud zdála „osobní věcí“ se stala věc společná, a volit jinak, než na čem se shodovali aktivisté, znamenalo „zradu“, stejně tak vyjádření svého názoru, že vhodím neplatný volební lístek.

Většina katolíků, kteří se s touto skupinou neshodovali, byla vystavena silnému tlaku, ocejchována jako „zrádci“, jako by nevolit „s většinou“ byl hřích, téměř až na zpověď. Ve prospěch jedné ze stran to hřmělo z kazatelen i z biskupských kanceláří. Jenom jedno tu nezaznělo: volby jsou společenský mechanismus a nevolí se mezi pravdou a lží, dobrem a zlem. Nikdo neví, co je dobré řešení, a za dobré řešení se můžeme jen modlit, můžeme se modlit, abychom správně analyzovali, abychom se správně rozhodli – s tím, že co je správné v posledku nevíme. A z toho, jak volíme a zda volíme, nejsme odpovědni ani ostatním farníkům, ani faráři, ani biskupovi.

Tento článek je psán před druhým kolem voleb s přesvědčením, že výsledek voleb je z tohoto ohledu nezajímavý. To nejzajímavější na aktuální situaci je aktivizace celé vrstvy intelektuálů, kteří jsou ochotni „vstoupit do služby nějaké světské pravdy a lásky“, která přeci musí zvítězit nad lží a nenávistí, a také to, jakou netolerancí až nenávistí pak byla tato vzedmutá vlna nesena. Zajímavý je způsob, jakým se „ujala“ masivní společenská manipulace, nabalovala na sebe další nositele, až se stala v jistém smyslu hysterií.
Předvolební kampaň (jsme-li schopni odstupu) se ukazuje jako nepochopitelná ztráta soudnosti velkého množství lidí, kteří si nedokázali zachovat imunitu proti myšlenkové nákaze, „chladnou hlavu“ v tlaku mediální masáže, a přidali se k proudu. Běžící stádo má v sobě něco magického, a běžet se stádem, podílet se na jeho pohybu – to je extatické, je to „zážitek“. Jistě. Lze to pochopit. Mnoho intelektuálů už se tak dlouho s ničím neidentifikovalo, mnoha lidem se stýská po jistotě „společné věci“, po sdílené jistotě…

Předpokládám, že mnoho lidí z této své naivity a z tohoto svého zneužití dříve nebo později vystřízliví, budou se stydět nebo si svůj aktuální aktivismus budou dodatečně omlouvat, bagatelizovat. Podle mne by naopak bylo dobré pečlivě tento jev zkoumat, učinit tématem analýzy. Kde se bere naše nesnášenlivost a agresivita? Máme jí v sobě a nebo jsme jí byli infikováni v průběhu mediální masáže? Jak je možné, že jsme se tak snadno přidali k „prvomájovému průvodu“ a demonstrovali, že stojíme na „lepší“ straně?
Jak je možné, že jsme sice každý den a v kdejaké prkotině vedeni ke korektnímu polyparadigmatickému myšlení, ale najednou nikomu nevadí, že tu „nesporně správné řešení“ jasně vyvstane, odděleno od zla, a jakési „my“, podporované médii, je nositelem pravdy? Jak to, že jsme zapomněli na podobenství o koukolu? Kde se najednou bere tolik aktivismu, když se v posledních letech člověk setkával s pasivitou na všech stranách? Měli bychom to promýšlet.
Je totiž celkem jisté, že velmi podrobně budou vše, co se odehrálo, analyzovat také ti, kdo celý tento „pohyb“ od začátku organizovali a vedli, kdo „tahali za nitky“, kdo rozebíhající se lavině dodávali energii, připravovali pro ni cestu. Napříště to bude ještě dokonalejší, to můžeme předpokládat.

A při té příležitosti je dobré zamyslet se nad volbami i z většího odstupu.

Nejít k volbám se bere jako vyjádření nezájmu a tedy také výraz resignace na starost o politiku jako takovou. Počítá se jen volební účast. Proto je dobré k volbám chodit, ale využít „třetí možnost“. Tou je vložení neplatného hlasovacího lístku, a je to akt je politicky významný. Jde o jednání, které má nesporně svůj obsah – a tím je prokazatelné rozhodnutí odmítnout volbu v té formě, jak byla předložena. A to jak co do faktické volby (možných kandidátů), tak co do formy, totiž mechanismů souvisejícími se sestavením kandidátních listin a vyhodnocování hlasů a nebo i povahou voleb jako takovou. Důvody mohou mít různý stupeň obecnosti – např. pokud si nechci vybrat žádného z kandidátů, pokud u parlamentních voleb nesouhlasím s 5% hranicí, kterou musí překročit daný politický subjekt, pokud nesouhlasím s ústavou, podle které veškerá moc se odvozuje právě od voleb. Míra nesouhlasu může být různá, ale vyjádření je možné jen jedno – neplatný hlasovací lístek ve volební urně. Pokud by byla významná část odevzdaných lístků neplatná, sice by to nezabránilo tomu, aby se někdo cítil (a byl prohlášen) volebním vítězem, ale jeho mandát a mandát voleb jako takových by byl zesměšněn.
Volby jsou jistým druhem vydírání voličů a voliči, pokud budou dosti poučení, se nemusí nechat vydírat. Bude-li množství neplatných hlasů narůstat, vyústí to až k celkovému oslabení legitimity voleb. Vytvoří to tlak na takové úpravy volebního systému, které buď umožní, aby mohli svoji vůli projevit i ti, kdo vhazují neplatný hlasovací lístek (aby se oddělili ti, kdo „jen“ nesouhlasí se špatným volebním zákonem), a nebo se vůbec neplatné hlasy jako takové přestanou sčítat. To ovšem jen potvrdilo slabost, chybnost a manipulativnost tohoto moderního nástroje legitimizace moci.
Volby přeci mohou být jen o něčem a ne o všem – a pokud se jimi má legitimizovat moc jako taková, moc k čemukoli, pak je třeba poukázat na chybu tohoto systému z hlediska metafyzického založení kultury.