Hudba jako princip stvoření

Verze pro tisk
Podnázev: 
(původně psáno pro časopis Psalterium)
Anotace: 
V Silmarillionu hudba předchází vizualizaci světa. A předchází dokonce vyslovení. Naplňuje prázdno, hudba je „harmonií sfér“ a v ní byl také otevřen prostor svobody, vedoucí k pádu tam, kde „téma“, jednotící myšlenka vychází z pýchy a následného odpadnutí od boha. Naplňuje prázdno a zároveň vytváří disharmonii a dokonce jakýsi „antistvořitelský akord“, který může v jistém smyslu a odvozeně znít sám o sobě, proti záměru stvořitele.
Číslo: 
Osobnosti: 

Když před několika lety proběhly sítí kin filmy trilogie Pán prstenů, bylo možné nalézt články o Tolkienovi v časopisech nejrůznějšího zaměření. Dalo se čekat, že někdo „zdvihne“ i téma, které se doslova nabízí, paralelu ke knize Genesis, v úvodu knihy Silmarillion. Ale tato kniha není příliš čtenářsky vděčná a málokdo ji zná a tak jsem se zasvěceného článku o „hudbě Valar“ nedočkal. Jako i v jiných případech tedy nezbývá, než abych se alespoň o laický úvod do tohoto tématu pokusil sám.
Vzhledem k čtenářskému okruhu Revue Trivium vynechám jména používaná v knize a zvýraznění jakýchkoli jiných vazeb; zaměřím se na vlastní roli a pojetí hudby, která je u Tolkiena součástí stvoření a má při stvoření dokonce klíčovou roli. Tato interpretace podle mne stojí za to“.

První stvořitelský akt suveréna (řekněme boha) bylo stvoření bytostí, které byly schopné vnímat témata, která jim „odkryl“, říkejme jim andělé. Nikoli „naslouchat“ ve smyslu znějící řečí, jak vyplyne dále. Mluvil k nim (ve smyslu dával jim poznat, jaká jsou jeho očekávání), předkládal jim hudební témata a oni zpívali. Jejich hlasy zněly jako nástroje. Dlouho však zpívali každý sám – podle toho, jak každému z nich odkryl část své mysli. Ostatní poslouchali a snažili se porozumět souvislosti toho, co jim bylo odkryto, toho, co sami zpívali, a toho, co slyšeli jako hudbu od ostatních.
I tito „andělé“ tedy museli „vstoupit“ do kultury, naučit se rozumět tomu, že oni sami jsou nástroji, a naučit se, že jiní jsou nástroji pro jiný „part“, naučit se vnímat kulturní (ne již přímo od boha pocházející) skutečnost..
Pak bůh svolal všechny anděly a vyjevil jim „mocné téma“ s přáním aby společně hráli „Velkou hudbu“. Oni v tomto okamžiku nevěděli nic víc, než že to, co jim odkryl ze své mysli, je nepodstatně větší a důležitější než vše, co bylo doposud. Byl to velký úkol, na který se doposud svým zpěvem a poslechem připravovali. Namísto dosavadního dvojstranného vnímání (já a ten druhý) nahlédli celek: nejde tu jen o relaci, ale o syntézu. Význam tu nabývá ono vícečetné „spolu“, které si nikdo nemůže přivlastnit.
Teprve později se dozvědí, že jim tím dává podíl na aktu stvoření, jímž je zaplňováno „Prázdno“. Teprve později se ukáže, jaký smysl má pokyn, aby oni sami dané téma rozvíjeli, aby byli kreativní. Jejich společným zpěvem vznikla Velká hudba, naplnila Prázdno a ono už nebylo prázdné.

