Nová globální etika: výzva pro Církev

Verze pro tiskPoslat e-mailem
Anotace: 
Už motto je alarmující: <strong>Pod rouškou „laskavého konsensu“ propaguje globální etika protikřesťanský program …</strong> Rozsáhlý článek v Monitoru, psaný zjevně s ambicí „shrnout to podstatné“, trpí řadou neduhů a ten první se ukazuje hned v první větě: všechno „se“ to nějak děje, samo. Jak může globální etika něco propagovat? Pokud nebudeme sami používat řeč konzistentně, jak máme porozumět tomu, o co jde? Globální etika je nanejvýš nástrojem propagandy. Ale v rukách koho?
Číslo: 

V RC Monitoru vyšel rozsáhlý „programový“ článek, přeložený přímo z vatikánského zdroje, a o to víc mě zarazil. Je to s naší schopností reflexe opravdu tak hrozné?
Globální etika nás zasahuje a jen ztěžka se jí bráníme? Zase – co je to za předmět, který mě má zasahovat? Jde o vliv na člověka, snad nějaký mechanismus? Nebo působení sil? Cosi plíživě „prolezlo celým světem“, aniž by se kdokoli bránil, ale jak je možné, že nenastala nějaká reakce „imunitního systému“, že toto nebezpečí nerozpoznaly existující společenské struktury? Je to zmatek. Ano, křesťané čelí problémům nové doby a jistě je třeba, aby byla jasně oddělena identita křesťanského poselství od rozporuplných programů „nové globální etiky“. To je jediné jednoznačné poselství článku, tomu lze přitakat. Ale k tomu je třeba ještě spousta intelektuální práce.
Článek je zoufale nekonzistentní z mnoha důvodů, které se dají zobecnit na jeden. Chybí mu dostatečně jasná a přesvědčivá interpretace kultury a modernity, tedy chybí mu vůbec jasné vymezení východiska, které by bylo z hlediska pisatele přijatelným a zároveň komunikativním. Dá se rozumět, na jaký model pisatelka odkazuje – stýská se jí po světě, který (ještě před postmoderní globalizační metamorfózou) žil v jakémsi po-lateránském statu quo s Církví. Stýská se jí po něčem, co bylo přechodné a co je dávno pryč.

Úplně první krok, který nás může hodně posunout, chceme-li porozumět tomu, co se odehrává, je krok ven z modernistické představy o světě jako něčem statickém, něčem, co je složeno z trvajících prostorových věcí. Jistě to může způsobit pozvednuté obočí u mnohých, kdo si nedovedou představit nic dynamického, ale zkusme se nad tím zamyslet: už příliš dlouho žijeme ukolébáváni představami, že svět „nějak je“ – a on se přitom „děje“.
Autorka se trápí tím, jak ukázat „to“, co se plíživě zmocňuje tradiční kultury a proměňuje ji v něco, co „není“ – a snad si i uvědomuje, že se zaplétá do vlastních slov. Není nic jako „tradiční kultura“ – pokud tím neoznačujeme to, co je minulé, souhrn artefaktů. Kultura se vždy „děje“, je o obor jednání (a interpretace minulého je také jednání). Ano, postmoderní dekonstruktivisté byli chytřejší než většina katolíků a využili to, jak svět je (jak se děje), aby ho ovlivnili, aby zasáhli do toho, co se odehrává, zatímco většina jejich oponentů si doslova „hrála v uhláku na horníky“. Zatímco katolíci sebestředně oprašovali novotomismus, analytici řeči rozkrývali řeč jako nástroj moci a manipulace, skrze který se z dění vynořují formy světa, přemýšleli o textu a kon-textu a hlavně jednali – popisovali svět ve svých (podle citovaného článku umělých) pojmech.
Aby bylo jasno – nepodceňuji roli novotomismu, pokud bude ukazovat na smysl ustaveného, pokud bude ukazovat na smysl institucí, právě v protikladu k tomu, že se instituce stávají cílem destrukce atd. Ale podle mne je úplně blbé se ve světě, který se za dvacet let zcela proměnil, dovolávat platnosti argumentu, že tak či onak věci prostě „jsou“, a to, co se děje, by se dít nemělo. K čemu je mi platné, když si přečtu, jaká je přirozenost stvoření? Možná že Tomáš to popsal dobře, ale my jsme to asi špatně pochopili, jinak by nám za poslední dvě století tak zoufale neujel vlak, jinak bychom teď nedumali nad tím, co se to vlastně dělo v době II. vatikánského koncilu a kde že jsme se to ocitli dnes. Když si čtu novotomistické (třeba Cardalovo) vymezení kultury – tedy popis toho, co je jako kultura přirozené, tak nevím, jestli se mám smát nebo plakat. K načrtnutému problému se zde nedozvíme vůbec nic. Svět se odehrává a není placatý jako promítací plátno, kde se promítaný obraz „uskuteční“. A já nejsem ve výsadní pozici, kdy podstatný je kinosál, mé křeslo a plátno, a film světa je vlastně něčím „jen“ přechodným. Svět se odehrává a proměňuje a já žádné výsadní postavení nemám. A řeč je výkon, který se světa týká, i moje řeč. Řeč se týká světa a zdaleka ne tak pasivně, jak si většina lidí představuje relaci adequatio rei et intelectus, kde věc je a intelekt směřuje k jejímu „správnému“, adekvátnímu postižení. Tahle formulace totiž umožňuje i hodně postmodernistický výklad a silnou pozici řeči.

