Stavovská myšlenka

Verze pro tiskPoslat e-mailem
Anotace: 
Je třeba provést hlubší analýzu předpokladů ekonomického liberalismu i socialismu. Je třeba nově formovat problém elit – ne jedné elity, ale tematizovat, že v každém společenství existují procesy, které vedou k formování elit. Je třeba ukázat, že jedna věc je rovnost zajišťovaná v některých ohledech právem a jinou věcí je faktická nerovnost mezi lidmi…
Číslo: 

Už v první polovině dvacátého století katoličtí intelektuálové správně analyzovali, že egalizace společnosti přináší prakticky neřešitelný problém její politické správy. Z nesouměřitelnosti mezi reálnou svobodou člověka a jeho odpovědností plynula řada hrozeb. Rozpadaly se poslední zbytky tradičních společenských struktur, veřejná politika se stávala nekontrolovatelným polem manipulace a demagogie. Předmětem veřejné politiky se stalo vytváření voličské základny, jehož součástí je zamlčování a účelové jednání a tak ti, kdo byli odpovědní, nemohli nikdy soutěžit s neodpovědnými. V pozadí všech těchto úvah stálo vědomí, že společnost nejde spravovat jako egalizovaný amorfní celek, to už vždy povede k manipulaci a k převaze krátkodobých a neodpovědných zájmů. Vede to ke slibům, které budou placeny za cenu společenské destrukce, nejde to bez dopadů na to, co vytváří základy lidských vztahů, bez dopadů na tradiční instituce. Katolickým intelektuálům analyzujícím tuto dobu nešlo o to postavit se proti trendu směřujícímu k všeobecnému volebnímu právu. Šlo o to, jaká má být struktura správy, a základní myšlenka stavovství se zdála dostatečně jednoduchou a nosnou: upravit pro moderní dobu „starou“ strukturu stavů tak, aby ve formulaci politických cílů a způsobů jejich dosahování muselo docházelo k hledání vyváženosti, aby se naproti tomu zmenšil prostor pro demagogie (protože tak by každý zpravidla hlasoval jen o tom, o čem má alespoň částečné povědomí).

Je to aktuální? Ti, kdo se v duchu encykliky Rerum novarum pokoušeli vytvořit takový model společenského uspořádání, byli „sociální experimentátoři“ v daleko menší míře než liberálové, socialisté nebo komunisté, ale něco z přecenění vlastní role a role rozumu zde bylo. Jejich východiska odrážela podle jejich představy „přirozenou“ povahu člověka jako společenské bytosti, ale byli až příliš obráceni k minulosti. V převaze procesů vedoucích k unifikaci se tento trend neprosadil, Svět směřoval k druhé světové válce a po ní vítězové vytvořili bipolární politický modus vivendi, ve kterém se problematika elit přestala pojmenovávat, „ztratila“ se, byla zakryta.

