Čest

V rámci pracovních setkání k významu skautského slibu se ukázalo, že ne všichni rozumějí stejně slovu „čest“ – ačkoli ho používají jako zdánlivě samozřejmé. A proto je dobré se na význam slova čest podívat podrobněji.
Původní Baden-Powellovský slib přímý odkaz na čest neobsahoval, byl skládán Bohu a Králi, ale slovo čest mělo v skautském hnutí již v jeho zakladatelském vhledu velký význam – v sou-vislosti s tím se opakovaně mluví o středověkému rytířskému ideálu – tak, jak byl vnímán v druhé polovině devatenáctého století, významně formovaný romantismem. Do jaké míry je to skutečná interpretace přístupu Baden-Powella, není z našeho pohledu rozhodující.
Důležité je, že čest, na kterou slibovali první čeští skauti Svojsíkovi, již byla ve svém významu posunuta – byla blíž civilistnímu pojetí, jaké měli na mysli otcové Francouzské revoluce, když si za základ brali teoretickou rovnost mezi lidmi – vymezili svoje výjimky z obecné rovnosti ve třech polohách – cti, bohatství a nadání. Ne nadarmo je v tomto smyslu čest jmenována první – odkazuje na antické, částečně stoické pojetí cti jako občanského ideálu.
Čest, na kterou se až na výjimky slibovalo v českém skautingu sto let, je občanská čest, nikoli romantická, a jde v ní o integritu jednání – ve smyslu vnitřně jednotného jednání odpovědné osoby, která je si vědoma svých závazků a je schopná se rozhodovat v situacích. Tato idea sice navazovala na antické pojetí cti, ale zformovala se v prostředí, které preferovalo aktuální ohledy před obecnými hodnotovými soudy, jde o dědictví francouzské situace ještě předrevoluční – vyšlo z pokusů o ustavení „civilní“ (nenáboženské) formy soužití katolických a protestantských věřících.
V tomto smyslu je čest obraz omezený na jednání: čestný člověk je ten, jehož slovo je možné brát vážně – a navíc, který nedělá to, co se „nemá“, nedělá to, co je duchovně nízké. Občanská čest má tedy jen dvě polohy: jednak osobní – v podstatě plnit svoje slovo (svoje sliby), a rovinu hodnotovou – dělat to, co se dělat má. Skautský zákon je formulován pozitivně jako desatero pokynů k tomu, co se dělat má – a tak je ve slibu propojena osobní rovina (odpovědnosti za slíbené) a hodnotová rovina pozitivně formulovaného zákona (toho, co se dělat má). Tak se dá obecně říci, že čestný je takový člověk, na kterého je spolehnutí. Toto „prvorepublikové“, občanské pojetí cti je ale redukcí původního, metafyzicky založeného pojmu čest a navíc se dnes už rozpadá s tím, jak jsou postupně erodována zdánlivě samozřejmá východiska moderního myšlení a humanistických představ.
Používáme dnes v běžném jazyce slovo cti-hodný? A víme, co to je vzdát někomu nebo něčemu čest a proč? Mohu být poctěn – tedy dostat něco, co jsem si sám nezasloužil a nemohl zajistit atd. Co to znamená? To vše jsou zásadní odkazy na nerovnost, tedy zcela jiný princip, než na jakém jsou postaveny ideály občanství. Čest přímo odkazuje na nerovnost, kterou nejen nezpochybňuji, ale kterou uznávám jako správnou. Je to odkaz na nerovnost, která tu je, která není jen výjimkou z obecné rovnosti. Kromě cti, která je výsledkem jednání, jak jsme ji popsali v poloze držení slova a zachovávání zákona, je tu ještě jiná čest, která je nám při jednání v pozadí stojícím vzorem – totiž že se takovým jednáním připodobňujeme k tomu, co je ze své povahy jiné, čemu „vzdáváme čest a chválu“ – co nás přesahuje. Proč jsou čestná místa a čestné vstupenky? Pro nás je to významný motiv: každá formace musí pracovat s nerovností, která je dnes stále více zakrývána, mluvit o ní se „nenosí“. Kromě polohy „dát slovo“ a „jednat podle pozitivních norem zákona“ tu máme ještě něco navíc – něco hodnotově usazeného „o sobě“.