A tehdy vystupuje jeden z největších andělů a chce zvětšit slávu svého tématu, toho partu, který mu byl vymezen: a to byl vlastní pád anděla, od tohoto okamžiku už hudba nezněla jako jeden souzvuk, ale tříštila se a zněla jako rozbouřené moře. A padlý anděl už chtěl víc než jen zvětšit své téma, chtěl dát své vlastní hudbě sílu ovládnout toto „spolu“, naplnit prázdno „podle svého“. A tíže padala na ty, kteří mu byli blízko, a někteří, zmateni se k němu přidávali.
Ve dvou fázích pak bůh reaguje na nový charakter hudby – v prvním nabízí spojení toho, co se rozpoutalo, do jednoho, byť dramatického celku. Ale padlý anděl už zašel příliš daleko a jeho odpor je cílevědomý. V dalším kroku pak zněly vedle sebe hudby dvě – jedna teskná, s hlubokou silou, a jedna ryčná, okázalá. A ve třetím kroku bůh hudbu zastavil. Bylo ticho, do kterého pak mluvil. Dovolím si krátký citát:

A ty, Melkore (
padlý anděl ), uvidíš, že nelze hrát žádné téma, které nemá svůj nejhlubší zdroj ve mně, a že nikdo nemůže změnit hudbu mně navzdory. Neboť ten, kdo se o to pokusí, se prokáže jen jako můj nástroj k vytvoření ještě podivuhodnějších věcí, jaké si sám vůbec nepředstavoval.
Tu dostali Ainur (
andělé ) strach a zatím nechápali slova, která jim byla řečena…. ...následovali ho a když přišli do Prázdna, Ilúvatar (bůh) jim řekl: „Hle, vaše hudba!“ a ukázal jim vidinu – dal jim zrak tam, kde byl předtím jen sluch; a spatřili před sebou zviditelněný nový Svět …

Na pouhých třech stránkách je tak vytvořen obraz hudby, která zazněla jako předobraz světa. A jde o tak vnitřně jednotný výklad, že ho můžeme chápat i jako východisko pro výklad hudby samé. Hudba předchází vizualizaci světa. A předchází dokonce vyslovení. Naplňuje prázdno, hudba je „harmonií sfér“ a v ní byl také otevřen prostor svobody, vedoucí k pádu tam, kde „téma“, jednotící myšlenka vychází z pýchy a následného odpadnutí od boha. Naplňuje prázdno a zároveň vytváří disharmonii a dokonce jakýsi „antistvořitelský akord, který může v jistém smyslu a odvozeně znít sám o sobě, proti záměru stvořitele.

V celém dalším Tolkienově díle pak už hudba nehraje žádnou významnou roli ale je zde příslib: na konci věků, až budou „všechny hlasy na svém místě“ bude znovu znít Velká hudba – naplní se všechno touto hudbou a Prázdno už vůbec nebude.
Kreativní akt „Znějící Velké hudby“ nevytvořil nějaký uzavřený svět: pro svět otevřela hudba základní meze, danosti, řád – tedy opět „otevřela témata“, ale Tolkien zdůrazňuje, že jsou ještě ty části boží mysli, které nebyly odkryty andělům, jsou to chybějící díly do skládačky věků a dějů, bez nichž nelze porozumět historii dříve, než se završí. A tak, ačkoli je svět načrtnutý hudbou andělů jako znějící akord a skladba, je stále otevřen pro to, co je nové. Na jedné straně již vše, co mělo zaznít na počátku, zaznělo (stalo se skutečným), ale k celku uskutečnění vede cesta přes životy lidí, jejich svobodné jednání, i přes jejich selhání a vzdor vůči bohu.
Ve světě Tolkienových knih se tedy i na život člověka dá dívat jako na rozehrávání partu – toho, co jeho hrdinové nahlédli z boží mysli, z východisek, která jim byla dána. Poselství těchto prvních stránek Silmarillionu je zjevné: ve všem, co děláme, je podstatné, zdali nasloucháme a rozvíjíme spíš melodii toho, kdo má kreativní moc, nebo zda se chytáme motivů, které se obracejí proti ní, motivů, které mají svůj původ jinde než v Bohu.

