Kultura a postmoderní myšlení

I.
Mluvíme-li v množném čísle o kulturách, máme zpravidla na mysli různé společenské a náboženské celky, od těch nejjednodušších kmenových společenstev (kultura indiánského kmene Pueblo) až po ty, které jsou spíše „civilizacemi“ (egyptská kultura v pojetí A.J.Toynbeeho). V každé takové skupině pak ještě speciální věda zkoumá tzv. materiální kulturu, a nutně je tedy předpokládána daná konkrétní kultura nemateriální, která je zpravidla úzce svázána a někdy až nedělitelně propojena právě s kultem. Pouze u několika vyspělejších civilizací pak je možné ukázat „dělící části“ mezi kulturou a kultem, Ale jak se stalo, že to, co v daných „civilizacích“ je vnímáno jako nosný a zakládající prvek společenského pohybu – kult, se z evropského hlediska jeví jakou součást kultury?
Prakticky pouze v Evropě se kultura osamostatnila od oblasti religiozity – kultu. A tato evropská specifická situace získala díky vlivu Evropy globální rozměr. Moderní a postmoderní Evropa pak ve svém myšlení o společnosti „proměnila role“ kultury a kultu, považuje „náboženství“ za nedělitelnou součást kultury.
Zmatek je z toho dokonalý. Mluví-li někdo o kultuře a nepoužije-li nějaký upřesňující přívlastek, pak má zpravidla na mysli tu „svoji“, tu, která je nedílnou součástí jeho „světa“, jenže přitom zpravidla není jasné, jak světu rozumí, jak rozumí víře, kultu. A to jsme ještě pominuli specifické „velmi úzké“použití slova kultura, vím, že když si čtu „Pražský kulturní přehled“, půjde o přehled programu divadel, hudebních pořadů a výstav…
Tomuto tématu už se revue Trivium věnovala několikrát, zejména proto, že v úvodním článku – redakční proklamaci se Trivium vymezuje tak, že jde o kritiku teologické publicistiky z hlediska kultury. Teď však není tématem obhajovat redakční záměr Trivia. Jde o pokus podívat se na moderní a postmoderní myšlení a ukázat, jakou chybou je, pokud se evropská vymoženost – rozdíl mezi kulturou a kultem, resp. mezi oblastí světskou a duchovní – ztratí, zapomene, popře.

II.
Jen ve zkratce shrňme, jak již na stránkách Trivia byla vymezena kultura v našem, užším slova smyslu. Jde o obor jednání, které není vztaženo k nějaké metafyzické nebo věroučné maximě – je to oblast jednání svobodného, ve kterém hodnoty, podle kterých se orientuji, si zároveň volím, hledám, vytvářím. Kultura v tomto úzkém smyslu je evropský vynález, jednáním vyplněný prostor svobody. Mohou vznikat nejen pozoruhodné produkty materiální kultury (jak je tomu ve všech „kulturách“, jenže tam jsou ve většině nějak vztaženy ke kultu, praktické magii apod.), ale ve které mohu především jednat bez vazby na magické rámce, ve kterých by bylo toto moje jednání vnímáno a interpretováno, bez vazby na kultovní význam toho či onoho. Evropa v raném středověku oddělila, vymezila oblast víry a oblast světskou (a k tomu odpovídající infrastrukturu a moc duchovní a světskou) jako samostatné oblasti života. Jedna věc je tedy jednání, které vychází z těch universálních nároků, které klade víra (žít podle desatera a základních „příkazů víry“, např. světit neděli, žít ve svátostném manželství atd.) a zcela jiná je oblast, ve které jednání vychází ze svobodného rozhodování – všude tam, kde jako základní se k životu jednotlivce přímo a jednoznačně nevztahuje to, co Církev věří a učí. Jinak řečeno – Církev nenechává nikoho na pochybách, že je oblast jednání, které je nesporně dobré, a pak oblast jednání, které je nesporně zlé, odsouzeníhodné. Ale zároveň, a v tom je jeho naprosté novum, vytváří „mezi“ těmito oblastmi prostor pro jednání, které v daném čase nelze hodnotit, ale jde o něm mluvit. Je to takové jednání, o jehož hodnotách lze diskutovat, lze směřovat k jejich větší či menší společenské akceptaci.

