Lefévristé

Verze pro tiskPoslat e-mailem
Podnázev: 
Mediálně vypjaté teologické téma
Anotace: 
Benedikt XVI. provedl zrušení exkomunikace několika biskupů a to se stalo předmětem vášní a diskusí – jen málo hlasů přitom dokázalo zachovat střízlivost. Ty byly ukončeny papežským listem biskupům „Pozitivní význam a meze zrušení exkomunikace čtyř biskupů FSSPX“. Revue Trivium přichází s tímto článkem nikoli proto, aby doplnila existující škálu pohledů – spíše se snaží položit otázky související se způsoby myšlení, které se při této příležitosti projevily.
Číslo: 
Osobnosti: 

I.
Dalo by se očekávat, že většina lidí, kteří si ještě říkají „křesťané“, ani neví, co je to „zrušení exkomunikace“ a co to vlastně exkomunikace je, že problémy okolo několika konzervativních biskupů neleží na srdci víc než několika desítkám lidí, profesionálů, kteří jsou nějak osobně zainteresováni na dané věci. Ale opak je pravdou. Mediální bublina, která začala zjevným překroucením faktů, jako by nahrávala těm, kdo tvrdí, že Církev je v defenzivě a že se mnozí snaží tento rozvrh zakrýt tak, aby se věřící nebyli schopni zmobilizovat k obraně. Po chvíli naštvání sami sebe přesvědčíme, že podléhat představám o světovém spiknutí je dokladem o psychické poruše a věc – nevyřešenou – necháme být. Až by mohlo překvapit, jak málo diskusí mezi katolíky toho téma vzbudilo. S tím ale kontrastují silná slova některých zaujatých „hráčů“ – kardinála Vlka, Tomáše Halíka, který se snaží alespoň trochu uvést jeho odvážná teologická tvrzení na udržitelnou míru, a naproti tomu Michala Semína a dalších „konzervativců“, kteří se brání obrovské vlně sdělovacími prostředky šířené nevole vůči tomuto církevně-právnímu aktu a papeži. To nejmenší, co by bylo možné si přát, by bylo přenést tuto nesmiřitelnou vzájemnou nevraživost na stránky Trivia, nebo ji nějak šířit. Můžeme si však zcela v klidu a nepředpojatě položit pár otázek, abychom se „dostali na kloub“ tomu, oč tu běží.
Otázka 1.
Konzervativci (pro naše prostředí budu dál používat označení „semínovci“, snad mi ti Michal Semín promine) argumentují celkem jednoznačně a z jejich pohledu víceméně neprůstřelně: děláme jen to, co dělaly miliony dobrých katolíků až do poloviny šedesátých let: pořád stejně slavíme Boha. A jestli Bůh je, pak nemůže být to, co je dnes jeho oslavou, zítra prokleto, jen proto, že se sebelépe obsazené shromáždění uvnitř Církve usnese, že se vše změní, že se Církev „otevře světu“. Jinými slovy: „nová interpretace“ tradice je samozřejmě každodenní úkol pro představitele Církve. Církev však v jakékoli věci nemůže a nesmí popřít tradici, neboť to by bylo popřením sebe sama, své identity.
Může být nápadné, že právě tato vazba na tradici dovede liberály v Církvi rozpálit do běla. (Označení liberálové je stejně nepřesné jako semínovci, ale z kontextu je snad jasné, že se jedná po názorově jasně vyhraněnou skupinu uvnitř Církve.) O co tady jde? Proč? Kdyby si tato strana „byla jista“ sama sebou, vůbec se marginálními problémy se semínovci nevzrušuje, vždyť je jich pětapůl, latinské mši nikdo nerozumí a jak se z různých míst neustále zvýrazňuje „lid ji nechce“, tak kde je problém? Co je to podstatné, o co se zastánci „pokoncilního vývoje“ tak hrdlí? Co je vede k tomu, že tak plýtvají energií, že se tolik vkládají do věci, že je to až nápadné?
