Jistota a vstřícnost

Verze pro tiskPoslat e-mailem
Anotace: 
Mnozí (vlastně skoro všichni) konzervativní katolíci si vůbec neuvědomují, že „reálně“ ohrožují ty, kdo s nimi nesdílí jejich jistoty. Žádná vnější manipulace a záměrné rozviřování nejrůznějších proticírkevních kauz by nezpůsobilo tak velkou propast mezi katolíky a zbytkem světa, kdyby si katolíci (alespoň někteří) uvědomili, že sice mají „svoji jistotu víry“, ale ještě se musí naučit jednat s těmi, kdo ji nemají.
Číslo: 

Katolíci cítí ohrožení. Pociťují celkový tlak na „zprotestantštění“, který zdaleka není jen vnější. I v Církvi jsou mnozí, kteří by rádi víru omezili na cosi „vnitřního“, tzv. „prožívači“, hlasatelé transcendence: nejdřív je člověk zviřátkem, pak společensky integrovaným, civilizovaným tvorem a pak „přesahuje“ k Bohu; transcendence je lidský výkon. Atd. Čím dál tím jasněji je tento postoj integrálními katolíky identifikován jako nepřijatelný a je odmítán. Je to opodstatněné, protože víra Církve není nějak „vnitřní“, pocitová, individuálně prožívaná - je reálná, jako je reálná přítomnost Krista při mši sv. a ve svatostánku.

Ale i kritiky, kteří stojí mimo Církev a nebo na jejím okraji, je třeba brát vážně a přemýšlet o tom, co říkají. Ukazují totiž, že mnozí katolíci jsou nekorektní, nerespektují druhé, sami porušují jakousi křehkou rovnováhu vnitřního míru ve společnosti. Katolíci říkají „jak to je“ a tedy zahánějí všechny ostatní do defenzivy – jako by neviděli, jak malou mají moc, a že ti, kdo se takto v defenzivě cítí, jim to mohou snadno „nandat“, a vlastně jim to „nandavají“. Z hlediska moderního a postmoderního intelektuála je ambice katolíků směšná, jejich postoje jsou nadhodnocené a povýšenecké, a navíc jsou zjevně politické, protože katolíci i jejich oponenti si dobře uvědomují, že jednání katolíků má politický dopad. Setkal jsem se v této diskusi s poměrně přesným popisem toho: „konzervativní katolicismus má politickou agendu a moralizuje ve snaze ji zakrýt“. To je neoddiskutovatelný pohled toho, kdo není katolíkem a hodnotí politické postoje katolických konzervativců.

Jako do tohoto pole vstoupit, abychom neudělali víc škody než užitku? Máme často co do činění s lidmi, kteří dělají cokoli, co je pro ně prospěšné. Ti nás ale nezajímají, protože ať se s nimi budeme snažit dorozumět sebevíc, nic to nezmění na tom, že se rozhodují podle situace a okamžité výhodnosti. Ale máme co do činění také s těmi, kteří se snaží jednat vnitřně konzistentně. A ti jsou také na všech stranách názorového spektra. Podle mne nejde o to těm či oněm „názorovým skupinám“ dokázat, že jsou „mimo“, že „nemají pravdu“. K čemu by to bylo? Jde víc o to, aby se ti, pro které je významné „být konzistentní“, spolu učili mluvit. K čemu je dobré někomu říkat „že se mýlí“, když to vede jen ke konfliktu? Tak jen zapadneme do beznadějného schématu já vyhrál a ty prohrál. V případě katolíků pak nemá smysl říkat „já mám morálně navrch“. To je cesta do pekel skrze třísku v oku bližního.

