Rio Preisner a politická bezvýchodnost

Verze pro tiskPoslat e-mailem
Anotace: 
Vytvoření analýzy moderní a postmoderní doby je významné, ale pokud je jejím výsledkem deziluze a pasivita, někde se stala chyba. Nevíme, jak se vůbec vrátit ke konzervativní politice? To ale neznamená, že nás to zbavuje povinnosti přemýšlet o společenských problémech na pozadí sporu dobra a zla.
Číslo: 
Osobnosti: 

Rio Preisner je jednou z osobností katolické emigrace, se kterou je vhodné se vyrovnat – a nalézt kontext, ve které lze rozumět jejímu „odkazu“ – v pozitivním i negativním smyslu.

Preisner je historik a společenský analytik a převážná většina kulturního dění v Evropě posledních dvou století je Preisnerem přesvědčivě identifikována jako odklon od víry – víry v tom smyslu, v jakém se Slovo skutečně stalo tělem a v jakém Ježíš skutečně (a tedy i tělesně) z mrtvých vstal. Preisner vykládá tento proces jako postupný propad do gnóze, propad, který je stále rychlejší a masivnější. Tato interpretace je potřebná pro to, abychom si učinili širší rámec, když přemýšlíme o jednotlivinách a aktuálních událostech, abychom je dokázali vnímat v širším kontextu, abychom si nedělali iluzi, že jednotlivé příznaky úpadku a od-křesťanštění jsou jen dílčími, místními, náhodnými skutečnostmi. Preisner nám ale neříká, co dál, tenhle proces je podle něj nezvratný. Naznačuje, že bychom měli být solí země, slanou co možná nejvíc, krystalicky čistou, ale to je „cesta světců od světa“, a ta je přeci průchodná jen pro nemnohé, je to jen jinak vyjádřené přesvědčení, že jedinou přiměřenou reakcí dnešního katolického věřícího je cesta odříkání světa a mučednictví, cesta pryč od kultury okcidentu. To ale není nijak povzbudivé a hlavně neumožňuje to téměř v ničem „přitakat světu“. A přitom právě v tomto přitakání je nutné začínat, protože svět je Božím stvořením, bez ohledu na to, jak se v něm Zlo „roztahuje“, jak si ho (zdánlivě) v našich očích podmaňuje.

