K čemu je vyznávání ideálů pravdy a lásky, když aktuálně resignujeme pilátovskou otázkou: „Co je pravda“?

Kdyby tahle kniha byla napsána po r. 1945, četl bych ji se zaujetím. Kdyby byla vydána na konci šedesátých let po dvacetileté konzervaci katolického myšlení a v rámci tehdejších iluzí a ideálů, bylo by to pochopitelné a četl bych ji podobně. Ale je napsána po padesáti letech, a proto není ani tak svědectvím o první republice a jejím dramaticky prožívaném konci jako dokladem o tom, jak hluboko jsou zakonzervovány některé myšlenkové postupy, které mají velmi aktuální vyústění. Není možné ji číst jinak než jako svědectví o jedné slepé uličce katolizujícího myšlení, které je svojí povahou humanistické a nese v sobě všechny rozpory, s níž ČSR jako stát vznikl a v r. 1993 také skončil, a svým způsobem se tak pokouší přenést tyto rozpory jako „nadčasové“ i do současnosti. Současnost je ale jiná a tento pokus je marný.

V tomto krátkém článku není cílem podrobněji rozebírat východiska J. Meda, ani se podrobněji zabývat textem, to bude provedeno při jiné příležitosti, jen poukázat na základní rozpory v tom, jak chápe pravdu, dějiny a literaturu . Podíváme se krátkou sondou na tyto pojmy v obráceném pořadí.
Už sám název je nejednoznačný: co je to „literární život“ autor nevysvětluje a zabývá se především esejistikou a širšími politicko-hospodářskými interpretacemi literární a společenské publicistiky. Přitom sem tam utrousí literárně kritické hodnocení typu „Modrá a zlatá nepatří k vrcholným dílům…“, ale spíš jako ilustraci k tomu, co právě probíhalo v diskusi mezi představiteli jednotlivých literárních směrů a myšlenkových orientací a co potřebuje „NĚJAK VYLOŽIT“. Jde mu především o společenskou rovinu – v ní „dává za pravdu“ – přitom zřetelně preferuje optimismus před pesimismem, dialog před sporem atd. a nelze se ubránit dojmu, že v souhrnu tak dochází k preferování svobody před pravdou. Autor je schopen nahlédnout, že ČSR skončila v mnichovském diktátu tak, jak vznikla, že projekty liberální a přitom „hodnotově založené“ společnosti jsou vnitřně rozporné, že vznik samostatného národního státu nebyl dostatečně podložený atd. Ale nedovede opustit tu krásnou iluzi, že v tomto světě vedle sebe mohou žít v míru a nebo alespoň v oboustranně respektovaném smíru vlk a beránek, že lze těžiště všeho vidět v přítomnosti a „lidskosti“.

