Slovník samozřejmých slov

Verze pro tiskPoslat e-mailem
Anotace: 
Nakladatelství Cherm vydalo knihu Josefa Štogra Slovník samozřejmých slov. Přinášíme ukázku ze strany 146 – 151, hesla Služba, Smrt a spása, Smysl. Kniha je reflexí řeči a kultury, a proto se nemůže a nechce vyhnout přesahu ke kultu, který vytváří pro kulturu hodnotový rámec.
Číslo: 
Osobnosti: 

Služba

Povinnost, vztah k tomu, co mě přesahuje, v užším slova smyslu jednání, které jsem povinen vykonat podle závazku. Plný význam tohoto slova je ale stále víc zakrýván. Slovo služba se používá pro označení jakéhokoli jednání, které vykonávám na základě kontraktu s druhým, svým jménem, tedy de facto služby jsou všechny nasmlouvané činnosti s výjimkou zaměstnání (které si uchovává jiný charakter). Služba je tak redukována na činnosti, které vykonávám nebo strpím na základě obchodního vztahu, chápaného jako výsledek kontraktu mezi dvěma stejně postavenými stranami obchodní smlouvy (nebo pseudoobchodní smlouvy u sociálních služeb atd.). Zakrývá se tím jednak samotná nerovnost a jasná odlišnost obou stran tohoto vztahu, a jednak se na „pouhou službu“ redukuje celé spektrum činností, které ze své povahy nemají nic společného s nějakým uzavíráním kontraktu.
Služba je ve svém původním významu zcela vzdálená nějakému kontraktu, je to povinnost, která vyplývá ze struktury společenských vazeb, zpravidla bez problémů akceptovaných. To je zachováno např. ve službě rodiny starým rodičům a donedávna ve vojenské službě. Služba vyplývá z povinnosti sloužit, jinak by nemělo smysl označení „sloužící“ a „jít k někomu do služby“. To samo o sobě není obchodní vztah. Společenská realita se v posledních dvou stoletích proměnila a předmětem obchodu je obrovský rozsah činností (služeb), to by však nemělo zakrýt komplexní povahu tohoto slova. Poskytovat někomu službu totiž znamená mimo jiné dát najevo, že uznávám v daném ohledu jeho svrchovanost, naše vzájemně nerovné postavení. Bez svobodné akceptace svrchovanosti druhého ale nemá služba smysl, byla by jen vynuceným jednáním, naopak, služba jako projev vůle nemusí nijak omezovat svobodu člověka. Otrok není sloužící.
Nerovnost ve vztahu mezi tím, kdo poskytuje službu a komu je poskytována, je v obchodním vztahu zakryta a nahrazována mechanismem nabídky a poptávky, mechanismem zajištěným penězi. Nerovnost se tu redukuje a přesouvá do reálné situace, ve které musí každý nějak „přijít k penězům“, aby se stal „rovným“ v tomto vztahu. tak se peníze stávají (žárlivým)médiem nerovnosti.
Používám-li slova jako hegemon nebo suverén, je to charakteristika dané osoby a jejího jednání, vztahů a ambicí. Služba a uznání svrchovanosti ukazují na základní vztah mezi svobodnými osobami, který k tomu, aby byl přínosný a pozitivní, nemusí být násilně nivelizován a nahrazován penězi. Dnes se ale v tomto smyslu slovo služba přestává používat, i když při obrácení se na druhého („poskytni mi službu“) je zachován jeho původní obsah. „Udělej něco pro mne“ – to je výzva k jednání, které není motivováno pragmaticky, ale vybočuje, stejně jako dar, slib atd. z profánního jednání. Druhý (bližní) má právo mě požádat o službu. Svrchovanost druhého není dána tím, že by byl „lepší než já“, a moje vázanost povinností služby není dána tím, že bych byl na nějakém nižším společenském stupni. To vše vyplývá z obecné nerovnosti a z povahy vzájemných vztahů a jednání, jak je to založeno v kultu.
Vzájemné jednání osob není svou povahou kontraktové. Přesto se kontraktovost v pohledu na jednání stále více prosazuje. Na postupném oslabování významu původního slova služba lze dobře ukázat, jaké má důsledky změna myšlení a jazyka probíhající v posledních dvou stoletích. Zmizí-li z našeho slovníku takové slovo (je-li překryt a zakryt jeho obsah), ztrácíme schopnost tuto zkušenost sdílet, komunikovat, socializovat a ona pak „vypadává ze světa“, přestává být reálnou součástí kultury. Je to memento – nebudeme-li svoji kulturu pěstovat a nebudeme-li sdílet svoje zkušenosti se světem, můžeme zapomenout na řadu konstitutivních prvků a forem jednání. Jinými slovy, ztráta povědomí o tom, co je založeno mimo svět, v rámci kultu, vede k tomu, že se propadáme do upadlé praxe světa, stále méně rozumíme sami sobě a v neposlední řadě pak omezujeme svobodné jednání druhých, třeba jen proto, že mu nerozumíme.