Od počátku víc nevím, než vím. Ale i moje omezené vědění je natolik jasné, že vůbec nepochybuji např. o tom, že lze smysluplně mluvit s druhými – alespoň s těmi, kdo mluvit chtějí. O čem? O světě. Zásadní otázka, před kterou stojíme, je dnes složitější než kdy dřív: je třeba, abychom se formovali, abychom „vyzrávali“, abychom „rostli“. Jednou cestou k tomu je „duchovní život“, ale ten sám o sobě nestačí. Nestačí, ani kdybychom byli od světa odděleni za zdí nějakého kontemplativního řádu, nejlépe trapistického. I kdybychom dosáhli lecjaké duchovní „mety“, i kdybychom strávili většinu života v mlčení, stále budeme žít ve světě a budeme řešit otázku „jak mluvit, jak sdílet s druhými“.
Ve světě jsou ještě ti, kdo berou řeč vážně stejně jako my, tuší, že někde na počátku bylo Slovo, že řeč není nahraditelná a náhodná. Je důležité vědět, že pokaždé, když jsem se s někým takovým v řeči minul, když jsem „zvýšil nedorozumění“, když jsem se druhému jevil jako ignorant a namyšlený „vlastník pravdy“ – tak jsem nedostál nároku, který na mě jako na křesťana je kladen, špatně jsem svědčil, špatně hlásal. Pokud neumím mluvit s takovým člověkem společnou řečí, je to „moje selhání“.

Potíž je v tom, že velká část katolíků má „problém sama se sebou“, tj. jsou málo „konzistentní“, a v této situaci se „obrňují“ pevnými pravdami. Někdy je to pochopitelný postup podle pudu sebezáchovy, protože by je jinak svět „převálcoval“. Je ale otázkou, jestli mnohým v tomto „brnění“ není až příliš dobře. „Opevnit“ si vlastní (nejistý) názor na svět a tak se uzavřít druhému – to je možné omluvit jako situační, aktuální krok. Ale hned na to je třeba přestat „lacino“ vyhrávat. Ano, i Petr propadne občas strachu a právě proto se začne topit, ale v té chvíli zní „proč se bojíte, lidé malé víry?“. Máme příležitost se zklidnit, víme, že „není třeba se bát“ a tuto svoji sebejistotu bychom měli, pokud možno, při jednání s druhými převést na něco pozitivního, ukázat vlastní jistotu jako základ, který umožňuje naši vstřícnost.

Mnozí (vlastně skoro všichni) konzervativní katolíci si vůbec neuvědomují, že „reálně“ ohrožují ty, kdo s nimi nesdílí jejich jistoty, odpuzují je. Žádná vnější manipulace a záměrné rozviřování nejrůznějších proticírkevních kauz by nezpůsobilo tak velkou propast mezi katolíky a zbytkem světa, kdyby si katolíci (alespoň někteří) uvědomili, že sice mají jistotu svojí víry, ale ještě se musí naučit jednat s těmi, kdo ji nemají. Nemůže to být povýšené kázání a nemůže to být moralizování. Nové na naší pokoncilní situaci je, že Církev si uvědomila (i my máme příležitost si uvědomit), že přestala být ve světě relevantní mocenskou strukturou ve starém slova smyslu. To dobře pochopil a do důsledku dovedl Jan Pavel II. Jsme v nové situaci – stejně jako stát Vatikán jsme v jistém smyslu bezbrannou součástí světa a měli bychom využít situace, že v něm nevládneme a nebudeme vládnout. Můžeme být ve světě aktivní, můžeme říkat, co je podle našeho vědomí špatné a co by bylo dobré – a můžeme jednat tak, že se k tomu špatnému nedáme žádným způsobem donutit ani svést. Jistě. Můžeme svědčit. Ale nikoli o své morální převaze.

Církev něco věří – a je významné, abychom sami rozuměli tomu, v co věříme. A pak Církev něco učí – ale je třeba rozumět tomu, že to učí ty, kdo se do „školy“ Církve dobrovolně přihlásili. I když jsme nakrásně přesvědčeni, že to, co Církev učí, je „Pravda“, stejně nemáme žádnou možnost vnutit ostatním „povinnou školní docházku“, dávat domácí úkoly a někoho „zkoušet“. Měli bychom přispívat k tomu, aby byl v lidech vzbuzen „hlad po tomto vzdělání“ – takový, který přivede k učení Církve ty, kdo budou lačnit. Kdo odmítnou náhražky světa. Ale k tomu musíme nejdřív dojít k vnitřní opravdovosti my sami.