Jenže lidskost sama o sobě, která preferuje „teď a tady“, je nelidská, protože člověk není bytostí, jejíž těžiště by mělo a mohlo být v „teď a tady“ kompromisu. To věděli v období první a druhé republiky levicoví intelektuálové, a proto (stejně jako muslimové) byli ochotni uzavřít smír jen na tu dobu, kdy to pro ně bylo výhodné, na dobu která posilovala a nebo uchovávala jejich pozice v situacích, kde jsou slabí. Oni jediní od devatenáctého století až doteď vědí, že jejich cíl je v budoucnosti, jen je jejich představa o lidství deficitní, protože neuvažují Boha, protože si berou do rukou to, co jim nepatří. Med opakovaně oceňuje „svobodu“ pro literární tvorbu první a také druhé republiky. Ano, všichni měli právo veřejně hlásat své názory. Jenže ve světě nejde jen o tohle. Ve světě a také v literatuře jde také o to selhat či obstát – a tak se Med nedovede vyrovnat se selháním – resp. spolu se všemi, kdo preferují současnost, vidí selhání tam, kde se kdokoli prohřešuje proti jakési humanistické maximě.
Na základě toho pak peskuje kdekoho – a čteme-li citace, které uvádí jako jízlivé, útočné a nekorektní, může nám to připadat směšné, protože mnohé z těchto citací lze „podepsat“, ukazují na vysokou schopnost tehdejší katolické pravice popsat věci pravými jmény, tedy nadčasově. Med jako by měl jediný cíl: psát pro generaci dnešních humanisticky středových „Čapků“, ukázat jim, že katolíci byli de facto po celou dobu obou republik státotvorní, že až na výjimky a pochopitelné „úlety“ nejsou nebezpeční pro humanismus.
Jím zvolený postoj mu ani nic jiného neumožňuje. První republika mu byla dobou „rozkvětu“ české literatury a literární život chápe jako „pluralistický“ (i když to slovo nepoužívá), právě v něm spočívá podle Meda jedna z největších hodnot. Dívá se na jeden moment v dynamické situaci a idealizuje si ho jako statický ideál. Možná se mu trochu stýská po době, kdy se představitelé jednotlivých myšlenkových proudů „četli navzájem“ a stálo jim za to reagovat, obhajovat polemicky své názory. Je pochopitelné, že se mu po tom stýská, a tenhle článek mu může posloužit, aby se něco z této „otevřenosti“ dotklo i jeho. Ale kdo jiný na něj bude reagovat? Zajisté se dostane do citačních indexů veškerých prací studentů na „katolické“ fakultě, kde vyučuje. Jenže píše do doby, kdy mnozí čtou jen sami sebe, možná ještě tak svoje guru a pak epigony. Do doby, kdy podstatný není literární život, ale literární provoz. Jeho pojetí literatury je antikvární, chybí mu reflexe. A proč je antikvární? Protože se tu důraz na přítomnost udržel tak dlouho, až jsme otupěli vůči budoucímu, ztratili smysl pro nějaké „PRAVDY“, které teprve vyjdou najevo a nedokážeme je už odlišit od projekcí, které do budoucnosti vkládají ideologové všeho druhu. Zásadní je, že Med nedokáže rozlišit a dostatečně popsat, že „přítomnost“ (paradoxně tak trochu Peroutkova) první a druhé republiky vnímal každý úplně jinak. Jinak komunisté, kteří věřili ve „svoji“ budoucnost, jinak liberálové (Čapek a Peroutka), kteří katolíky definitivně vyřadili do minulosti a k přítomnosti se poutali, ovládali jí, a ještě jinak katoličtí autoři, ti v nepříznivé aktualitě hledali jak se zachytit, při svém vědomí nadčasovosti pravdy světa která se jevila k přítomnosti tak nekompatibilní...

Po peripetii, kdy jsme zažili komunistické experimenty, jsme se před dvaceti lety slavně „navrátili“ do náruče západních demokracií, které měly v intelektuálním životě více či měně odlišný průběh událostí, probíhala zde zcela jiná dynamika. Ocitli jsme se ve světě, ve kterém už agenda liberálů není ani zdaleka tak naivní a vlídná, jak se nám může jevit čapkovská první republika. Ale Med hájí pořád stejný vzor: mějme se rádi, a katolíci navíc (a proč ne ostatní) jsou nabádáni k pokoře a k tomu, aby neprovokovali svým „transcendentnem“. Ale je třeba říkat otevřeně – nejen že nežijeme „dnem“, nejen že nevyznáváme ono „carpe diem“, my bychom ani neměli vidět cíl života v budoucím, na rozdíl od všech vyznavačů pokroku víme, že v jistém ohledu se na světě „nic nemění“. Je důležité zabývat se dějinami, ale stejně tak je třeba se vyvarovat představy o nějaké imanenci dějin. Je třeba dávat dostatečný význam dni, který prožíváme, ale nelze na něj vše redukovat. Duch vane, kudy chce – a na celé první a druhé republice se dá ukázat, že jedna věc je nějaké aktuální porozumění dějinám a druhá věc je, že naše aktuální situace bude zpětně interpretovaná v souvislostech, o kterých dopředu nic nevíme. Jestli je možné se z posledního století o něčem poučit, tak o tom, že dějiny pod kontrolou nemáme, i kdybychom je sebevíc studovali. Podstatné je vědět, že jsou tu ti, kdo chápou dějiny jako nástroj, nepodlehnout těm, kdo založili svůj vztah ke světu na manipulaci: dějiny jsou dnes dějiny manipulace, a manipulace je praxí, technikou vládnutí, ba dokonce se na manipulaci redukuje vše, co patří k spolu-žití lidí. Měli jsme už řadu příležitostí se poučit. Napsat dnes, že problémem první republiky byl „stranický systém“, je buď lehkomyslné opakování padesát let starých frází, nebo spíš projev neochoty podstoupit bolestivý intelektuální krok, totiž podívat se podrobněji na problematiku moci v sekularizované společnosti, revidovat neudržitelný pohled na dějiny jako něco, co se „odvíjí“.

