Te Deum a pochybnosti

Čas od času jsou v Te Deum uveřejněny články, které jsou jistě v rámci běžné katolické produkce mírně řečeno „dosti konzervativní“ a tím nečekaně radikální, ale ani tak se zde zpravidla příliš neútočí, spíše obhajuje jeden konkrétní model plného katolického života, dnes by se nejspíš řeklo že Te Deum je „nosič“ společenského života dané společenské skupiny.
Od počátku bylo jasné, že redakce chce nabídnout čtenářům to, co je ujistí v tom, že tradiční myšlení lze sdílet, dá jim poznat, že nejsou osamělí a nejsou co se týče společenství odkázáni jen na pár chvil v kostele. V tomto smyslu ale je redakční záměr „čtiva pro lid“ neustále v pochopitelném vnitřním napětí, které vyplývá ze samé povahy, nestatičnosti světa: Te Deum je platformou, na které je koncept tradičního katolicismu promýšlen, naplňován. A to samozřejmě nikoli v nějaké čistotě, neboť ani ti, kdo časopis tvoří, se nenarodili jen z „Tomášova ducha“, ale mají za sebou různé cesty moderním světem.
I když by možná autoři rádi „jen“ ukazovali, jak „katolicky žít ve světě“, svět se jim pod rukama děje a v jejich textech vytváří a zachovává stopy, mnohdy kouzelné. Tak například v článku na pokračování o jakémsi svatém Václavovi Vikingů, králi Olafovi, jsou dobové komentáře autora (zřetelně ovlivněné současným humanistickým a také liberálním „korektním“ myšlením) dokonalé a nestrojeně úsměvné. Na jedné straně ta obdivuhodná snaha sebrat historické prameny a interpretovat Olafa jako křesťanského hrdinu a šiřitele víry, na druhé straně ta usazenost v dnešní době a zdánlivě samozřejmých hodnotících kriteriích. Jde o všestranně zajímavé čtení – protože otevřené, a vlastně vlídné. Samozřejmě že se zde můžeme dočíst přeneseně řečeno, „že jsme na Bílé hoře vyhráli“ a že Olaf byl sice drsný Viking a válečník, ale pochopil, že je jen jediný Bůh, v jehož jménu se dá cokoli dělat (bojovat a vládnout v jeho případě). Ale koneckonců jde to jinak? Právě v tom, že si článek nehraje na nějakou „naddějinnost“, je svým způsobem nenahraditelný, neopakovatelný a … dá se číst. To se týká více věcí v Te Deum, samozřejmě nikoli všech.
Občas je zde nuda a šeď, zabetonováno. Jako například když Te Deum zabrousilo do tématu duchovní hudby – pak se bez „zajištěných pozic“ naopak neobejde, a výsledek? Šeď. V konkurenci řady článků o duchovní a liturgické hudbě, se kterými jako by se v r. 2008 roztrhl pytel (Salve, Psalterium, Trivium… téměř všechny redakce znala) navíc bez jakékoli reakce na cokoli, co již zaznělo nebo bylo napsáno…
Tady je možné si uvědomit limity: koho vlastně bere redakce „do hry“? S kým je ochotná diskutovat? A co to vlastně je „diskuse“ v pojetí redakce? Zajisté nevoláme po dialogu, to by jistě slušný člověk v blízkosti Te Deum neudělal. Ale bez provokací a zcela racionálně: svět musí být vždy znovu a znovu aktuálně převyprávěn, abychom mu rozuměli, abychom ho mohli sdílet. To přeci uznává i redakce, vždyť autorem dlouhého textu o Olafovi je sám šéfredaktor! Nic z toho, k čemu se dobrali naši otcové, není k ničemu, pokud se k tomu nedobereme také my sami – nelze přeci „převzít“ hotové životní postoje, hotové zájmy, znalosti… Michal Semín si musel projít svoji konverzi, seznámení s Tomášem Halíkem a (pochopitelný) rozchod s ním. Pak teprve byl „zralý“, prošel si polovičatostmi v Občanském institutu, než založil Institut sv. Josefa. Atd. Proč by druzí měli přijímat „hotové“ myšlení, které tato redakce vyprodukuje? A pokud jde „jen“ o promyšlené vedení a formaci (kde ti chytří a znalí vedou a formují a ti druzí jsou vedeni a formováni), pak musí krom toho existovat alespoň zásadní prostor pro to respektovat fakt, že lze zastávat rozdílné názory na to či ono a že se ve většině případů nedá rozhodnout, který z nich je správný. Formace bez možnosti kontroly, bez diskuse o cílech a nástrojích se zvrhává v manipulaci. Věřím, že to nikdo z redakce Te Deum nepopírá. Ale jak tedy rozumí prostoru pro diskusi? Míním diskusi o cílech a formách? Raděj o něm nemluví, raděj ho neotevírá. Samozřejmě s tím, že je to redakční záměr, protože jejím cílem není čtenáře zatahovat do nějakého „procesu hledání odpovědi“, ale vést.
