Reflexe výtvarného umění v Te Deum

Verze pro tiskPoslat e-mailem
Anotace: 
V Revue Trivium 1/2010 jsme uvedli, že potenciál přínosu konzervativců pro porozumění současným procesům je velmi malý. Je třeba to doplnit. Role konzervativců je mimo jiné nezaměnitelná v tom, že jsou ochotni (a nekriticky schopni) formulovat do důsledku své názory bez ohledu na svět odvozené od základních „svatých“ tezí. Že jsou schopni aplikovat svoje jasně daná východiska na „kulturní materiál“. Tak se právě oni stávají zdrojem myšlenkové dynamiky.
Číslo: 

Te Deum 6/09 zaťalo dosti hluboko – opřelo se o výtvarné umění, v podání konzervativních autorů tak s velkou vervou doslova vskočilo do „žumpy moderního výtvarného umění“.
A bere se to tu jak jinak než z gruntu – umění má zobrazovat řád – a pokud to nedělá, je třeba ho svézt na hromadu a zapálit. Je to zjednodušení? Jistě, ale takovouto představu časopis skutečně doslova prezentuje v rozsáhlém (a v obsahu nejideologičtějším) článku Branislava Michalky.
Možná že si autor neuvědomuje, že svým postojem se blíží Talibancům nebo radikálním kalvinistům, kteří stihli za pár měsíců svého působení v Praze za Fridricha Falckého očistit od nevhodného umění celou katedrálu svatého Víta. Už vidím tradicionalistickou milici, jak po holandsku slídí po mém bytě a zabavuje mi a na hranici veze obrazy, které mám na stěnách, protože deformují realitu – je to demagogie? Ne – jen nastavuji zrcadlo absurdnímu způsobu myšlení, který tento článek prezentuje. Patří ke katolickému životu, že mě někdo „věci znalý“ bude chránit před deformacemi, vyplývajícími ze „zvrhlého umění“? Děkuji, nechci a také nechci, aby takto byli prezentováni katolíci a katolicita. Vážená redakce, zapřemýšlejte nad tím, jestli tento článek nebyl vybočením z vašeho standardu. To je třeba říci hned na začátek.
A pak je třeba vzít prezentované názory jako výzvu, alespoň ty, které nejsou jen intelektuálně nenáročnou (a přitom stejně občas nezvládnutou) mechanickou aplikací základních tezí o tom, že umění má zobrazovat skutečnost.
Považuji za přínosné a důležité, že se v přeloženém článku P. Karla Stehlina otevírá problém zla ve výtvarném umění. Na rozdíl od schematismu obsahu a formy, používaného na jiných místech v tomto čísle, se zde dostáváme ke klíčovému problému, souvisejícímu s obrazotvorností, imaginací. Výtvarné umění dlouho bojovalo o to, zdali vůbec bude uznáno jako součást liturgického prostoru, zákaz zobrazování se v dějinách stále znovu a znovu vracel právě proto, že afinita zobrazeného a zla nesporně existuje. Jaká je ale její povaha? K takové otázce se autor vůbec nedostane. Ale rozhodně to není ani věc formy, ani obsahu. Stačí příklad - jako předmět obřadů woodoo mohou sloužit právě značně realistické figurky, vybavené jen symboly – znaky identity dané osoby. Zlo se může vázat na nijak nedeformovaný obraz skutečnosti! Ano, i u některých malířů jde mluvit o zlu, které jako by v jejich obrazech bylo skryto, ale přínosné by bylo, kdyby na toto zlo uměli kritici v Te Deum ukázat. Kdyby dokázali nalézt způsob, jak o něm mluvit. V samotné formě toto zlo nespočívá – realistický obraz může být zla a nenávisti k člověku plný.
A na druhou stranu, postup, který autoři zvolili, by vedl k zavržení veškerého malířství posledních stopadesáti let, nejen toho, „které nedrží správnou formu a obsah“. Kdo chce např. porozumět českým krajinářům přelomu století (a ty obrazy jsou krásné), musí znát impresionisty – bez nich by totiž česká krajinářská škola nemohla v této podobě vzniknout. A není náhodou, že samorostlý a intuitivní katolický intelektuál Josef Florián rozpoznal bez váhání malířskou genialitu Rouaulta v jeho expresionistických obrazech. A tvrdit o nich, že jsou plny zla? Ne – ačkoli jsou plny lidské bídy, jsou zároveň plny duchovní síly. Atd. Tváří v tvář konkrétnímu uměleckému dílu se ideologie stává směšnou. Život je bohatší než ideologie, i v jednom jediném obrazu je bohatší, než aplikace schematických tezí, které se tváří jako „věčná filosofie“.
Článek pana Michalky je svým způsobem přínosný – ukazuje, jak to vypadá, když je někdo ochoten vzdát se kultury – a zcela ji podřídit myšlenkové konstrukci. Je to příklad, který ukazuje, kam lze dojít, když se kultuře samé odpírá jakékoli jiná hodnota než čistě služebná. V takovém případě pak nemá smysl ani se v kultuře zabydlovat, vnímat ji, interpretovat to, co rozlišujeme, předávat bohatství minulosti dalším generacím atd.
