Myšlení kritické a konsensuální a význam interpretace

Verze pro tiskPoslat e-mailem
Podnázev: 
(Farní časopis jako zástupné téma)
Anotace: 
Kdo chce vydávat farní časopis, octne se v realitě, která ho může značně překvapit: jak široká jsou totiž očekávání, jaké představy kdo o farním časopisu může mít! Samozřejmě se v tom zobrazuje problematika dnešního pojetí farnosti vůbec, a naproti tomu ambice všech, kdo s tímto nečekaným mediem přijdou do styku, jejich úspěchy, sociální role atd…
Číslo: 

Farní časopisy jsou proto zpravidla „pouhé“ věstníky – popisují, co se stalo, a avizují, co se chystá. Mnoho lidí si ani nedovede představit, že by farní časopis mohl dělat něco jiného. Ale už samo tvrzení „popisují, co se stalo“ je potenciálním předmětem nekonečných otázek: má se to, co se stalo, popsat na pět řádek nebo na dvě stránky? A na co dbát? Na výčet nebo na ilustraci? A ještě dále, má se to popisovat především pro ty, kteří se dané události nezúčastnili, aby se o ní dozvěděli, nebo pro ty, kteří se daného dění zúčastnili – aby si ho znovu připomněli – a tedy také aby bylo toto dění nějak ukázáno, vzpomínka na ně dostala pevnější, společné, sdílené obrysy… atd. Velmi brzy se stojíme před faktem, že cokoli je pojmenováno, žije svým životem. A když žije svým životem, může také někomu zasahovat do představ o životě jeho samého.
Profesionálové (třeba v Katolickém týdeníku) dovedou psát tak, aby se v zásadě nikoho nedotkli, aby na nikoho nevznášeli příliš velké nároky, zkrátka aby nepopudili, nic neprobudili k životu. Pro farní časopis je to často nemožné, neb farnost je zpravidla dost malá na to, než aby se v tom či onom někdo „našel“, než aby se všechno dalo interpretovat tak, že se to vlastně nikoho netýká. Dřív nebo později stojíme před klíčovou otázkou: co stojí za to psát?
Jedna skupina názorů vychází z přesvědčení, že role farního časopisu má být „pozitivní“ – do farního časopisu se má psát to, co napomáhá „stmelení“ farnosti, co napomáhá jejímu růstu atd. Ale co to znamená? A jak to předem poznat, co napomáhá růstu? Jak mám vědět, jestli je čas zalívat nebo hnojit? Je jediným hlediskem „nikomu neublížit“? V tom případě je nejlepší nic nedělat, protože cokoli udělám je nastavením zrcadla tomu či onomu, je zásahem, který může být vnímán jako příčina újmy. A nebo, v úplně opačné interpretaci, je podstatné, aby farní časopis napomáhal otevřeným procesům, pojmenovával, byl průvodcem otevřené diskuse a uvolňoval tak procesy, které by bez takového myšlení nemohly proběhnout – mezi které patří také katarze? Časopis v tomto pohledu je především prostorem pojmenování a občas i otevřené diskuse, která nemusí mít jednoznačný závěr a ve které si různé strany podrží svoje různé názory, a hledá se přijatelný kompromis. Ale to zase předpokládá jistou kulturu, srovnatelnou úroveň zúčastněných, taková otevřenost se složitě dosahuje a snadno „zvrhne“.
Zajisté není tento článek v Triviu určen především těm, kdo váhají, zda farní časopis založit a jak ho vést. Ale je vstupem do konkrétní situace, ve které může vzniknout jasně formulovaná otázka: „dát přednost myšlení konsensuálnímu nebo myšlení kritickému?“ Hledat shody, stavět na tom, v čem není spor, v čem se lze shodnout, a nebo stavět na kritickém myšlení, na pojmenování vč. pojmenování rozdílů? Na jedné straně hrozí faleš, předstírání, úbytek energie, vyplývající z toho, že se život vlastně nežije a nahrazuje korektní nekonfliktní rozplizlostí. Na straně druhé hrozí konflikty, které mohou být chápány jako zbytečné, kritičnost přináší vyhranění rolí, které tak či onak rozvrhnou celou „scénu“ a některým účastníkům pak znemožňují postupnou proměnu a zrání. Pojmenování paradoxně zakonzervovává daný stav. Ale v této úvaze můžeme pokračovat a ptát se, kolika lidem naopak ubližujeme, když nejsme přímí, nepojmenováváme a tedy zakrýváme…? Atd.