Můžeme se asi shodnout na tom, že formace může být velmi významná, pokud je vedena jako otevřený proces a je zjevné, co je cílem. Společenská formace probíhá od raného dětství a jako taková je postupně formovaným subjektem vnímána, v několika vlnách puberty odmítána, a pak reflektována v širším kontextu atd. Pokud jde o formaci dospělých, pak by vždy mělo být její samozřejmou náležitostí, že je dobrovolně přijata a že jsou oběma stranám známé a jasné jednak cíle formace a jednak její metody.Tohle vše dnes vypadá spíš jako utopie, protože kam se člověk podívá, tam vidí manipulaci: tj. jeden ovlivňuje druhého tak, aby dosáhl jednání nebo vytvoření postojů, jaké jsou pro něj výhodné; přitom zatajit tuto výhodnost je nejdůležitější, největší chybou naopak bývá otevřeně říci, co je mým cílem, neboť právě tehdy mi ho může kdokoli tak snadno překazit…
Na Te Deum a širším okruhu konzervativců okolo něj obdivujeme právě to, že se netají se svými cíli, diskuse se tu však nevede. Namísto systémového postoje, který by manipulaci vyloučil (protože by odkryl její potenciální cíl), je zde vše postaveno na „důvěře“, ve které redakce tvrdí „my se, na rozdíl od jiných, držíme pravdy“, tedy nemanipulujeme. Věřím, ale. Raděj bych si, být redaktorem, udržel jistou míru zpětné kontroly, zpětné vazby. Cožpak je udržitelné schéma, podle kterého tu jsou jen tři skupiny – my, kteří se držíme pravdy – pak skupina pomýlených a zmatených, kterým můžeme říci, „jak to je“ – a pak zločinci? Což tu nejsou také ti, kdo by stáli téhle výlučné skupině alespoň za to, aby vyslechli jejich „cizí“ tvrzení, pokusili se sledovat argumentaci, jakou je podložené?
Připusťme, že tradice ukazuje, že o světě není vůbec nutné mluvit: je možné odejít na poušť a nebo do přísné řehole a naopak o světě mlčet. A samozřejmě také není nutné vždy a za každých okolností vyžadovat ve všech činnostech nějaký podíl kritického myšlení. Ale je možné vypustit kritické myšlení, pokud vydáváme časopis? Jistě je možné se dobrovolně uzavřít před otázkami typu – proč tak a ne jinak? A nemám jako čtenář a kritik oprávněný nárok zeptat se „proč“? Nemělo by být normální, že vystupuji-li do veřejného prostoru s nějakým projektem (a časopis Te Deum takovým projektem je), snažím se také navenek obhájit jeho smysl?
Tím, že Te Deum vystupuje v jakési „samozřejmosti“, tím také samozřejmě provokuje, provokuje všechny ty, kteří by rádi diskutovali. To může být kladem. Legitimizace Pravdou, na které redakce staví, je tu postavena do protikladu k legitimizaci v kritickém dialogu a obhájení argumentace, se kterou redakce přichází. Redakce považuje za přednost, že je legitimizována obsahem své víry. Ale jaká je to legitimizace? Víra, byť sebepevnější, nic nevypovídá o vhodnosti zvolených prostředků, strategií, postupů a dokonce ani časných cílů.
Když už jsme uvedli jako příklad uzavřenosti téma duchovní hudby, můžeme ho použít ještě jednou: proč redaktoři Te Deum nezmínili, že jejich exkurs do tématu duchovní hudby má nějaký „vnější kontext“? Nutně to museli vědět, ale tento kontext je zřejmě nezajímá, nechtějí své čtenáře vystavovat tomu, aby museli nějaký vnější kontext vnímat, a (odstup Satane) dokonce se pokusit v něm nějak sami vyznat.
Redakce se obrací na čtenáře, kteří jí „věří“. Nic proti. Z hlediska evropské tradice v tom ale cosi chybí, cosi podstatného, co souvisí s kritičností a trochu jinak pojatou sebedůvěrou.
Dalo by se to říci jinak, obrazně: Časopisu Te Deum chybí nějaké otevřené téma, které by bylo v tomto smyslu jeho „prubířským kamenem“, kde by se redakce vystavovala zkoušce. Téma, ve kterém by jen otevírala otázky, u kterých je teprve hledáno nějaké řešení, téma, ve kterém se nelze spolehnout na něco „osvědčeného“. Jednoduše by se tím „zlidštila“, nebyla by už to uzavřená skupina, která s upřímným nasazením pracuje na „dobrém díle“. Ale tady jsme zase na začátku: pochybnosti se nepřipouští, a diskuse? K čemu by byla dobrá? Jen by rozptylovala pozornost od Pravdy a boje za ní.