Smrt a spása

Spása je to, co vysvobozuje, je to klíčový pojem nejen pro křesťanství, ale pro porozumění dějinám a kultuře. Ještě se občas používá i obrazně, jako zdánlivé synonymum pro vysvobození. Dříve to snad bylo „přiléhavé“, protože žít to znamenalo především překonávání strázní. Ale dnes si od strázní pokud možno pomáháme sami a sami máme spoustu prostředků, jak si život zpříjemňovat. Život se svým koncem samozřejmě i dnes přináší utrpení a nepohodlí a může samozřejmě „jen tak“ končit. Ale proč se tím zabývat? Jaké vysvobození? Jaká spása? Sami se povětšinou staráme, abychom byli osvobozeni, snažíme se, abychom se nevztahovali dál než k tomuto konci. Slovo smrt se nám pak jeví jen jako citově zabarvený ekvivalent slova konec. Můžeme na konec nemyslet, můžeme k němu v jakési nejistotě „směřovat“ s nejistotou, jestli nebude něco i „potom“. Můžeme se snažit „naplnit život radostmi“ a můžeme se snažit o to, aby to nebylo sobecké, pokud vyznáváme, že radosti jsou spojeny s druhými. Ale v tisíci drobných přesahů máme možnost si uvědomovat, že není „jedno“, co děláme, uvědomujeme si, že není dobré podávat se běhu světa, že není dobré nechat se vláčet proudem.
V životě o něco jde. Ale kam se „promítá“ náš život, naše selhání, naše radosti, to, co tvoříme i to, co „kazíme“, znetvořujeme? Co je společným jmenovatelem jednání, když naše životy jsou tak individuální a nenapodobitelné? Pokud má mít náš život smysl, pak je možné ho vidět až po smrti, vcelku, v nečasovém„konci všeho“. Smrt může být konec, pokud my sami jsme koneční, tedy vázaní jen na svůj čas. Naše kultura se ale od počátku formuje v rámci, který je jiný. Křesťanství podává základní návod na to, jak rozumět přesahu přes „život vezdejší“. beznaděj smrti, konce není jen beznaděj z toho, že po „tvrdém“ životě nepřijde „slíbený ráj“. Dnes si v jakési „vlídné“ kultuře lidskosti a humanismu nalháváme, že jakési odpuštění a smíření je „samo sebou“, že je pro všechny a že tedy slovo spása je prázdné, že jde o automatismus.
Křesťanství přináší radikální myšlenku: konec je překonán věčností a věčnost je pro nás otevřena skrze spásu. Dnes se to jeví jako velmi nekomunikativní komplex spekulací. leckdo „nějak věří“, že vše je složitější, než to na první pohled vypadá. Starost o spásu se ale jeví jako nadbytečná, a proto ani nemá význam se ptát, kdo by spásu „nějak zařídil“. Starost o spásu se jeví jako pokrytectví, jako něco, co nepatří do života. Proč by k dobrému konci nemělo stačit to, že žiju „dobře“, jsem slušný, otevřený pro to, co chápu jako „výzvy“, otevřený pro přesahy, se kterými se ve světě setkávám? Jak spojit smrt se životem?
Před křesťanstvím je zásadní úkol – ukázat člověku, který byl v evropské kultuře zformován jako odpovědná osoba, který jedná jako suverén, že je ještě něco víc než jednání, že je nějaká rovina, ve které „nezáleží jen na něm“. Že je v něčem zavázán, že je tváří v tvář smrti v jistém smyslu odkázán na to, co si sám nedá. Slovo spása ukazuje, že smrt není světelnou branou, kterou všichni nějak projdeme. A my jsme odpovědné osoby, ale nejsme ve vztahu ke smrti suveréni. Neláká nás už ráj a žijeme ve světě, který není jen pláč a skřípění zubů, – jak vůbec pochopit význam Kristovy oběti jako klíči ke spáse?