Druhý krok se snaží někteří dělat jako první a někteří ho zanedbávají vůbec: je to vyrovnání se s vlastním „zděděným“ myšlením, které z valné části užíváme, abychom jeho celku přitom zpravidla vůbec nerozuměli. Tento rozpor jde až tak daleko, že největší tradicionalisté hájí moderní vědu, protože jim připadá kompatibilní s Tomášem (!). Přitom Tomášovi jde o vědění týkající se stvoření, zatímco moderní věda vypovídá o matematizovatelných vztazích mezi „věcmi světa“ a „jevy ve světě“. Podle mne by i studentovi střední školy mělo být zjevné, že se nejedná o totéž, a pokud by neuměl ukázat rozdíl toho, pak by podle mne neměl projít na tomto stupni příslušnou (maturitní) zkouškou. Pokud bychom my sami neustále neverifikovali modernistickou redukci stvoření na descartovský svět res extensa, nemohli bychom tak strašně tápat ve výkladu společenské reality, nemuseli bychom číst tak bezradné a zmatené články.
Součástí tohoto druhého kroku je dále zásadní revize v oblasti „společenských věd“, kterou je nutné provést. Postmoderna nespadla z nebe – je přirozeným důsledkem více než stoleté formace společenských věd, které se již před dlouhou dobou zcela „utrhly ze řetězu“. Právě společenské vědy jsou ze své povahy „postmoderní“ už od Webera či ještě starších kořenů v hegelovském myšlení. Přírodovědecký reduktivní model převedený do společenských věd spolu se zavedením statistiky totiž vytváří podmínky pro to, aby se o čemkoli dalo (dialekticky) říci cokoli a vždy jsme přitom byli schopni obhájit, že toto vyjádření má svůj „obor platnosti“.
Autorka naříká, že se z postmoderního diskursu ztratila pravda a realita. Nikdy tam nebyla. Ale asi to nepostřehla, když chodila na universitu, kde jistě na své kůži zažila primární postmoderní indoktrinaci a manipulaci. Slova pravda a realita je třeba v kultuře používat velmi obezřetně a příliš s nimi kolem sebe nemávat, protože pravda a realita v kultuře vůbec není nějak jednoduše „po ruce“. Svět se děje a kultura je polem, ve kterém to podstatné je interpretace – a my jsme byli až příliš pohodlní, spočívali jsme ve svých „pravdách“, až se najednou divíme, že nikoho nezajímají. Vrátíme-li se k hylemorfickému obrazu statického světa, pak sedíme v kině se zaprášeným plátnem a dávno už se nepromítá, a my se ptáme, co je to internet.

Třetí krok je také velmi důležitý a záleží na našem rozhodnutí, zdali to má být ten podstatný krok do valčíku, na kterém spočívá celá figura, nebo nové vykročení do pochodu. Přimlouval bych se za ten valčík, je to přeci jen plod kultury nám blízké.
Ale ani teď bychom neměli pustit ze zřetele, že svět se odehrává, a je podstatné, kdo určuje rozvrh hry, kdo je dirigentem, kdo je tvůrcem role, ve které chceme vystupovat. Je docela dobré, že Institut pro dynamiku mezikulturního dialogu se o cosi snaží, že to není sídlo sepse na těle Církve. Ale úroveň textu je alarmující – opravdu reprezentuje Vatikánem dosaženou míru reflexe problematiky postmoderny a současných změn ve světě? Postmodernita je realitou a stejně tak jako každá realita může a měla by být předmětem našeho zkoumání. Lhostejno, že se snaží uhýbat, že se snaží vytvářet dojem, že žádnou realitu netvoří. Ale třetí krok je důležitý hlavně z jednoho důvodu: umožňuje nám ptát se, v čem je pro nás „postmoderní lekce“, kterou jsme dostali, výzvou, příležitostí. Svět se děje – a tak, jak aktuálně „je“, je možným světem, ve kterém se má ukázat naše vlastní role, ve kterém jedině má smysl se ptát, k čemu nás Bůh volá, co má pro nás připraveno. Třeba to nebude valčík „Na krásném modrém Dunaji“, ale je důležité, abychom to byli my sami, kdo přejímá odpovědnost za tuto svoji roli, abychom se nenechali manipulovat těmi, kdo chtějí postmoderně rozvolnit svět. A za sebe přidávám, že bych se nerad nechal manipulovat těmi, kdo chtějí pochodovat tam nebo onam.