Význam Preisnerových analýz je nesporný – jako akademik, který se uplatnil v USA a byl vyznamenán presidentem Havlem, je dostatečnou osobností na to, aby nemohl být zlehčován druhořadými liberálními pisálky. Přispěl mimo jiné k tomu, že se u nás zformovala skupina radikálně společensko-politicky myslících katolíků, kteří jsou schopni kritického odstupu od běžných společenský klišé. Klíčové ale je, jak vůbec lze na jeho dílo navázat, jak navázat na myšlenkovou platformu, kterou systematicky vytvořil. Preisner ukazuje jako svoje východisko konzervativní katolickou politiku, tedy politiku, která vychází z faktické nerovnosti mezi lidmi, ze svazku politické a duchovní moci, z faktu, že ve světě je třeba počítat se zlem. Vzhledem k současné politické realitě to znamená, že Preisner odmítá jakýkoli imanentismus, gnózi, utopie a konečná řešení, nenalézá ale žádnou cestu pro to, jak vůbec takovou skutečně konzervativní politiku realizovat, tj. jak konzervativní politiku vrátit do veřejného prostoru v podobě nějakého reálného politického programu. Jeví se mu totiž, že „veřejnost“ je zotročena, zbavena paměti, odváděna systematicky od možností a situací, ve kterých se dá skutečně svobodně rozhodovat mezi dobrem a zlem atd. Imanentismus dějin se mu tak ale vrací do jeho vlastního myšlení zadními vrátky, neumí vzít vážně osvobodivé vědomí, že Bůh není svázán mechanismy, které abstrahujeme z dosavadního dění. Budoucnost má v ruce Bůh, nikoli ti, kdo si vytváří své „agendy“, nikoli ti, kdo se spojují se zlem.
Preisner nenachází v procesech, které analyzuje, nic, čemu by se dalo přitakat – stojí za to se na to zaměřit podrobněji: jeho analýzy jsou „definitivní“, nikoli rámcové, i on se dopouští příliš „tvrdých“ zobecnění, jednoznačných soudů atd. Že si tuto problematickou stránku věci uvědomuje, se dá ukázat na jeho pozdní knize „O životě a smrti konzervativismu“. Jedná se o trialog – rozhovor tří osob, kterému sice dominuje „vzdělaný“ Tomáš, ale v mnoha místech nejde jen o formální „sekundanty“. Preisnerův Tomáš argumentuje v situaci, není tím, kdo by napsal učebnici a zkoušel druhé dva z jejího obsahu: Preisner jednoznačně došel k tomu, že jen analýzami cesta nevede: svět je třeba vnímat jako předmět zájmu, ptát se na něj a mluvit o něm s druhými – i když jsme sebevíc přesvědčeni, že naše základní analýza je správná, nakonec je důležité, jaká slova vybereme v odpovědi na konkrétní otázku, jaké přirovnání, jaký odkaz na (sdílenou) zkušenost nebo citovanou autoritu.
Tady do hry vstupuje proces: konzervativní je umět společně mluvit o světě – a nevzdávat se přitom ambice ve světě žít. Preisnerův rozhovor je v tomto smyslu čímsi disidentským, tedy něčím, co Preisner de facto jako emigrant z r. 1968 nezažil - a zakládá možnost, aby se „tvrdé“ a příliš apodiktické závěry jeho úsudků o kultuře Evropy za poslední staletí poněkud „mírnily“. Mírní je ti, kdo v tomto světě „vyrostli“, kdo se formovali četbou všech těch gnosticky zaměřených autorů, všech těch utopistů a zastánců konečných řešení … a přitom alespoň v jádru „nezblbli“, kdo si uchovali dostatek odstupu k tomu, aby dokázali rozpoznat a odmítnout gnostické svody a nabídku, že najdou Boha v sobě. Preisner nám nakonec (nepřímo) říká: člověk nemusí znát celkovou (preisnerovskou) analýzu procesů, které vedou svět do náruče zla a vzdoru proti Bohu – ale i tak zůstává svobodným k tomu rozhodnout se pro Boha. Nikoli v kroku od světa, v odmítnutí světa, ale ve světě. Vytvoření analýzy moderní a postmoderní doby je významné, ale jejím výsledkem nemůže a nesmí být deziluze a pasivita. Nevíme, jak se vůbec vrátit ke konzervativní politice? To ale neznamená, že nás to zbavuje povinnosti přemýšlet o společenských problémech na pozadí sporu dobra a zla.
Není to příliš optimistické a Preisnerova víra jako by byla vírou v Boha, který ponechává svět v rukách těch, kdo se proti Bohu vzbouřili. Proto tento trialog není příliš přesvědčivý, nemá skutečnou dynamiku. Vlastně jsou tu (kromě typického rozehrávače typu Dr. Watson u Holmese) jen dvě postavy, které řeší nějaký reálný problém: Tomáš, který preisnerovsky „ví“, ale vede ho to ke chmurám, a Ivan, který by rád přitakal jeho závěrům, je stejně skeptický, jen se snaží tyto analýzy převést do podoby nesvázané s křesťanstvím a jeho základními motivy. Ivan věří „dobrému“ světu, ale nezná Boha, nemá víru. Paradoxně pak Preisner skrze postavu Tomáše nevěřícímu Ivanovi dokazuje, že tomu všemu zmaru okolo lze rozumět právě jen z křesťanských východisek, tajemství Trojice a tělesnosti Krista. Stačí to, není to málo na filosofii a málo na svědectví o víře?
A hlavně - je taková trojice diskutujících pravděpodobná? Z dnešního ohledu je zřejmé, že tu chybí jiný aktér – ten, kdo by se ptal, zda cokoli, co se ve světě děje, nemůže být také vnímáno jako příležitost, jako výchozí moment k tomu, jak nalézt Boha v novém světle, v nové konstelaci; chybí zde takový diskutující, který by u každé zdrcující analýzy směřující do společenské skepse položil otázku „a není to k něčemu dobré“ nebo alespoň „nemůže to být k něčemu dobré“? Kdo by zpochybnil tvrdost onoho „takto to je“ v měkčí „takto tomu lze rozumět“, které by umožňovalo, že se někde ve skrytu děje ještě něco jiného, čemu porozumíme až se znalostí toho, co teprve přijde.

Preisner věděl, že rozehrát dynamický proces je pro něj nová šance, ale dynamiku do něj v převážné míře vnáší zas jen střídání témat, tedy jeho zájem „probrat vše podstatné“. Jeho krok k dynamice rozhovoru je formální, jako byla většina formálních dialogů středověku. Přes všechnu analýzu dění neudělal Preisner rozhodný krok k tomu, aby vnímal kreativitu a otevřenost dění jako nedílnou součást světa. Nepřekročil tak stín středověku, a žádný prostor pro aktuální konzervativní myšlení a konzervativní politiku tedy ani nemohl nalézt. Číst jeho analýzy je poučné, ale jen tehdy, pokud je vnímáme „po svém“, tedy optimisticky. Žít v jeho světě bych nechtěl.