Mlčení jako nástroj moci

Verze pro tiskPoslat e-mailem
Anotace: 
V sedmdesátých létech mlčel Skalický o Preisnerovi, o Kalvodovi, Habáňovi a dalších – a většina ostatních mlčela o sobě navzájem. Ďábel se z toho radoval. Desetiletí po která tu arcibiskup Vlk „zaváděl“ ducha II. vatikánského koncilu se mlčelo téměř o čemkoli. Není se co divit, málokdo proto umí mluvit. A pokud někdo něco čte, chce se ubezpečovat v tom, že jeho myšlení je „správné“.
Číslo: 

Nedávno jsem byl přítomen diskuse, ze které nevyšel Karel Skalický z římské Křesťanské akademie nijak slavně; pokusím se shrnout její vyznění: „Bránil ve vydávání řady názorů a témat vyplývajících z odlišných pohledů, ačkoli se snažil vzbuzovat dojem, že je vstřícný. Protěžoval jednu jedinou rovinu – diskusi s komunisty a socialisty. Měl dojem, že právě to je pro Církev podstatné a nebyl ochoten o tom diskutovat. Teď je tradiční komunismus a socialismus mrtev – dialog s marxisty je antikvární věcí – a my jsme promeškali podstatnou dobu, kdy jsme měli diskutovat spíše s liberály.“
To je stanovisko jeho současníků, které nebylo nijak osamocené. Ale neměli bychom postoupit o krok dál? Neměli jsme už celé minulé století především víc mluvit sami mezi sebou? Proč mezi různými skupinami katolické emigrace vlastně neexistoval a vlastně mezi různě naladěnými katolickými intelektuály dodnes téměř neexistuje jakýkoli rozumný kontakt, proč se všichni tvářili a tváří, že „ti druzí neexistují“?

Některé postavy se z delšího odstupu ukazují jako postavy tragické – a jde jen o to, do jaké míry máme v úctě k jejich snahám a nasazení „mlčet“ a pokračovat v trudné hře „jako by nic“. Domnívám se, že by to byl nejen nesmysl, ale chyba a krok proti zdravému rozumu – musíme se snažit vyhodnotit dopady minulých rozhodnutí a také aktuální rozvrhy, do kterých pak bude někdo jiný hodnotit rozhodování naše. Tak se Revue Trivium od počátku s přiměřenou kritičností staví k roli O. Mádra (několikadílná kritika Teologických textů – 2008/2,3; 2009/1,3; 2011/4; 2012/1), K. Vrány (2009/2) atd.

Skalický si svoji roli v ŘKA udržel, obsadil „výsadní“ sídlo v Římě a výsadní značku „akademie“ a ti, kdo byli nespokojeni, si museli vytvořit jiná, méně významná a méně rozšířená periodika nebo publikační platformy. A čtenáři v Čechách? Kromě TT nebylo nic a i to se zdálo jako zázrak, všichni hltali Studie, protože i to byla vzácnost, a ze své socialistické reality nemohli o kontextu vědět nic. Dnes, když je možné si z dostupné literatury udělat dobrý přehled o různých aktivitách katolických intelektuálů za hranicemi, vidíme smutný obraz. Ačkoli se v mnohém vůbec neshodli, v něčem byli téměř všichni zajedno: ignorovali tradicionalisty, ty, kdo se postavili proti „duchu koncilu“. Jak už jsme zde v jiném článku psali, o časopise „Na hlubinu“ nebylo slušné se bavit, obklopovalo ho mlčení. To je symptomatické.

Když jsem naslouchal vyznění diskuse o K Skalickém, neubránil jsem se „krátkému spojení“ – proč by bylo lepší, kdyby se tenkrát diskuse zaměřila místo na socialisty na liberály, jen proto, že dnes jsou oni vládci světa? A neukázalo by se po dalších 20 letech, že jsme udělali podobnou chybu jako Skalický? Neměli jsme už desítky let diskutovat hlavně „mezi sebou“? Časopis Na hlubinu žil i v emigraci docela izolovaně – a stejně tak izolovaně pak žila a žije skupina metafyziků ať již v rámci lefebvristické skupiny a nebo v běžné struktuře Církve. Kdyby byl tento problém pojmenován a bylo hledáno řešení, nemusel být dnešní myšlenkový L“střed“ tak prázdný, bezradný. Jenže reálná izolace vyhovovala kde komu, každý tak mohl být kohoutem na svém smetišti. A tato ne-komunikativnost měla a má své tragické důsledky. Např. krizi kolem fakulty na přelomu tisíciletí, ta nemusela mít tak tragickou podobu a fakulta nemusela být v dnešní bezvýchodné situaci, v opozici proti papeži – bez většího významu, bez výraznějších osobností, závislá na německém jazykovém a teologickém prostředí atd.
Nejde o to, že bychom měli přijmout východiska a postupy novotomistických metafyziků, ale o to, že diskuse, která byla zaměřena především navenek, zcela chyběla uvnitř Církve. Tím, že se o tradicionalistech mlčelo, se nic nevyřešilo. Dnes jsou tradiční metafyzici svým způsobem na koni, protože právě oni mají pastorační úspěchy, dorost, řeholní a kněžská povolání, a to je naplňuje přesvědčením, že je to jen další doklad o správnosti jejich cesty. Je to jen doklad o chybách a někdy i záměrné destrukci v přístupech liberálů a těch, kdo se snaží zaštítit „duchem koncilu“ a přitom směřují k pastorační prázdnotě resp. k pastoračním postupům blízkým protestantismu.
Jedna z největších chyb, kterou je možno udělat, je ignorance, zakrývání toho, že něco existuje, že se to hlásí o slovo. Může jít a v dějinách často šlo o zakrývání a ignoranci toho, co bylo „nové“ a co se muselo nejdřív prosadit vně Církve. Ale v šedesátých létech se situace obrátila: najednou, jako bychom vytlačovali z vědomí to, co nesporně existuje, snad s naivním přesvědčením, že tradicionalismus jako překonaný dějinný přístup prostě „vymře“, protože dějiny dají za pravdu „nám“. Nositelé této ignorance si z diskuse s marxismem odnesli víc, než si byli vědomi – koncept dějin, které mají svoji imanenci vývoje, dějin, ve kterých je třeba se postavit na tu správnou stranu. Bylo to hloupé, ale v převaze tehdejšího dějinami posedlého světa to lze pochopit. Dnešní ignoranti ale již jsou jiní, jsou to ignoranti aktuality – celkový koncept ignorance se změnil.