Samozřejmě že svůj podíl na celé té dynamice mají i semínovci. Oni totiž více či méně ostře interpretují otevření se světu (ve formě a rozsahu, jak ho provedl II. vatikánský koncil) jako zradu věci Církve. Z jejich strany nejde jen o odlišný názor na praxi Církve, ale také na to, co a jak má Církev učit. A to nejen v několika sporných věcech. Problémem a tezí, ve které nelze dospět ke kompromisu, je otázka pravdy, pravdy o Bohu. Semínovci říkají: jestliže křesťan vyznává tak, jak to činili jeho předkové od prvních dob, pak přeci nemůže přistoupit na „mezináboženský dialog“. O čem by měl být? Jestliže de facto říká „jedinou jistotu mám, že Ježíš Kristus je Pán“, tak jak se může společně modlit s představiteli jiných náboženství? Vždyť o modlitbě otčenáše nemůže být sporu a o tom, jak se modlit, vydal Kristus svědectví v zahradě Getsemanské…
Tohle už jsou argumenty, které nelze odbýt mávnutím ruky, jde o věc, která už pochopitelně není jen věcí hrstky tradicionalistů. Je to latentně položená otázka, která (domnívám se) tak trochu „hlodá“ i v mysli leckterých představitelů Církve, podřizujících se jinak obecně nastavenému liberálnímu pojetí, a také a hlavně v hlavách velké části jinak loajálních věřících. O tyhle „hlavy“ se zde bojuje. Proto tolik zápalu. Proto tak radikální postoje a interpretace, proto někteří dávají jasně najevo, že u nás se o tomhle tématu se vůbec diskutovat nebude.
Ale nebylo by už právě proto lépe, abychom tuto otázku položili přesněji a zabývali se jí podrobněji? Co to leží (zakopnuto) pod kobercem?
Otázka 2.
Co to vlastně má být onen „dialog“, který leckdo z křesťanů původně provozoval s marxisty a nyní má být rozvíjen jednak v rámci ekumenického hnutí (uvnitř křesťanských denominací) i jako mezináboženský dialog? A proč má být problémem, vždyť ho dennodenně vedeme: neustále jednáme s lidmi, kteří zastávají nejrůznější modifikace asijských náboženských postojů, dennodenně jednáme s lidmi, kteří sami sebe vnímají jako „nezařazené křesťany“, necítí nutnost příslušet k nějaké „církvi“ nebo k Církvi. Ale o takový dialog asi spor není, ten probíhal i před II. vatikánským koncilem. Jde tedy o dialog, který má být veden představiteli Církve, institucionalizovaný dialog, tedy o jakousi diplomacii? Ale vždyť i ta probíhala vždycky. Kde je tedy předmět sporu? Semínovci říkají: dialog nesmíme vést, ale myslí tím něco daleko užšího: dialog nelze vést za cenu relativismu, tedy za cenu, že (na rozdíl od všech ostatních účastníků dialogu) se právě Církev vzdá toho, co je podstatným znakem její identity – Boží příslib vyvolenosti a poslání hlásat evangelium.
Tohle poslání je přeci nadřazené nad jakýkoli dialog a má-li Církev dostát svého poslání, pak musí zvěstovat a ne (především) rozvíjet dialog. Tedy: především musí zvěstovat evangelium, a pokud vede dialog, nesmí to její hlavní poslání nějak zásadně ohrožovat. Může jít o věc „diplomacie“, protože leckdy je lepší udělat dva kroky stranou, než se nechat zatlačit o deset kroků zpět, může to být věc komunikace, protože někdy je lepší chvíli poslouchat a naučit se řeč, ve které radostná zvěst může zaznít… ale to vše vychází z předpokladu, že existuje jasná hierarchie cílů, které ctíme. Zde jsme ale u zásadního sporu: velká část tradicionalistů - sympatizantů neurčitě tuší, že se nesmíme vzdát „pokladu víry“, že ten je nadřazen nade vše. Liberálové ctí naopak jakousi „náboženskou rovnost“, podle nich je nekorektní myslet si, že „my“ máme nějakou pravdu cílů, poslání, resp. tvrdí, že STEJNOU (i když variantní) hierarchii cílů mají muslimové, buddhisté, šintoisté… Tedy liberálové vlastně „své“ víře nevěří, jejich „pravda stejnosti“ je nad vírami a z hlediska nestranného pozorovatele vlastně nevěří jako křesťané vůbec.