Ve všech větších společenských systémech docházelo ke styku s „cizím“, zejména s obchodníky přicházejícími jakoby „z jiných světů“, a tito „cizinci zpravidla měli status, který jim umožňoval výjimku z kulto-kulturní homogenity daného prostředí. V Evropě se naproti tomu uskutečnilo reálné oddělení mezi sférou, ve které bylo jednání člověka nahlíženo z hlediska křesťanské víry (která jasně odlišovala, co je dobré a co špatné), a sférou „světskou“, ve které si každý za své skutky odpovídal, a to ve dvojím smyslu: aktuálně svému okolí, společenskému prostředí, ve kterém se tvořily vzory „akceptovaného jednání“, ale především a nadřazeně vůči osobnímu Bohu.
Už ve středověku přitom byl velký problém, jak tento systém udržet, protože do něj „nezapadala“ svou výlučností a zcela jiným přístupem ke kultu židovská minorita. Mimo jiné proto, že nevycházela z této struktury, ale využívala ji, protože byla odlišná i v požadavcích na jednání z hlediska požadavků kultu. Nejvíce do očí bijící je tu zákaz lichvy, který vyplýval pro křesťany z povahy náboženského příkazu. Půjčování peněz na úrok tedy pro křesťany nebylo možné, nebylo možné o něm diskutovat, nebylo něčím, v čem by měli svobodu, ale pro židy takový náboženský zákaz neplatil, a ekonomické jednání v tomto smyslu z hlediska evropsky myslícího člověka nutně spadalo do oblasti… světské.

Ale vraťme se z této významné odbočky. Kultura v úzkém slova smyslu, evropsky pojatá kultura, je tedy taková oblast života a jednání, ve které není možné rozhodnout, jestli dané jednání je nebo není hodnotné, resp. žádná třetí osoba nemůže rozhodnout, kterému z možných jednání má konkrétní člověk dát přednost. To je praktické naplnění svobody, neboť je to otevření osobní odpovědnosti – není zde žádná instance, která by mohla kohokoli pohnat k zodpovědnosti, když člověk sám se rozhodne pro to či ono a je ochoten nést následky svého jednání. Teprve v tomto prostoru pak může mít smysl individuální modlitba „Bože dej, ať se správně rozhodnu“, která není jen „obětí bohům“ za zdar dané věci, jak ji chápali ještě naši helénští předchůdci. V takové modlitbě nejde o to si „naklonit bohy“, nejde o to dozvědět se z postavení planet nebo letu ptáků, jak se mám rozhodnout. Jde (jen) o to neselhat, a to je možné nahlédnout jen z pozice věčnosti. Do jaké míry člověk selhával a selhal, se dozví až při „posledním soudu“ – tam teprve dostane každý účet ze svého „světského“ života, z toho, jak jednal v prostředí kultury.
Kultura tak není prostorem libovůle – má daný hodnotový rámec a to hned ve dvou rovinách smyslu: jednak v rovině příkazů víry (protože tam, kde jsou příkazy víry jasné, tam se nesmlouvá, to je mimo oblast kultury) a jednak vzhledem k věčnosti – tj. kultura je hodnotově orientovaná, je orientovaná ke správnosti, jen zde žádné „dobro“ a „správnost“ není nijak garantováno, jen „teď a tady“ nemáme nic, čím bychom správnosti toho či onoho mohli zaručit. Můžeme jen (a to není málo) přesvědčovat druhé, argumentovat ve prospěch svého porozumění správnosti.