Čím stojí za to se zabývat, tematizovat to – tak by se dala celá věc pojmout z většího odstupu. Co je lépe nechat, aby se v klidu a tichosti proměňovalo, a kdy už nastupuje nenahraditelná role kritického myšlení a pojmenování. Ale je tu ještě jeden krok: možnost nejen pojmenovat, nejen strukturovat (což kritické myšlení dělá zcela samozřejmě), ale také nově ukazovat v souvislostech, ve kterých daná věc doposud viděna nebyla. Často se daná věc promění jen tím a právě tím, že se ukáže v jiném pozadí. Interpretace je promítnutí výsledku kritického myšlení nebo i jen obecně přijímaného obrazu do nových souvislostí. Interpretace je víc než jen kritická analýza a pojmenování, jde o vytvoření nového kontextu, nového základu, který je nabídnut všem zúčastněným. Interpretace je nabídka jak začít znovu, jinak, jak se osvobodit od postupů a forem, které jsou zablokované, neúčinné, ke kterým už není důvěra. Je tedy nové ukázání souvislostí univerzálním a účinným „klíčem“, je obecně přijímáno? Rozhodně ne.
Schopnost vnímat, přijmout novou interpretaci je zpravidla malá, konstelace, kdy je v širším kontextu přijata, je spíše vzácná. Každá nová interpretace znejisťuje – zejména ty, kdo nejsou zvyklí na změny, obávají se jich, jsou ve vztahu ke světu málo sebedůvěřiví. Nová interpretace většinou přináší zmatek právě v tom, že zpochybňuje rámec našeho porozumění. Nejasná dílčí věc, se kterou se „dá žít“, se při ní zamění v nejistotu ohledně celkové orientace: slyšíme otázku „tak jak to tedy je“? A tak se nám naše otázky ještě rozšiřují: kdy ukázat, že na dané věci se dá také podívat úplně jinak? Kdy ukázat, že nic z toho, co v dané věci považujeme za samozřejmé, samozřejmé být nemusí? Kdy ukázat, že existují různé způsoby, jak danou věc popsat?
Mnohdy jsme svědky velmi propletené, doslova „zatuchlé“ situace, ve které všechny její účastníky doslova otravuje cosi možná docela banálního, ale nečekaně zablokovaného: věci se nepojmenovávají pravým jménem, jen sem tam občas někdo utrousí něco „bokem“ a sám dost dobře neví, jestli se až příliš nezaplétá do pomluv. Ten druhý je pochopitelně „úplně mimo“, ale přeci mu to nebudu říkat, čemu bych tím pomohl. Téměř vždy je to „trochu složitější“ a téměř vždy by bylo možná bolestné, ale rozhodně očistné, kdyby se věci pojmenovaly. Na druhou stranu existuje staletí zkušeností s tím, že žádná spravedlnost není, že nic nebude potrestáno a všechno bude zapomenuto, a než se do čehokoli začne „vrtat“, je dobré si to dvakrát rozmyslet.
Co stojí za to interpretovat (nově promyslet a ukázat), kdy je nutné nevzdávat se kritického ducha, který je přeci nedílnou součástí evropského myšlení od samých jeho začátků? To jsou vlastně docela podstatné společenské otázky, které se redaktorovi farního časopisu otevřou stejně tak, jako jakémukoli intelektuálovi, který si připustí, že mimo jiné záleží na tom, co bude vysloveno dřív, než to bude zapomenuto, co bude vykonáno dřív, než to pomine – bez poděkování i bez potrestání.
Píšeme o farním časopise, ale v jakém kontextu katolictví žijeme? Tyhle všechny otázky platí pro všechny dostatečně malé skupiny – třeba jako je skupina čtenářů katolické teologie v češtině. Tyhle otázky si kladl vydavatel Trivia, než na web pověsil první číslo. Měli bychom být „jednoho ducha a jednoho srdce“ (aktuální postní modlitba ze dne, kdy je tento článek psán), ale nikoli „jednoho myšlení“. Každá věc se dá pojmenovat různě, na každou skutečnost se lze podívat z více zorných úhlů. Věci se odehrávají a naše zorné úhly se tak nutně mění, a ne u všech stejně, se stejnou intenzitou, je pochopitelné a v jistém smyslu nutné „mluvit spolu o světě“, a z toho také vyplývá „mluvit spolu o teologii“. Obecně řečeno, neustále před sebou máme otázku „jak být spolu“. Ta platí docela obecně, pro Církev, pro katolické intelektuály, kteří se zabývají teologií, stejně tak jako pro její elementární územní vyjádření Církve, farnost.
Jednoduše řečeno: i do farního časopisu se dá psát tak, že je to „objevné“, že se ukazuje něco, co doposud nebylo viděno. Je to také docela dobrý trojiční obraz: otcovská kritičnost, synovská konsensuálnost – a Duch, který přináší nové a nečekané pohledy na to vše…
Snad proto varování, že se snahou o konsensus a dialog nelze vystačit, snad proto snaha hledat vyváženost přístupů, případně doplňovat tu polohu, která v daném kontextu chybí nebo je slabá.