Tolkien byl za tento svůj úvod Silmarillionu kritizován křesťanskými teology, protože se nedrží knihy Genesis – v jeho knize není zvýrazněn primát Slova a bůh zde přenáší část stvořitelských aktů na anděly. Svět prý ve své konkrétní podobě je u Tolkiena nikoli stvořením, ale „výtvorem andělů“, něco jako dnešní civilizační slupka je výtvorem člověka. Myslím si, že je to výtka směřující zcela mimo Tolkienovo poselství. Tolkien nevykládá knihu Genesis. Po svém popisuje „svůj svět“, popisuje zdroj jednoty a zdroj rozporu ve stvoření – a ukazuje, že se nás to týká. Je podstatný rozdíl mezi tím, co bylo na začátku a co bude na konci. Součástí stvoření byla „aktualita“, počátek, a také směřování ke konci. V tom jdeme životem nezajištěni, protože nikdy s jistotou nevíme na jaký motiv v tom či onom svém jednání navazujeme – kdy selháváme a kdy naopak obstojíme. Dřív než začneme mluvit, dřív než uvidíme, dřív než si uvědomíme důsledky svého jednání, jde o to souznít s Bohem – tentokrát s velkým B – protože jedinou jinou alternativou je souznít s tím, kdo se proti Bohu obrátil. Je to úkol, ve kterém musíme být otevřeni pro to, co je „výzvou“. Tolkien nepsal teologické pojednání, jde o literaturu, a inspirativní literaturu. Chceme-li souznít s Bohem, pak není důležité, jak komplexní a prokomponovaná je „hudba“, kterou sami vytváříme. Souznít lze stejně tak prostým popěvkem jako symfonií. A stejně tak se lze s Bohem míjet – a svou produkcí přispívat k neladu.
Tolkien varuje: hudba padlého anděla v sobě obsahuje leccos, neboť on zčásti zná Velkou hudbu, dovede převzít nejrůznější prvky, zejména ty oslavné, triumfální, zajištěné, vítězné, ale i ty, které nám jen zabraňují vztahovat se k celku, ty, které nás ukolébávají, nabízejí falešné jistoty a snadno dosažitelné cíle. Snad proto je důležité stále znovu a znovu ohledávat elementární pokusy souznít, nevázat se příliš na zajištěné a ověřené rytmy světa.

Tolkien jen naznačuje význam slova, ale mohl vůbec, aby se nedostal do problémů s teology janovského zaměření? Hudba jsou pro něj volně řečeno myšlenky předcházející řeč, nebo alespoň myšlenky předcházející řeč boha s anděly – tím, jak se dají nahlédnout, jak se pak odvíjejí, rozvíjejí – ve významech, výrazu, vzájemných vztazích, jak vytvářejí Bohatství a Krásu. Hudba je pro něj v tomto smyslu základ světa.
Nechceme tomu alespoň zčásti přitakat?
Brání nám v tom zkušenost opačného pohybu v „křesťanských“ dějinách – kdy se hudba postupně odděluje od (liturgického) slova, jak se stává „sama sebou“. Podle různých autorů tento proces vrcholí u Bacha nebo u vídeňských klasiků. Ale v jednom je prostor pro možnou shodu: hudba sama o sobě bez vazby na slovo dlouho „nevydrží“, rozpadá se na „žánry“, orientované na svět, ztráta vazby na Boha se projevuje markantně.
Jsme lidé – bytosti navázané na slovo, žijící skrze slova, bez nichž nedovedeme sdílet svět s druhými. Nejsme andělé, kteří pro sdílení řeč nepotřebují. My si představujeme chór andělů jako souzvuk chvalozpěvu – Tolkien popsal jiný obraz, zdánlivě zcela opačný: chór andělů předznamenal svět, když zrcadlil to, co se andělům zjevilo z boží mysli. Je ale mezi těmito obrazy tak velký rozdíl, jak se na první pohled zdá? Neměl by být svět (tak jak byl předzpíván) jednou velkou oslavou Boha zároveň pro nás neoddělitelně provázanou se vzdorem vůči Bohu?
Ať tak či tak, Tolkien vytvořil v úvodních stranách této knihy hluboce založený obraz, který nás může v mnohém inspirovat, ukázat nečekané souvislosti. Neměl by být opomíjen, a my bychom neměli projít okolo bez povšimnutí.