III.
Paradoxně tato oblast jednání jako specifický předmět zájmu dlouho unikala pozornosti, reflexi. Zejména proto, že důraz byl veden právě na věčnost, na to, že v této oblasti svobody je člověk především „odpovědný“ – jednak aktuálně (viz svátost smíření) a jednak vzhledem k budoucímu soudu. Církev se dlouho snažila tento prostor svobody bagatelizovat, formovat pravidla pro „kulturu“ tak, aby její ovečky byly co nejméně vystaveny pokušení zneužít svoji svobodu, vystavit odpovědnost zkoušce. Křesťané nedovedli velmi dlouho docenit význam kultury, tak dlouho, dokud se oba prvky tohoto rámce nezačaly zeslabovat a rozpadat. Otevření se kultuře, které přinesl II. vatikánský koncil, v tomto smyslu nedostatečně reflektovalo právě založení kultury, její povahu. Toto téma ale musíme nechat na některé z dalších čísel.
Ponechme také stranou podrobnější pohled na vliv protestantismu, který dal první ránu do tohoto výše popsaného rámce návratem ke zpochybnění svobody vůle (neustálé pokušení predestinace likviduje prostor svobody), nad jednáním jednotlivce stále znovu a znovu roztahovala svoji „náruč“ obec, někdy dosti dusivě (viz kalvínská Ženeva). Pokusy o to nastolit pavlovské pojetí obce v nějakém konkrétním místě a čase se vždy zvrhávají do pokusů o kontrolu jednání druhých. Obecně se hodně mluví o tom, že protestantismus uvolnil jako oblast svobodného jednání organizovanou výrobu a obchod, otevřel křesťanům to, co již bylo přístupné židovské minoritě. Rubem toho však je přenesení objektivního rámce náboženského příkazu do individuálního svědomí atd.

Další nepřítel svobody jednání se objevil na straně nečekané – na straně světa, byl to osvícenský stát. Je nad rámec tohoto článku se tímto tématem hlouběji zabývat, ale je dosti snadné ukázat, jaká je podoba mezi destrukcí kultury, kterou způsobila na západě Evropy francouzská revoluce a naopak josefinismus u nás. Stát, který poručníkuje, který zajišťuje „správnou organizaci“, vpadl evropské kultuře do zad a s tímto jeho vlivem se potýkáme dodnes. V jistém smyslu je to mimo-evropský prvek, nástup hegemona, jak ho známe z mimoevropských říší, kolektivního faraona nebo Císaře, o jehož božství je zakázáno i jen zapochybovat. Osvícenský stát omezuje kulturu, prostor pro svobodné jednání, prostor pro diskusi o tom, co je správné, předepisuje celé obory jednání a podle nějak nastavených kriterií „prospěšnosti pro stát“ pak nastavuje hodnocení aktivit lidí.

IV.
A právě tady vstupuje do hry moderní myšlení, které ztrácí porozumění pro původní náboženský (křesťanský) rámec kultury. Kultura se stává obecný, bezobsažný pojem, zahrnující všechny činnosti člověka a produkty jeho jednání: a tak je možné mluvit i o různých „kulturách“ tam, kde je tento soubor společenské praxe, norem, institucí…atd. výrazně odlišuje od naší vlastní praxe. Co se ale ztratilo?
V evropské praxi se ztratila duše, která byla dlouho nositelem onoho specifického prostoru, „svobody nitra“. Jen tak mimochodem se vytratila při hledání ega, superega a struktury „já“ vůbec. A kde je kultura? Zůstanou jen obecná pravidla, jak spolu žít, která lze obhajovat pouhou pragmatickou úvahou, koneckonců pravidla, která jsou „v různých kulturách různá“. Ale stále je tu otevřena otázka historie kultury, otázky tradice, alespoň v takové míře, jak se o ní dá diskutovat v rámci evropské integrace, viz např. diskuse o euroústavě.

Pomiňme nyní mocenské pokusy zlikvidovat křesťanství v rámci vytváření a realizace utopických sociálních a mocenských systémů zbavených tohoto údajného „opia lidu“. Pokud máme udržet omezený rozsah článku, musíme se přímo věnovat jevu nedávnému, nástupu postmoderny. Postmoderna totiž již dávno není „otevřením se dialogu“, jak se snad mohla jevit v šedesátých letech. A je vůbec otázkou, v čem a pro co je příležitostí. V oblasti kultury je rozhodně příležitostí k tomu uvědomit si, co je zásadní, nosné.