Smysl

Po r. 1990 se spolu s pravdou a láskou rozšířilo také slovo smysluplné, smysl. Je tím míněn smysl nějaké věci, nějakého jednání (na rozdíl od „smyslů“ – zraku, sluchu – viz heslo Smysly). to, co děláme, by mělo mít jakýsi úběžník jednání v budoucnosti, který se dá ukázat jako nezanedbatelný nebo průkazně hodnotový, přínosný. Po r. 1990 byla znovu akceptována stará známá skutečnost, že život nějak přesahuje sám sebe, což jinými slovy říká, že život sám má ukotvení v kultu, resp. můžeme ukázat, popsat jeho metafyzický přesah. Po desetiletích tlaku na to, aby jednání bylo hodnoceno podle účelu, se tak do obecného povědomí znovu dostalo komplexnější porozumění pro hodnotu jednání. Účel je možné technicky nebo ideologicky vymezit, zvolit jeho parametry, rozvrhnout cestu k němu. Tak to se smyslem není – smysl se týká také nějakého výsledku (pokud je vůbec možné ho samostatně zachytit), ale především jednání samého. Jednání může mít smysl, i když se cíle nepodaří dosáhnout. Smysl ukazuje na spojnici mezi mým jednáním a světem, universem. K čemu by byl samotný smysl mého jednání, kdyby byl jen izolovaným ostrůvkem v celku toho, co smysl nemá? Rámec smyslu jednání a dění tak je zároveň rámcem světa – skrze svoje jednání (ve snaze, aby bylo smysluplné) vnímám svět jako smysluplný a naopak, ve smysluplném světě samozřejmě existuje nárok na to, aby moje jednání nebylo možné vnímat jako vzájemně rozporuplné, zmatečné.
Smysl je základem pro porozumění ději (příběhu), ale také roli, ať již jde o osobu nebo věc. Není náhodou, že toto slovo je tak úzce spojeno s jedním dramatikem. Co je v posledku předmětem mého zájmu, závisí na tom, zda to v daném kontextu má a nebo nemá význam– zda má smysl tento jev, děj, souvislost, tuto věc nebo toto jednání zasazovat do daného kontextu. Může to být kontext divadelní hry, kterou „drží“ ve svých rukách dramaturg, ale my opět ve vztahu k přesahu světa předpokládáme, že v nějakém ohledu má smysl vnímat všechna jednání, všechny věci, všechny souvislosti, ale to bude možné až na konci dějin, je to motiv křesťanského „konce věků“ a Soudu.
Tato zdánlivě samozřejmá jednota smyslu světa založená v kultu je ale v poslední době zeslabována. Jednak se slovo smysl používalo až příliš často banálně, víceméně v absurdních dramatech, jednak je stále častěji používáno slovo paradigma – označuje se jím takový přístup ke světu, který je vnitřně jednotný a nerozporuplný (má smysl), ale je „jen“ jedním z možných pohledů na svět. Mimo něj a vedle něj může stejná osoba vnímat ještě jiná paradigmata, která sice také vnitřně nějak „mají smysl“, ale nejen že nejdou převést do společného jednotícího pohledu, ale jsou navzájem rozporuplná, pravdy jednoho paradigmatu „neplatí“ v paradigmatu jiném. Máme tak jednotlivé pohledy na svět, které každý po svém ukazují, že svět má smysl, ale hledat společný jmenovatel různých paradigmat smysl nemá. Jinak, přesněji (nebo ostřeji) řečeno – umíme se na svět dívat tak, že má smysl (a to různě), ale svět sám o sobě smysl nemá.
V postmoderním polyparadigmatickém myšlení tak našel svůj výraz zvrácený antropocentrický princip, že je to člověk sám, který svým myšlením dává smysl světu, je režisérem hry, ve které hraje. Jde o odmítnutí skutečnosti, že člověk od počátku až do konce svého života znovu a znovu prochází situacemi nesporně ukazujícími na to, že není mírou věcí, že to není on sám, který dává smysl jednání. Člověk je nebo může být svobodný, může jednat – to, jestli má jeho jednání smysl, vždy zůstává otevřené.