Skauting je zaměřen na formaci - a ve třetím večeru jsme se alespoň dotkli třech rovin služby: skaut má sloužit Bohu, sloužit druhým a sloužit sobě. Rovnováha těchto tří principů je de facto definicí cti, ke které lze ve formaci skauta směřovat. Skaut tedy slibuje na svou čest – na svůj cíl, který je založený v metafyzickém přesahu: skaut neslouží „jen“ sobě, nemá měřítko svojí cti někde „uvnitř“ jako prostý hlas svědomí. Neslibuje jen druhým a není tedy „jen“ služebníkem, který se obětuje pro druhé a žije tak, aby jim byl vzorem. Sloužit Bohu znamená být srozuměn s tím, že to, co je čestné, je odvozené od toho, komu patří čest a sláva, od koho vše dobré pochází. Ti, kdo takto rozumí cti, by si ale měli uvědomovat, že občanské pojetí cti (omezené na jednání - jak bylo popsáno výše) je daleko běžnější, zdánlivě samozřejmější. To bývá příčinou mnoha nedorozumění.V období od 19. století můžeme sledovat významový posun od spoléhání se na Boha, na sebe a na druhé (a právě taková spolehlivost má přímý vztah k tomu, kdo je čestný) ke spoléhání se na to, co „funguje“, co je ve světě a ze světa – jako jsou spolehlivé hodiny, spolehlivé dopravní spojení, spolehlivé auto.
Podíváme-li se dnes do personální dokumentace, do toho, co se píše do CV atd. – pak zjistíme, že slovo „čestný“ se zde už nepoužívá – je nahrazeno specializovanými slovy, která vystihují podstatné využitelné schopnosti – pečlivý, přesný, soustředěný, kreativní… a jinde zase kamarádský, veselý, obětavý… Není divu. Spolehlivost totiž nemá zcela jasné a jednoznačné zadání. Spolehlivý může být ještě tak sluha, když ho jeho pán potřebuje využívat k aktuálním, často nečekaným věcem. Je to nepřijatelné, ponižující? Nikoli, právě v tomto smyslu se slovo čest váže k pojetí křesťana jako služebníka Božího. Bez spolehlivosti není cti a naopak, čest nevychází z žádné zacílené činnosti člověka, ze žádného specifického zaměření k vybranému okruhu cílů. Nelze mluvit o čestném truhláři nebo čestném programátorovi – čestný je vždy jen člověk – právě v tom, v čem překračuje všechny jednostranné sociální role a vazby, v čem je obrazem Božím.
Na tom být „spolehlivý jako hodinky“ není nic čestného. Čest má ten, kdo je svobodný v čase – pokládá si otázku, jak jednat a volit – v nezajištěnosti, ale s vědomím, že nic není „jedno“, že nic není „lhostejné“, není nic, na čem by nezáleželo. Kdo se snaží připodobnit svému vzoru.
Neměli bychom si zakrývat, že takový přístup je v rozporu s tím, jaké jsou deklarované cíle většinové společnosti, že skauting, pokud se bude držet základu ve svých třech principech odpovědnosti (a tedy cti), je ze své povahy zcela odlišný od mainstreamových „hnutí mládeže“. To, že se u nás ve vzrušené době konce šedesátých let na několik málo měsíců takovým hnutím stal, byla svého druhu shoda nejrůznějších okolností, která ale dodnes nebyla dostatečně reflektovaná. A v té době nedostatečně reflektované téma cti pak bylo příčinou mnohých rozčarování, která se jako zátěž v diskusích o dalším směrování skautského hnutí u nás táhnou dodnes.