Ekonomie dobra a zla? Hodnotová postmoderna.

Verze pro tiskPoslat e-mailem
Anotace: 
Přečetl jsem si knihu Ekonomie dobra a zla Tomáše Sedláčka, vlastně proto, že se mě na „ni“ ptalo víc lidí: „co si o tom máme myslet?“. Investoval jsem do ní tedy něco času. Postmoderní myšlení je ze strany katolíků zpravidla popisováno jako něco od začátku načichlého sírou, a tak hned na začátku spěchám s vysvětlením názvu: neznamená, že bych už předem tuto investici viděl jako ztracenou, zmarněnou. Naopak.
Číslo: 

Postmodernu musíme znát a musíme na ni umět reagovat tak, že využijeme vše dobré, co přináší. Ale hned zase musím uchlácholit středového katolíka, neboj se, milý čtenáři, jen se snažím s Pavlem vše vyzkoušet a dobrého se přidržet.
„Když se ti zlámalo, dej ho spravit, neb ekonomie je obor lidského myšlení o tom, jak, synečku, hospodařit“. Jenomže hospodaření se opírá o dvě nohy – o tradiční postupy a aktuální interpretaci podmínek, aktuality. Kdy je čas sít a sklízet, kdy je čas kovat a kdy už kalit? Hospodář vyrůstá vedle hospodáře, tak říkajíc mu „kouká pod ruku“, ale nejde jen o „rutinu“, o „řemeslo“. Jde také o správný čas, o to poznat, kdy je „poslední chvíle“, a nebo o to umět naslouchat a podle toho vyložit sen o sedmi tučných a sedmi hubených krávách. Tedy předjímat.
Tak tohle je můj názor na ekonomii a myslím si, že se v lecčems se Sedláčkem shoduji, snad víc akcentuji „správný čas“, zatímco on přidává do tohoto obrazu vnější hodnotový rámec – a to já neudělal, tady už se neshodneme. Nezajímá mě tolik nějaké „obecné dobro“, ke kterému máme při hospodaření směřovat. A proto mě ani nezajímá, jestli k němu podle jedné teorie vede hledání osobního obohacení, nebo podle druhé nějaký typ institucionalizace ekonomických procesů a politické hledání optima zásahů moci a vytváření vynutitelných pravidel. Podle mne je důležité, že jsem hospodářem v širokém slova smyslu, jsem tím, komu byly svěřeny hřivny. Z hlediska ekonomie není důležité „JAK“ jsem s hřivnami naložil, to ten, kdo mi hřivny svěřil, nezkoumá. Předpokládá se přeci samozřejmě, že v souladu s přikázáními. Důležité je, že se v pravý čas mohu „předvést“ svým přínosem. Živnou půdou pro ekonomii tvoří přesvědčení, že člověk může a má dělat to, co považuje za správné, samozřejmě na pozadí faktu, že jednou bude skládat účty.
Tomáš Sedláček opakovaně mluví o tom, že ekonomie nemůže být omezena jen na hledání vlastního prospěchu – přenáší toto téma ze sebe na druhé. Hospodář podle něj v prvním kroku uvažuje o přínosech pro sebe a ve druhém kroku zahrnuje do ekonomické úvahy širší souvislosti druhé. Považuji to za východisko nedostatečné a dokonce mylné.
Paradoxně mohu vypadat jako daleko větší sobec, protože jsem ve své úvaze ke druhému v rámci hospodaření vůbec nedošel. Hospodařím – dělám to, co se dělat má, a nedělám to, co se nemá (řekněme v půdorysu desatera a toho, že mám milovat bližního jako sám sebe). Dál už se jen ptám na to, co dělat mám já – tedy jaká je moje role. Obecně mám ctít jednoho Boha a nebýt hajzl a to podstatné, na co se ptám (tedy v otázce jak mám hospodařit se svým časem), je „co mám dělat, abych se zhostil svého života, tedy abych nebyl přizdisráč“. Abych nepromrhal. Tak podle mne stojí základní rozvrh životní ekonomie člověka. To není ekonomie „člověka sobce, který hledá dobro pro sebe“. Je to ekonomie toho, kdo byl obdarován a poslán a zodpovídat se bude Bohu a ne druhým.
Žiji s těmi, které jsem potkal a ještě potkám. Měl bych jim naslouchat, potěšit smutné, navštívit nemocné, ošatit nahé, nasytit hladové… jistě. Ale tak dělám jen to, co mám dělat, protože k tomu jsem byl přímo vyzván. To není hospodaření. Až tam, kde spolu s Pavlem nemám od Boha „žádný pokyn“, tam začínám být hospodářem, který se snaží v čase, který má, využít hřivny, které mu byly svěřeny. Základní materiál, vstupy, které mám, je souhrn mého nadání a mých hendikepů, čas, který mi byl dán, a samozřejmě potenciál spolupráce a kooperace s druhými. Hospodářem jsem proto, že Hospodin tu „není“ ve smyslu toho, kdo mi jako v Ježíšově podobenství svěřil hřivny a odjel na cesty. Hospodářem je člověk „na své triko“, a proto je hospodářství tak blízké kultuře, protože kultura je slovo odvozené od významu „pěstování“.