V souladu s vládou neskutečného (v manipulativním světě vytvořeném skrze média) se předpokládá, že to, co čem se nemluví vlastně neexistuje; podaří-li se nějaké téma nebo problém zatlačit výskytem do málo zajímavých oblastí Gaussovy křivky, není třeba se jím dále zabývat. Imanence dnes není nesena dějinami, ale beztvarou aktualitou – a co do aktuality v uvedeném smyslu nevstoupí, to se nikdy skutečným nestane… Mlčení se tak odkrývá jako jeden z nástrojů moci, stejně tak jako ukázání spojené s nepravdou, tedy motiv, který už dávno popsal Goebels (stokrát opakovaná lež se stává pravdou). V tomto smyslu se dnes zdá, že stokrát zamlčená pravda zmizí, neboť se o ní nedá nic říci, není, ale pak běda nám.

Ještě že Duch vane, kudy chce a Bůh si pro vyslovení toho, co má být vysloveno, najde ta správná ústa – můžeme si tím být jisti, pokud skutečně věříme – jak by mohl být Bůh omezen ignorancí aktuality, zneskutečněním skutečného?

V sedmdesátých létech mlčel Skalický o Preisnerovi, o Kalvodovi, Habáňovi a dalších – a většina ostatních mlčela o sobě navzájem. Ďábel se z toho radoval. Desetiletí, po která tu arcibiskup Vlk „zaváděl“ ducha II. vatikánského koncilu, se mlčelo téměř o čemkoli. Není se co divit, málokdo proto umí mluvit. A málokdo tedy také umí číst něco jiného, než to, co je blízké jeho úzkému myšlení, a neví, proč by to mělo být chybou, co je na tom špatného. Pokud někdo něco čte, chce se ubezpečovat v tom, že jeho myšlení je „správné“. Proč se zabývat něčím, co je mi cizí? Ale pokud si na tuto otázku neodpovíme dostatečně přesvědčivě ano, jsme pořád tam, kde jsme byli.
Pozitivním vzorem nám tady může být současný papež. U Benedikta jsem samozřejmě nadšen z toho, jak precizně ukázal, že katolicita nemá před sebou jen dvě krajní možnosti: tradiční metafyziku a nebo relativismus. Víme už, a díky němu nemůžeme pochybovat o tom, že tradiční metafyzické systémy nám nepomohou. A že nám nepomůže ani liberalismus, který vede do relativismu. Je na čase, abychom se začali bavit o formě a nezbytném pensu takového metafyzického základu myšlení, který umožní zachovat vše, co je v současném myšlení člověka hodnotné a nosné, a přitom se otevře výzvě, kterou je možné přijmout jen tak, že přitakáme světu jako stvoření, které se odehrává, že opustíme statické modely světa středověku. Jsou neudržitelné, nekomunikativní, pár skalních konzervativních intelektuálů si je odnese do své vnitřní emigrace, malá skupinka tradicionalistů se v nich zabarikáduje proti světu, aniž by jim příliš rozuměla.
Jedna z hlavních chyb, kterou dělají obě strany sporu, je ignorance – na jedné straně záměrné zamlčování a vytěsňování do neexistence, na druhé straně sebevědomá namyšlená sebe-izolace těch, kdo se nechtějí pošpinit světem, ví, jak to je, a tedy nemají důvod se ptát. Nejde tu o „dialog“, který hlásá liberální strana – nemyslí tím zpravidla nic jiného, než že si každý může říkat co chce, pokud nechává tuto svobodu také druhým. Nemlčet znamená především brát vážně, co říká druhý, a mluvit o tom – tedy ukazovat to, poměřovat to tím, co považuji za svoje východiska a hodnoty.
Je třeba vzepřít se mlčení. Vzít vážně řeč, i když je po-babylonsky zmatená, i když se skrze ní pracně dobíráme vzájemnému porozumění. Je třeba těm nalevo, liberálům říci, že zmatení po-babylonské řeči je sice velké, ale i tato upadlá řeč nesporně umožňuje, abychom si rozuměli, abychom se dokázali v něčem shodnout a v jiné věci konstatovali rozdíl, neshodu. Je třeba jim říci, že byli podvedeni těmi, kdo jako Foucault destruovali jazyk, ponížili ho na mocenský nástroj, byli podvedeni, oklamáni.
Na druhou stranu je třeba říci konzervativcům, že pokud budou hodnotit to, co říkají druzí, jen podle svých uzavřených a zbožštělých logicky vyztužených konstrukcí, nic o světě se nedozví a hrozí, že k nim nepronikne ani hlas, který může pocházet od Boha samého. Od toho, kdo jejich zdánlivě „nadčasovýmí“ schématy (zformulovanými v dějinách ) nijak svázán ani vázán není. Žádná tragédie pro dějiny spásy to nebude, nejsou to „poslední strážci pravdy jak si sami myslí. Bůh si svoje ovečky, schopné naslouchat, může vytáhnout i z kloaky mediální ne-reality.