Jenže na druhou stranu se nedá předpokládat, že by skutečně jako obecná maxima pro všechny stačilo, že mají setrvávat na modlitbách a čekat na příchod Pána. Bůh stvořil svět krásný – a pro nás to je a bude neustálou aktuální výzvou. Krása vyvstává a pomíjí, a lidé skrze výtvarné umění mají schopnost vytvářet artefakty; díky nimž „můžeme být u tohoto vyvstávání krásy“. Autoři v Te Deum u toho neumějí být, nechtějí být. Mají předem jasno, krása je (prý) nemůže překvapit. Smutné.
Celý obraz o výtvarném umění, jak ho Te Deum v tomto čísle vytváří, je ve své povaze tragickým omylem: kdyby šéfredaktor Čejka podobně jako o malířství uvažoval o hudbě, musel by spálit desky svého oblíbeného Johnyho Cashe. Řešením problémů současného světa přeci není a nemůže být „vymést dvůr“ - protože s koukolem by byla vytrhána a zničena i pšenice, i to, co nese plody, co přispívá k chvále tvorstva směřované ke Stvořiteli. A tady je třeba odpovědět na podstatnou otázku – jistě, v umění se uplatňuje vše ze světa, a v jistém ohledu se v posledním století roztrhl pytel s destrukcí hodnot. Ale jednak je forma jen jednou z těchto rozkládaných hodnot, a jednak nikde není předem dané, že změna forem musí být vždy k horšímu. Obraz není jen realistické zpodobení, ale také ornament, symbol, struktura, i písmo je obrazem, tvar a barva není něco náhodného, bezvýznamného atd. Říká něco autorům těchto článků fakt, že při vnímání vždy tvar vyvstává z neurčitého pozadí? Nemají snad zkušenost s tím, že jdou po lese a „najednou“ uvidí houbu, i když by přeci podle své realistické teorie evidenci o ní měli mít od okamžiku, kdy se objektivně dostane do jejich zorného pole? Vnímání zrakem je trochu složitější, než by možná čekali ti, kdo se naučili pár pouček o realismu. I proto je projevem naprosto nemístné pýchy a chybějící pokory šmahem zavrhnout celá staletí snah o obrazové vyjádření a vyjádření krásy viděného. A to není „jen“ o světě.
Všem ideologům by mělo znít v uších „myšlení Boží není myšlením tohoto světa“.
Jistě, ve výtvarném umění se dnes setkáváme se zvráceností na všech stranách a je třeba ji umět označit a odmítnout. Parodie na svaté obrazy vyrobené z hoven mě mohou pobuřovat, neudělám nic pro to, abych je viděl nebo abych se jimi i jinak zabýval. Dal jsem do sběru leccos, co se tvářilo jako umění a co mi přišlo do ruky, protože si nemyslím, že by se vše mělo zachovávat, že kdejaký lidský výtvor si zaslouží, aby se stal předmětem významnější pozornosti. Ale rozhodně bych váhal nad násilným zničeními jen jednoho obrazu, který patří někomu druhému, protože bych se necítil tím, kdo má rozhodnout o tom, že neobstojí před Boží tváří.
Je správné, že světská moc (lépe nebo hůře) zajišťuje, aby bylo množné potrestat toho, kdo porušil základní lidské normy, ubližoval druhému, rušil vzájemné soužití atd. – je třeba se snažit, aby byly vytvořeny a využity dostatečné nástroje na to, aby mohl člověk hledat ochranu před tím, co ho poškozuje, co podle něj způsobuje veřejné pohoršení. V tomto smyslu je možné konat.
Když například byla v Praze vystavena preparovaná lidská těla, hledal jsem někoho, kdo by mi pomohl s formulací trestního oznámení, neboť se zde prokazatelně vyskytovali mrtví lidé, a nebylo možné předem vyloučit, že nezemřeli násilnou smrtí a že další postup s jejich těly je v souladu s našimi zákony (např. o pohřebnictví). Nenašel jsem nikoho, žádnou instituci ani aktivitu, která by byla ochotná do tohoto (právně náročného) podniku jít. Třeba tady se mohlo Te Deum ukázat. Ale, přiznejme si, o to zjevně nejde – Te Deum chce být především periodikum pastorační, a tak vposledku v daných článcích ani o konkrétní obrazy a výstavy nejde. Jde o to, aby si hospodyňky v katolických rodinách nedávaly na stěny kuchyní reprodukce makavě žhnoucích slunečnic a cypřišů od toho zlovolného blázna, který si navíc uřízl ucho (vidíte tu nenávist k Bohem dané formě!), ale aby vyhledaly nějaký přiměřený realistický obraz s vhodným obsahem. Dobře. Kdyby to takhle bylo prezentováno, protáhl bych obličej a nechal to být. Nevadilo by mi, kdyby pojednání o reprodukcích v kuchyni konzervativních katolíků bylo napsáno s jistým zjednodušením. Ale tohle? To se ti tradicionalisté zase ztrapnili, smějí se v duchu všichni, kdo teď snadno mohou ukázat rozmazané lejno na botě Te Deum – jistě, redaktorům budiž přičteno k dobru, že o tomto svém lejnu netvrdí nic v souvislosti s uměním