V r. 1936 vydal Stanislav Berounský sborník optimisticky nazvaný Stavovská myšlenka I. (s tichým předpokladem, že vydávání sborníku bude pokračovat). Publikovala v něm řada osobností zpravidla blízkých časopisu Řád, kterému se ještě budeme věnovat v některém z příštích čísel. Autory sborníku pojilo přesvědčení, že je třeba správu veřejných věcí řešit zcela jinak, než jak to doposud dělaly demokracie (bylo jich v tu dobu v Evropě zhruba polovina) a diktatury. Je třeba odmítnout levicové (socialistické) řešení společenských problémů už proto, že popírá význam vlastnictví a odpovědnosti, a je nutné odmítnout řešení liberální, protože přeceňuje význam majetku a individuální odpovědnosti. Řešením je přitakat vnitřní struktuře společnosti dané způsobem obživy a společenskou rolí, využít tyto přirozené společenské danosti tak, aby se v jejich rámci mohly formovat různé, na sobě relativně nezávislé a přitom vůči celku odpovědné elity – ty pak mohou nejlépe spravovat stát. V podstatě šlo o to přenést do aktuality co nejvíce prvků ze středověkého (statického) modelu samostatných společenských vrstev. Bylo přitom třeba reagovat na změny struktury obyvatelstva, nešlo se vrátit ke struktuře panství, která hrála ve středověku zásadní roli atd.
Šlo o novou formaci a sebe-formaci skupin obyvatel, které bylo možné znovu pojmout jako samostatné „stavy“. Je to snad správná úvaha a mnozí zastánci této myšlenky byli přesvědčeni, že „má dějinnou budoucnost“. Co tito intelektuálové zanedbali, v čem se tak zásadně mýlili, že se jejich očekávání tak zásadně rozešla se skutečností? Autoři této myšlenky netušili, že nevstupují do nějaké „otevřené veřejné diskuse o tom, co je nejlepší“, ale že v pozadí za politickou hrou probíhá tvrdý a nelítostný boj o moc, s řadou podvodů, lží a manipulací na téměř všech stranách politického spektra. Naivně seznamovali veřejnost se svým modelem a očekávali, že se pro něj nadchne – a politicky ho prosadí. Ale pokud vůbec něco z této myšlenky našlo uplatnění, tak to bylo tam, kde docházelo k destrukci tradičních institucí centralistických států – zejména ve fašistické Itálii – a nová moc si nad vznikajícími „stavy“ držela naprostou kontrolu.
Autoři Stavovské myšlenky neviděli, že svoje plody tu pomalu nese jiná setba: osvícenská, ať už ve své individualistické, nacionální nebo kolektivistické poloze. A tato setba se již od začátku 20. století vyznačovala používáním manipulativních nástrojů, despektem k člověku jako jednotlivci. Nastupovaly různé verze téže hierarchické společenské struktury, ve které jde o moc, klanění a podvod, neboť nejlépe se vládne tam, kde nic nemusí „platit“, kde je možné cokoli vydávat za cokoli jiného.
V nepřehledné době třicátých let se stavovská myšlenka citovaným autorům zdála perspektivní, nadějná, slibovala změnu, nový podnět, příležitost. Nikdo z nich si nedovedl představit nadcházející válečné desetiletí a nebo dokonce to, jak bude Evropa vypadat za 20 let. Ostatně asi vůbec nikdo v té době nedohlédal důsledky všeobecného a pokleslého přitakání pragmatické každodenní stranické politiky „bez ideálů“.
Druhá světová válka smetla vše, co i jen v náznacích vzešlo z této teoretické společensko-politické diskuse, a pro mnohé je celá věc uzavřena, ztracena, téměř nikdo ji nezná. Neškodí však promyslet, v čem je tato myšlenková vlna pro nás inspirativní.

K mnoha východiskům protagonistů stavovství je možné se vrátit, jen je třeba provést hlubší analýzu předpokladů ekonomického liberalismu i socialismu. Je třeba nově formovat problém elit – nikoli jedné elity, je třeba tematizovat, že v každém společenství existují procesy, které vedou k formování elit a zkoumat je. Je třeba ukázat, že jedna věc je rovnost zajišťovaná v některých ohledech právem, a jinou věcí je faktická nerovnost mezi lidmi. A nově je třeba analyzovat problém odpovědnosti jako takový: neboť žádná odpovědnost se neobejde bez přesahu přes každodennost, bez metafyzického ukotvení. Každý člověk má odpovědnost a příslušník elity má mnohem větší odpovědnost právě proto, že svým jednáním může ovlivnit druhé, ba dokonce ovlivňuje je, ať již to chce a nebo nechce, ví a nebo neví.
Problematika elit, která se ještě před pár lety zdála jako naprosto tabu, vyloučená diktátem rovnosti, se nepozorovaně stává samozřejmým tématem. Nejprve velmi opatrně ve formalizovaném a společensky podporovaném tématu CSR (společenské odpovědnosti firem), poté a souběžně s tím i v diskusích velkých vlastníků a podnikatelů: právě ti mají zájem o to, aby se zastavily procesy destrukce společenských struktur. Ano – může jít o zájem upevnit struktury novodobého otroctví „svobodných“, kteří nemají na výběr, ale zároveň je to příležitost. Ale budeme ji schopni využít jen tehdy, budeme-li mít tuto věc promyšlenou a prodiskutovanou, budeme-li mít „náskok“.
Mluvit o problematice elit a odpovědnosti přestává být tabu – je třeba aktuálně mluvit o tom, jestli nejsou i jiné, nesporně demokratické postupy a společenské formy, které se nemusí opírat o dnes zbožšťovanou egalitu a neodpovědnost, libo-volnost. Je třeba lépe myšlenkově podložit existující, zatím skromné pokusy konzervativně smýšlejících lidí promyslet praktické i možné politické kroky.
Z doby třicátých let bychom se mohli poučit v mnohém: především si dnes asi nikdo nedovolí tvrdit, že právě tomuto směru myšlení „patří budoucnost“ – jsme daleko skromnější a víme, že základní vlastností budoucnosti je, že nás překvapuje, že se vysmívá našim plánům a rozvrhům. A proto bychom se měli méně zabydlovat v dosavadní praxi a více se připravovat na to, co sice zatím neodhadneme, ale co zcela jistě promění současné zdánlivé danosti, postaví je na hlavu. A měli bychom znát to, co již bylo promyšleno.