Ale jak se to stalo, že křesťanské víře (a všem náboženským přesvědčením obecně) je tu cosi nadřazeno, může se dotázat každý, kdo je vmanipulován do takovéhoto rozvrhu? Může ještě někdo myslet vážně, že jakési „kulturně očištěné“ poselství Ježíše Krista nabídneme ke zcela nové inkulturaci buddhistům, taoistům, vyznavačům proroka Mohameda, Krišny… ad libidum?
II.
A právě tady je třeba nepospíchat, zastavit se. Ukazuje se, že máme zmatek v tom, jak rozumíme světu a své roli v něm. A nejhorší by v tuto chvíli bylo zahánět do kouta všechny, kteří si kdy zadali s liberální teologií – skoro nikdo by v českých luzích a hájích nezbyl, po Evropě by to vypadalo jakbysmet. Daleko lépe je postupovat pomalu a ukazovat, kudy cesty vedou, není to tak černobílé, jak by se mohlo zdát.
Jedna věc je tvrzení semínovců o „pravdě světa“, jejich metafyzická východiska, vázanost na scholastické myšlenkové postupy a obraz světa jako statického souboru věcí, z nichž každá má svou přirozenost. Nejde nyní o to takový statický obraz zesměšňovat, to by bylo hloupé, ale je třeba konstatovat, že je minimálně neúplný. Svět se děje, proměňuje a také naše myšlení se proměňuje. Rozumíme jednotě pojmů, identitě a principu sporu atd., ale je to ohrožené porozumění, je to porozumění, o které musíme usilovat, bojovat; pojmy netrvají samy sebou, pokud je nebudeme sdílet, používat na popis proměňujícího se světa, ztratí se nám. Požadavek semínovců, aby se „svět zastavil u I. vatikánského koncilu“, je nepodložený a neudržitelný. Jiná věc je, jestli vůbec lze mluvit o pravdě jako Pravdě, tedy o tom, že tu je víc než jen sdílené přesvědčení. Liberálové zpochybňují, že lze mluvit o Pravdě a relativizují tak svým způsobem vše, co je křesťanovi drahé – Kristovu oběť především. Dekonstrukce jazyka a jazykem vyjadřovaného smyslu, provedená především v 19. a 20. století, je ve své povaze chybná a chybně provedená – a toto přesvědčení vyjadřuji vždy, když vážně a s vědomím významu toho odříkávám Credo. Tedy vždy, když svoje vyznání myslím vážně, když jednám s vědomím odpovědnosti vůči tomu, co mě přesahuje. A Církev a s ní velká většina věřících je myslí vážně, efektivně tak vzdoruje liberálům a jejich „korektnosti“.
Ukazuje se, že černobíle tenhle problém prezentují jen ti, kdo jsou na liberálním konceptu nějak závislí, kdo jsou na něm přímo zaangažovaní. A to z obou stran – tedy ti, co ho obhajují, a ti, co proti němu bojují. A ti, kdo přímo závislí nejsou?
Bohužel zpravidla nemají vypracovaná interpretační schémata, nedovedou přemýšlet tak, aby se vyhnuli extrémům, do kterých je obě strany tlačí. Dnes se má situace tak, že člověk je buď konzervativní (a inklinuje k semínovcům), nebo spíš nakloněný modernímu světu a pak mu nevadí veřejná propagace homosexuality, svěcení žen, žije v ideálech korektnosti – a v tom je myšlenkově závislý na liberálech v Církvi, i když je nijak moc nepodporuje a jejich výstřelky se snaží tlumit nebo omlouvat. A pro naprostou většinu zbývá… jen resignovaně sledovat dění, kterému nerozumí, a vyhýbat se otázkám, na které nedovede odpovědět.