V.
Zatímco moderní myšlení zahnalo hodnoty do individuálního „světa“ člověka a do historie, postmodernismus je útokem na samu povahu kultury, totiž na její hodnotové vymezení. Prezentuje se jako útok na „mužsky šovinistickou evropskou kulturu“, na všechny údajné zločiny kulturní agrese, které kdy Evropy „spáchala“. To jsou jistě hesla, která mohou leckomu znít libě. Nás ale může v souvislosti s kulturou zajímat to, že přináší úplně jinou definici kultury, ba definici, která je vzhledem k tomu, o čem jsme doposud mluvili, zcela protikladná, jde o zcela jiný obsah.
Když U. Eco a další říkají, že vše je jen znak a znak je možné použít v jakékoli jazykové hře, destruují tím samozřejmě hodnoty vůbec – a očekávají potlesk, neboť je přeci zcela v duchu kultury rozšiřovat oblast „svobody jednání“. Ale zatajuje se, že tato svoboda je úplně něco jiného, než svoboda jednat v jasně daném hodnotovém rámci, jak jsme ji popsali. Svoboda je přeci svobodou hledat dobré a správné – nikoli svobodou k libovolnému. Postmoderna říká : svoboda nemá hranice, vše je jen kulturní hra – ale tím se dostává ke zcela jinému porozumění člověku, řeči, hodnotám. Přistoupíme-li na to, že postmodernisté nadiktují pravidla řeči, nemáme o čem vést spor, polemiku, neb druhá strana ji nutně bere jako nezávaznou hru.
Budeme-li důslední, tak jakoukoli diskusi s postmodernisty zahájíme tím, že ukážeme založení kultury: svoboda kultury je nutně spojena s příkazem nezabiješ, nesesmilníš… a když nebudeme přeskakovat, tak musíme začít u přikázání prvního „v jednoho Boha věřit budeš“. Je spojena se vším, co Církev věří a co učí včetně jedné podstatné věci, totiž že na konci věků budeme vidět „co jsme v životě natropili“. Není žádné polovičaté cesty.

Postmodernismus nabízí zcela nové vymezení slova kultura, a to je nám vnucováno mediální masáží, podporovanou kontrolou státu a masivním tlakem „vědeckých argumentů“. Rafinovaně neradikální tvrzení „všechny společenské hodnoty jsou konvence“ je jen zakrývání holého faktu „nic neplatí“, jednání omezují jen zákony a ty se dají změnit podle přání mocných. A na druhou stranu – není žádná budoucnost, ve které by se měly skládat účty, budoucnost, která tu ještě zbyla, je jen havarovaným vrakem, torzem utopických sociálních snů. Svoboda a kultura, jak ji přináší a vnucuje postmoderní myšlení, je nesvobodná, beznadějná a nekulturní libovůle (a nebo spíše bez-vůle), jak jen může být.

VI.
Kultura je plod křesťanství a je ve svém založení vázána na rámec, daný vírou Církve a garantovaný Magisteriem. Proti všem pokusům kulturu zapomenout, zakrýt modlou „chtění, uspokojování potřeb a nevázaností na zítřek“ bychom měli tento prostor hájit: protože právě v tomto prostoru je možné nabízet racionálně uchopitelný život, který má budoucnost, který je zápasem o hodnoty a jejich zachování, život, ve kterém jde o to obstát a neselhat. Po takovém životě většina z nás podvědomě touží a k takovému životu pak také patří rámec, který nabízí katolická víra.
Proti všem společenským experimentům se zde tedy stavíme za zdravě sebevědomé a v jádru konzervativní myšlení kultury jako prostoru svobody a odpovědnosti: čím lépe se nám povede ho ukázat a popsat, tím snadnější také bude ho naplnit – protože jedinou výhodou destruktivních snah a manipulací, se kterými pracuje postmoderna, je nepřehlednost, přesvědčení, že se podaří zcela znemožnit, abychom mohli zkoumat ono „po ovoci poznáte je“.