Karel Vrána - Svoboda k pravdě

Verze pro tiskPoslat e-mailem
Anotace: 
Vyjádřeno vzhledem k věčnosti je „Bůh pánem dějin“, vyjádřeno vzhledem k současnosti „Duch vane, kudy chce“ a vyjádřeno v křesťanské modlitbě a jeho společenskému postoji vždy mohu svědčit, že Ježíš je Pán, a tedy bránit se jakékoli podobě klanění, ke kterému mě svět vede: mimo jiné i klanění „dějinným souvislostem“, aktuálním procesům, zjevným a společensky uznávaným trendům…
Číslo: 
Témata: 

Vojtěch Novotný píše v doslovu knížky, že Karel Vrána měl ke svému dílu „značně odtažitý přístup“, nicméně jako historik ví, že písemná pozůstalost může být výborný cenný materiál, probírat se jím by mohlo být velmi zajímavé. Obhajuje Jolanou Polákovou sestavený výbor, u kterého se někdy čtenář může divit a ptát se, kde má hlavu a patu. V něm se velmi významný a víceméně konzervativní článek „Evropská konfederace a náboženská svoboda“ publikovaný v r 1958 ocitl daleko za pokoncilním článkem „Současný vývoj křesťanské filosofie a křesťanské sociální nauky“ z r. 1972, oddělený ještě medailony o sestře Faustině a mistrovi Štěpánovi z Pálče…
Nesporně je velmi důležité postupně představovat v českém prostředí exilové osobnosti, zvýrazňovat vazby na domácí scénu, které nemusí být známé, zřejmé: zapojovat je tak do kontextu toho, co se odehrávalo doma. Z tohoto ohledu je výbor jistě přínosem. Přitom je nutné s pochopením vnímat fakt, že pro mnohé osobnosti působící v zahraničí byla podstatnou částí jejich zájmu vlastní vědecká kariéra (v dobrém slova smyslu), vlastní profesní cesta, spojená samozřejmě s prostředím, ve kterém daný člověk žil.
Pak je zřejmé, že některé autorské texty jsou „jen“ jednotlivými víceméně izolovanými celky, napsanými příležitostně jako příspěvky pro česky psaná exilová periodika. Mají charakter buď zobecňující (seznamují s problémem), a nebo jsou to sondy, texty, které byly v jistém smyslu vedlejšími produkty při promýšlení témat, která Karel Vrána přednášel (a tedy nutně promýšlel). Bylo by tedy zbytečné, pokoušet se ze všech těchto „střípků“ sestavovat nějaký celek, nebo dokonce hledat v nich jakési poselství: jako celek jsou nejspíš torzem zrcadla – jednotlivými střípky, skrze které se můžeme podívat na dobu, ve které autor žil a pracoval, na témata, kterými se (víceméně náhodně) zabýval, která si mnohdy nevybíral. (Články s tématem „příroda“ se zabýváme jinde.)
V jistém smyslu je právě toto cenné. V jednotlivých článcích můžeme sledovat, jak se proměňoval Vránův pohled na společensky a teologicky zajímavá témata, projevuje se vliv autorů, které studoval atd. Samozřejmě že můžeme číst přímo Spenglera, ale to, že se Vrána opakovaně zabývá kulturou jako civilizací, je zajímavé; samozřejmě že můžeme číst přímo Rosenzweiga, Bubera a Levinase, ale je velmi zajímavé, jak a kdy se s vlivy těchto autorů vyrovnává Vrána – který hledá, který se pokouší nalézat aktuální myšlenková východiska, která by mu umožnila popsat, ukázat něco z nepochopitelně se hroutícího světa, ve kterém žije. Dáme-li stranou medailony o českých spisovatelích a básnících, jde ve většině případů o sekundární literaturu, jejíž vlastní filosofický a teologický význam nemusí být hledán a tedy poměřován, nemusí být předmětem zájmu. Vrána je především dobový komentátor, svoji roli autora textů pro české exilové časopisy a příspěvků pro různé konference bere celkem věcně: setkává se s řadou inspirativních myšlenek a pokouší se je „uvést do života“, přemyslet v jejich zorném poli to či ono společenské a někdy i teologické téma. To samo o sobě bylo a je velmi cenné.
