Halík. Opatrně zahalený.

V závěru svého textu prof. Halík píše:
Stará metafyzika viděla v tom, co je, vždy víc než to, co může být. Podle Kearneyho však možnost není méně než skutečnost, nýbrž více. Otevírá daleko větší horizont. Je však třeba neplést si dva pojmy, v Kearneyho textu dvě anglická modální slovesa, která často překládáme stejně slovesem „moci“ – can a may. Can označuje to, co leží v říši našich lidských možností. Sloveso may však poukazuje za tento obzor, k transcendentále.

Jako obvykle se sice nedozvídáme, co si o věci myslí Halík sám, ale jím citovaný Kearny mu poskytuje argumentační oporu: Ano – to, co je jen v potenci, je pro „starou metafyziku“ něčím hodně slabým, prioritou takové metafyziky je jsoucí, uskutečněné. To je pro nás nepřijatelné, protože pokud je pro nás tématem oblast svobody, pak už není vůbec důležité, co bylo (a jedině to je výsledkem uskutečnění), ale to, co ve smyslu otevření se do budoucnosti, tedy ve smyslu aktuality, přichází – a co svým jednáním ovlivňujeme, otevíráme, vytváříme.
Ta slova nejsou nijak redundantní, protože
1) něco již „běžícího“ ovlivňujeme
2) to co je zablokované, co je „jen potenciálem“ odblokováváme tak, že to vstupuje do dění
3) a také (i když je to mnohdy namyšlenost) něco vytváříme svojí vlastní kreativitou

A nadbytečné není ani to, že zde vykládám tato slova v jejich odlišném „vkladu“ do toho, co nastává. Můžeme se totiž prof. Halíka zeptat, proč ho zajímá jen jeden modus budoucího – totiž to, co je zasahováno transcendujícím myšlením. Prvním krokem, který by jako každý logicky postupující člověk měl udělat, by přeci mělo být zeptat se, zdali tu není nějaká cesta, jak pojmout a vyložit metafyziku (starou, statickou) nově, tak, aby se vyhnula problémům, které má vzhledem ke změně, proměně, svobodě jako otevřenosti.
Není třeba argumentovat proti úvahám o transcendenci, ale je třeba dát takovému „sebe-přesahu člověka přes sebe samého“ nějaký vnější rámec, prostor, ve kterém by takový přesah vůbec měl smyslu.
To, že si prof. Halík se svými materialistickými oponenty nemůže rozumět, vyplývá totiž z faktu, že pro ně jeho transcendence „nemá smysl“. A jaký by měla pro materialisty mít transcendence smysl, proč by se z něčeho „odvozeného“ měli vracet a revidovat myšlení, když (jim) připustíme, že je dostatečným základem, na kterém je třeba transcendenci teprve ustavit? A že je transcendence něco „vyššího“, „hodnotného“? To je k pousmání. Vyššího oproti čemu? I materialista ve své imanenci používá de facto metafyzické zdůvodnění hodnoty, organizovanější hmota je „lepší“ než méně organizovaná, socialistická společnost „vyšší“ než kapitalistická apod. - ale nic z toho nutně neplyne, klidně argumentuje kruhem s tím, že je to zkrátka tak, je to vlastnost hmoty. Proč bychom měli takto argumentovat kruhem my, když chceme založit jakékoli tvrzení o hodnotě čehokoli? Je snad hodnota imanentní hmotě? Hodnota je buď náhodná, zformovaná společenskou praxí – a nebo metafyzicky ukotvená. Jestli platí to první, pak je v tuto chvíli lhostejné, jestli se k tomu dospělo „vzmachem“ transcendence, k materialistovi nás to nijak nepřiblíží. Zejména proto, že materialistovi se většinou docela „hodí“ pozice, ve které hodnoty spolutvoříme a nic nás nepřesahuje.

Ale zůstaňme u Halíka: klade totiž velmi obecně otázku, na kterou by měla být hledána odpověď a která by neměla zapadnout jen proto, že nemáme dostatečný metafyzický aparát, abychom přiměřeně uchopili slovo „Možnost“, jak ho Halík intuitivně vymezuje.
Cítíme, že Halík naši lidskou skutečnost, zcela proti tomu, jak postupuje tomášovská metafyzika, hodnotí jako „slabou, upadlou“. Boha pak charakterizuje jako toho, kdo ji zcela přesahuje a kdo do ni skrze naše myšlení vstupuje právě v naší otevřenosti, svobodě.
To je velmi cenný postřeh a alespoň nějaké východisko (ponechme stranou, že velmi úzké, proč by se měl Bůh vázat jen na naše myšlení a na naši svobodu?), kterým bychom se měli alespoň pro začátek nechat vést, dokud si nevytvoříme jiné, lepší myšlenkové nástroje.