Kudy dál? Křesťanská Evropa dala lidem myšlení, které vůbec umožnilo převést svět do jednoho myšlenkového (údajně racionálního) plánu. Bylo to myšlení, které ztratilo vazbu na svůj základ, přeceňovalo roli rozumu a schopnost postavit se „stranou“, na nějaké výsadní místo, ze kterého půjde „mít svět“ jako předmět zájmu. Žijeme v době chaosu, který nastal po rozvratu, po období úpadku tohoto způsobu myšlení. Jedna z cest, jak získat alespoň trochu imunity vůči manipulacím, kterým jsme dnes a denně vystaveni, je odmítnout „homogenitu“ světa. Vrátit se před Descarta: není nijak samozřejmé, že by se svět měl myslet jako jeden celek, suma prostorových věcí. Vždyť už to do důsledku ani neděláme, jen si na to hrajeme! Jsou obory zájmu, které mají svoji logiku, svoje postupy myšlení, a jsou jiné, kde myšlení příliš nepomůže a lepší je intuice, inspirace, jinde zase platí, že jeden příklad je lepší než sto rad, a řemeslník se pozná podle toho, jak se postaví k práci: svět už pro nás dávno není oním krásným přehledným obrazem jako pro encyklopedisty, není jedna komplexní a racionálně přehlédnutá fungující struktura, nedá se pojednat „v prvním plánu“ jakéhokoli myšlení, nejde se s ním tak lehce „identifikovat“ v prvním plánu vševysvětlujících ideologií.
Ve světě žijeme v nezajištěnosti a v této nezajištěnosti vyvstává radikální význam životní orientace, pravdy v silném slova smyslu, pravdy, kterou nemohu zároveň relativizovat, mám-li pud sebezáchovy, mám-li dostatečné vědomí vlastní identity. V napětí mezi vlastní nezajištěností a vírou konstituuji svůj postoj, východiska svých aktivit, a v tomto smyslu se vyplatí být podezřívavým vůči jednoznačným, zajištěným řešením.
III.
Obě strany tohoto sporu jsou přeci stejně nesnášenlivé, obě považují svoje „pravdy“ za nezpochybnitelné, obě jsou na ně strašně žárlivé, oběma chybí vlídnost. Na jedné straně (u semínovců) jsou to obecné pravdy metafyziky a na nich „navlečené“ obecně platné poselství Církve: doslova a do písmene. To by ale do důsledku znamenalo: všechny písmena a slova už byla napsána a je na každém, aby se naučil řeč, kterou je to podstatné vysloveno.
Na druhé straně jsou to pravdy o tom, že žádné pravdy nejsou, jen souznění, a už vůbec pak že nejsou obecné pravdy metafyziky. Jde o prezentaci myšlení adorujícího pohyb myšlení, relativitu, která je jedinou hodnotou, která „nešidí, nesvádí, u níž nehrozí, že se dialekticky promění v anti-hodnotu“.
V obou případech vlastně nemá smysl mluvit. Protože opakování téhož na straně jedné a bezobsažné žvatlání na straně druhé lze jen těžko považovat za řeč. Byl by to směšný obrázek, kdyby v jeho síti nebylo lapeno tolik lidí, kdyby neplodil tolik zmatku, tolik zla.
Samozřejmě, že není možné se vzdát kritického myšlení, jde o to nesklouznout do extrémů, jejichž setba je pak problematická. V dnešní situaci má mnoho konzervativně naladěných lidí tendenci „držet palce“ semínovcům, protože jsou deptáni, protože bojují proti přesile, vydávají svědectví o své „pevnosti“ atd. Jistě, je to obdivuhodná role, a Bůh ji jistě využije ve svém plánu… Jsou čitelní, jednoznační, to je kontrast k jisté „slizkosti“ na druhé straně. Ale s pojetím „mrtvého světa semínovců“ nemohu souznít. V životě a ve světě jde o víc než jen o „boj mezi dobrem a zlem“ – k takovému závěru statický pohled na svět vede.
Perspektivou pro nás je, že dokážeme systémově zcela pochybný konflikt mezi semínovci a liberály opustit, ukázat jako jeden z mnoha, jako konflikt nepodstatný, umělý. Nepotřebujeme ho vůbec řešit, pokud dokážeme lépe zformulovat otázky, lépe nastavit východiska svého myšlení: tak, aby nám to umožňovalo mluvit o pravdách víry a o Církvi a zároveň vnímat svět v jeho složitosti, vnímat řeč jako nedokonalý nástroj a myšlení jako jeden ze způsobů, jak se člověk ve světě orientuje. Pokud budeme dostatečně sebevědomí, abychom mohli svědčit, a dostatečně sebevědomí a kritičtí také v tom, abychom se nenechali vmanipulovat do neřešitelných otázek a situací. Ani jedna z obou krajností, které se dnes prezentují jako zásadní postoje, by přeci nikoho rozumného ani neměla napadnout.