V zásadě ale je Vrána v postavení typickém pro intelektuály svázané s druhou polovinou 20. století: z našeho pohledu by se dalo říci, že bere moderní svět příliš vážně, bere příliš vážně „vývoj“, bere příliš vážně vše to, co se mění. Snaží se tomášovsky (nikoli tomisticky) hledat pravdu, ale rozumí tomu jako hledání aktuální výpovědi, která osvětluje danou situaci.
Takové výpovědi jsou ale vždy podmíněny – právě touto situací, a ztrácejí svůj smysl, pokud se nevztahují k nějakému pevnějšímu rámci. A podle všeho to Vrána vidí už za svého života. Vránu lze číst jako zajímavou osobnost (především) šedesátých a sedmdesátých let 20. století, ale v dnešních otázkách nám jeho analýzy a úvahy jen málo pomohou. Stačí se podívat na několik z nich: uvažuje o rozporu mezi křesťanstvím a „čestným ateismem“ – jako by to dnes bylo zásadní dilema, uvažuje o „kulturách jako o civilizacích“, které mají nějaké implicite dané „vývojové fáze“, jako by jakýkoli takovýto model nebyl vhodný jen a jen pro interpretaci minulého a mohl nám „k něčemu být“, když uvažujeme o tom, jak máme jednat. Atd.
S odstupem dvou desetiletí vidíme, že žádné tyto myšlenkové postupy nás nemohly připravit na to, co skutečně přišlo: dlouhý pontifikát Jana Pavla II, restrukturalizaci světové mocenské sféry, masivní nástup manipulativních technik a dokonalý rozklad etických norem ve společenské praxi, nástup digitalizace a počítačovou dobu atd.
Žijeme ve světě obrovských a stále se zrychlujících změn – a Vrána byl příslušníkem generace, která se ještě snažila být neustále „in“(jak bychom řekli dnes), sledovat intelektuální pohyb, který v době šedesátých let ještě vytvářel dojem, že s probíhajícími společenskými změnami „drží krok“. Při reflexi jeho textů si lze odnést jedno poučení: je dobré se pokoušet porozumět dějům, které vedly ke společenskému stavu, ve kterém se právě nacházím, ale rozhodně není dobré si myslet, že jakoukoli projekcí tohoto pro-myšlení se dozvím něco o budoucím, že na základě této analýzy bude moje aktuální jednání nějak zajištěno.
Musíme se snažit porozumět světu, aktuální situaci, dění - opakem by byla resignace. Zároveň není možné resignovat na jednání, které se z hlediska všech analýz jeví jako bláznovství, na jednání, které je inspirované vírou, které je křesťanské, je vedené vírou v Boha jako pána dějin. Při vší analýze toho, co se odehrává, je třeba udržet několik pevných bodů, které dávají smysl vždy a za všech okolností.
Vyjádřeno vzhledem k věčnosti je „Bůh pánem dějin“, vyjádřeno vzhledem k současnosti „Duch vane, kudy chce“ a vyjádřeno v křesťanské modlitbě a jeho společenskému postoji vždy mohu svědčit, že Ježíš je Pán, a tedy bránit se jakékoli podobě klanění, ke kterému mě svět vede: mimo jiné i klanění „dějinným souvislostem“, aktuálním procesům, zjevným a společensky uznávaným trendům.
Čteme-li autory druhé poloviny dvacátého století, a mnohdy i ty současné, pak je zajímavé sledovat, do jaké míry jsou u nich tyto konstanty vůbec přítomné, do jaké míry jsou překryty aktuálními společenskými a teologickými „nadějemi“, naivními očekáváními, do jaké míry prosvítají živeny vnitřní spiritualitou dané osobnosti. Tyto konstanty vytvářejí pravý rámec otázek, ptáme-li se, co se odehrává. Karel Vrána studoval metafyziku a pokoušel se myslet tak, aby se „dotýkal světa“. Vyplynulo z toho, že v mnohém se svým myšlením strefoval jen do „naivních pravd dané doby“. Už to by bylo dost dobrým důvodem pro to ho číst, zajímá-li nás naše minulost. Můžeme ho však číst ještě z jiného důvodu: sledovat, jak v jeho díle „prosvítají“ metafyzické momenty, momenty křesťanské sebedůvěry, která nikdy nemůže zcela „zapadnout“ do pokleslého času jako pouhé „teď a tady“.