Poslední z trojice témat, které se nyní chceme v souvislosti s citovanou knihou věnovat, je pravda. Med v tomto smyslu opakovaně kritizuje Karla Čapka a představitele „hradních liberálů“, že jejich pravda je „malá“, ale lze jej přistihnout, že pokud mluví o intelektuální elitě, má na mysli především Čapka a Peroutku. Nechce vidět, že jedna věc je schopnost vrcholné humanistické stylistiky a druhá věc je naprostá neschopnost uchopit jakýkoli přesah člověka směrem k pravdě – tedy jakoukoli metafyzickou konstantu. Velmi jednoduché literární srovnání by přitom Medovi ukázalo, jak „velký hunanista“ Erasmus Roterdamský selhal tváří v tvář něčemu, co přesahovalo jeho horizont, (Lutherovi a jeho víře v předurčenost) a kromě „Chvály bláznovství“ a jména v evropských programech po něm téměř nic „nezbylo“.
Čapek byl možná Erasmem své doby, ale je třeba se ptát na význam, klady a zápory, nikoli adorovat.
Ještě menší pochopení pak je třeba mít k Masarykovi a jeho antikatolickému programu – Durych mu mohl vzdát chválu za to, že pomohl rozložit schizofrenní situaci pozdního Rakouska-Uherska, které se na jednu stranu stavělo jako katolické a na druhou stranu bylo otevřené všudypřítomnému liberálnímu pohybu. Ale od okamžiku, kdy Masaryk zmanipuloval Američany (vydával jim naši samostatnost za nezávislost), mohlo každému dříve nebo později dojít, že nezávislost v jeho pojetí je nesmysl, že vždy jsme závislí a měli bychom chtít být závislí – na pravdě. Pro Meda ale je Masaryk tím, kdo onu „šťastnou dobu“ samostatné „demokratické“ republiky založil a uprostřed „bouřlivé Evropy“ udržel, a proto je třeba ho mít v úctě. Nevím. Nejsem monarchista ani republikán, opět bych doporučoval kriticky přemýšlet. To ale v případě první (a druhé) republiky Med nedělá. Přijímá relativitu pravdy v čapkovském smyslu – každý žije „jen“ obyčejný život a je třeba chválit ty, kdo mu to umožní. Chválí ty, kdo „vyznavače obyčejného života“ ochrání před jejich vlastním přesahem, před přítomností selhání v životě. Med nerozumí, stejně jako Masaryk, tomu, jak by měl chápat přesah přes sebe sama, a proto také není schopen porozumět smyslu onoho selhání par excelence, ke kterému masarykovská republika dospěla. K analýze tohoto selhání skrze svědectví aktuálně vystupujících a píšících literátů příliš mnoho nepřispívá – pokud se nechceme uchýlit k argumentaci o tom, že shromažďuje a zpřehledňuje materiál. Druhá republika je paradoxní v tom, jak vykolejená byla situace, která nastala, jak byla náhle „bez budoucnosti“. Med nevyužil příležitost, aby ukázal, že to byla absurdní dramatizace „obyčejného života“ – i s tím, jak je beznadějný a bezvýchodný. Koneckonců ví, že obyčejní lidé si poradili se svým „dnem“ i za protektorátu, po válce i za komunistů.

Svědectví tohoto historického ohlédnutí je přitom zoufale aktuální – katoličtí intelektuálové jsou ve většině stále před krokem, který je tak nebo tak čeká – protože loyalita se světem má vždy svoje meze, a císaři se má dávat jen to, co je císařovo, nic víc.