Slovo ekonomie označuje jednání v kulturní oblasti. Samozřejmě že v druhém člověku vidím Krista; ale pokud je můj zaměstnanec, neřeknu mu ve smyslu „nastavení druhé tváře“, aby šel dřív domů, když přijde do práce pozdě. Normálně ho vyhodím, protože jako hospodář se nepotřebuji bavit se služebníkem neužitečným, bez okolků, i v rámci odvozené kultury, bude pláč a skřípění zubů.
Sedláček má k těmto obrazům velmi blízko, ale neudělá podstatný krok, protože nechce přiznat primát hodnotově orientovaného jednání, na kterém je teprve odvozeně založeno „hospodaření“, ekonomika. Rozumí syntéze provedené Tomášem Akvinským. Oceňuje, že Tomáš provázal klíčový křesťanský ekonomický vstup (odpuštění hříchů druhému namísto vendety) a židovské přitakání práci i spotřebě, oceňuje, že Tomáš odvrátil hrozící cestu středověké Evropy k jednostranné askezi, a tak dal prostor pro vytváření produktivity. Sedláček také rozumí pokoře jako základnímu postoji hospodáře, protože to není hospodář, kdo by měl určovat, které roky budou tučné a které hubené. Ale má stejně jako většina dalších ekonomů problém, protože ekonomicky chce řešit situaci, která je založena na problémech mimo-ekonomických, kdy ekonomika „drhne“ na přebytku nabídky, kdy je poptávku nutné vyvolávat uměle. Neumí se v této „havárii trhu“ obrátit zpátky k tomu, čím je trh vůbec založen, z čeho vyvstává. Otevírá do široka kritiku moderního myšlení, tak radikálně, jak by to od integrálního katolíka nikdo nevzal – a otevírá také téma budoucnosti jako otevřenosti, otevřeně říká, že nikdo, tím méně makroekonomové se svými agregáty, nemůže predikovat to, co je ze své povahy nepredikovatelné, totiž lidské jednání. A právě tady ale ukazuje velmi zvláštní optimismus, který je na celé knize nejzajímavější.
Většina z toho, co ve své knize prochází, zejména z oblasti filosofie a filosofie dějin, je víceméně jen citací, v tomto smyslu je jeho kniha „sekundární literaturou“ tu s lepší, tu horší úrovní. Ale tenhle optimismus, i s tím, jak je vnitřně nekonzistentní, ten si ještě zaslouží zastavení, tematizaci.
V jedné, podle mne klíčové, chvíli cituje Sedláček Halíka, a to tam, kde vykládá Nietzscheho. Ve známém podobenství býka, lva a dítěte prý většina lidí chápe Nietzscheho jako lva, jako toho, kdo se vysmívá a rdousí. Ale stejně tak jako se Halík de facto identifikuje s nietzschovským dítětem, tak i Sedláček rozumí své době jako době otevírající se dítěti a lidem, jako je on sám. Rozumí si jako apoštolovi takové doby, která ve svých východiscích bude mít něco křesťanského – pokoru, vědomí o smírné oběti, upřímnost a přímost chvíle, nezprostředkovanost ve vztazích, které umožňuje tato doba. Tato doba podle něj nabízí čas – a my ho neumíme využívat, protože nejsme skromní, chceme vlastnit a mít pod kontrolou, neumíme si hrát. Sedláček ví, že zlo na zemi často vzniká tím, jak ten nebo onen koná to, co považuje za dobro. Zlo (shoduje se s Tomášem) nejde vymýtit, a ani bychom se o to neměli pokoušet, protože by tím pádem ze světa vymizelo i mnoho dobra. Hledá shodu, která umožní všem, aby hledali to, co je dobré, svobodu, prorokuje konec systémů kontroly. Symbolicky: Ano pro Google, Ne pro Microsoft. Ne matematickým modelům a predikcím. A tady ukazuje podle něj jediné řešení – postupně měnit cíl svých ekonomických snah, převracet maximalizaci produkce i spotřeby do jiného horizontu, do horizontu, ve kterém hlavní péčí hospodáře bude pokora a „ráj srdce“.
Ano, je to motiv Komenského, je to motiv optimistické a individualistické fáze raného osvícenství. Nemá smysl se ptát na optimální uspokojení v „blis point“ (takové spotřeby, která je nasycena bez rozpočtového omezení). Má smysl měnit svoje zacílení. Jsme bohatí a současná krize může být příležitostí k tomu, abychom změnili to, z čeho se radujeme, co považujeme za hodnoty.
Sedláčkova vize jistě může nést i dobré plody, ale mýlí se v tom nejdůležitějším: člověk je pro Sedláčka „homo economicus“ ze své povahy. Nerozumí tomu, že předně je člověkem, že je tu ještě širší rámec hodnot a poslání. Pokud takový rámec (a tedy odstup od ekonomiky) přijmeme, vidíme to jinak, protože hospodáři by mělo jít o vyváženost. Dobrý hospodář nejedná tak, že by se spoléhal na intuici, ani tak, že by dbal jen racionality. Doba, která nás čeká, bude složitá a budeme se v ní pracně dobírat rovnováhy mezi racionalitou a magií, mezi dobrem a zlem, mezi vírou a útoky na víru atd. Třeba je to doba dítěte, třeba i ve smyslu otce Nietzscheho a dítěte Halíka, dítěte, které hlásá konec institucí. Ale jsou jiní, kteří, doufám, dospějí a tedy budou jednat jako dospělí – odpovědně se vztahovat i k hodnotovým rámcům, k Církvi jako instituci, ke světu jako stvoření a k tomu, co sami mají, jako ke svěřené hřivně.