Hodnotou pro nás je svoboda a tradiční metafyzika pro to neměla a nemá příliš pochopení – podstatná je pro ni spása duše, a je-li život víceméně jen „příležitostí k tomu, dobrat se spásy a nebo zatracení“, pak nejsou podmínky vnější svobody nijak důležité, osvědčit se přeci mohu i jako martyr. Ale co když nevyhledávám příležitost k tomu zemřít na misiích? My se dnes chtě nechtě musíme zabývat reálnými podmínkami svobody a navíc i „kvalitou života“, v Novém zákoně je pro to dost opor. Žijeme v jiném světě a myslíme jinak než naši předkové před mnoha sty lety - možná jsme se v něčem porozumění Bohu vzdálili, ale jistě je i celá oblast toho, v čem jsme se v myšlení Bohu přiblížili, pokud by to bylo jinak, byl by rozum rozumem? Je až do očí bijící, jak je možné, aby ti, kdo berou vážně dějiny jako proces, tvrdili, že v nějakém konkrétním čase a kontextu byla zformována ideální metafyzická myšlenková syntéza, která se již dále nedá revidovat a která je víceméně přesným nástrojem pro porozumění stvořenému. Ano – tomismus je bezpečnou oporou pro ty, kdo se „potácejí“ v rozkladu novověkého modernismu. Ale kromě toho bychom také mohli s trochou odstupu myslet o metafyzice, která by byla aktuálním výrazem našeho myšlení.
Buď se můžeme ptát ve smyslu „kde se stala chyba, že se z metafyziky ztratilo porozumění proměně jako takové, aktuální proměně tváří v tvář budoucímu, proměně do toho, co je neznámé a v mnoha ohledech otevřené“ – a nebo můžeme zkusit „stavět na zelené louce“, byť třeba i s použitím většiny starého materiálu. Co si o tom myslí Halík? Kam ho vede jeho „transcendence“?

Halík je opatrný a o problému založení hodnotových pojmů se raděj nezmiňuje. Jeho oponenti přeci jen postřehli něco podstatného – je stydlivý – je si vědom lecjakého pojmového problému a tak raděj vypráví, alegorizuje, cituje. Bylo by na čase, aby se pochlapil. Třeba ke konstatování, že naplnění pojmů dobro, pravda, krása (bytí) může být klidně „vždy jen kulturní“, ale ze samotné existence těchto pojmů a z toho, že jim vždy je možné rozumět, cosi vyplývá, že je tu cosi, na čem se dá stavět. Bez transcendence, bez vzmachu. A nebo že se dá stavět na zcela jiné, individuální věci – na vědomí toho, že mě, stejně jako každého člověka, cosi přesahuje, a že tento přesah není založen na mém „mimořádném intelektuálním nebo jiném myšlenkovém výkonu“ atd. Tohle zrovna je Halíkovi blízké, ale potřebný krůček k metafyzice neudělá. Proč? Možných cest je mnoho a já čas od času sleduji, kdy už se náš náboženský a společenský myslitel pro jednu z nich rozhodne.
Zatím lavíruje a docela pochopitelně pak vytýká svým oponentům, že je z té i oné strany nepochopen. Zdá se, že celkem oprávněně nepochopen. On asi dialog není tak univerzální lék, pokud si to s těmi hodnotami nevyjasníme. Že to bez metafyziky nepůjde – to je třeba říci těm, kdo vyznávají „jen“ aktualitu a vše je pro ně tedy na aktualitu vázané, vše, včetně hodnot a pravdy. A na druhou stranu – těm, které Halík hanlivě označuje jako „fundamentalisty“ - je třeba říci „nejste vlastníky metafyziky“, a nedostatečná je taková metafyzika, která je vytržena z běhu věcí a nemá nástroj, jak popsat budoucí jako to podstatné, která neumožňuje porozumět významu proměny.
Jedním ze základních pojmů, o které bude v blízké budoucnosti veden spor, je totiž proměna a její alter ego - identita. Co činí věci tím, čím jsou, co činí každou jednotlivinu tím, co lze jen těžko zaměnit za cosi jiného. Aristoteles a Tomáš vydali svoje plody, ale teď nám nepomohou. Svoje otázky si musíme dořešit sami, kus metafyzické syntézy je před námi. Co tvoří moji „jednotu“ – ale jinak než jen ve smyslu obecného pojmu člověk? Kým jsem, kým mám být? Jak se mám proměňovat abych sledoval to co tvoří „jednotu“ mne samého? Co je moje identita? Materiální povahy není, kdekdo již dnes dokáže, že já sám se již „skládám“ z úplně jiných částic než dřívější „já“, když jsem byl dítě. A není to ani „informace“, jen krátkou dobu mohl být leckdo poblouzněn tím, že identita „spočívá v dešifrovaném genomu“. Co myslíme, když dnes říkáme slovo „Duše“? Jak spojit dva obrazy, když v jednom je vše dáno v přirozenosti, „funguje“ to, a v druhém se vše odvíjí od mojí svobody? Přátelé tomisté, Tomáš si jistě nemohl představit, jak aktuální se stane v 21.století pro většinu lidí otázka „co mám dělat“ a jak málo bude jeho metafyzika schopná na ni dávat odpověď.
Budeme potřebovat takovou metafyziku, která nám umožní porozumět tomu, co mne přesahuje, a individuálně přesahuje. Teprve potom snad budeme schopni správně přeformulovat i halíkovskou otázku „co nám přinesl“ útok na křesťanství, provedený ve jménu rozumu, osvícenství a gnostických přeludů.