Salve 2/08 Hudba a liturgie
Je velkou radostí pochválit a v případě tohoto čísla Salve je to radost dvojnásobná. Ne z jednoho nebo dvou článků, ale z toho, jak je číslo sestaveno celé. Není beztvaré, ale nechává na čtenáři, aby si nabídnutou mozaiku interpretoval po svém. Redakční volba „tematických čísel“ se tu ukazuje jako plodná – téma je nosné, pokud je představeno s ne-ideologickým přístupem a vyhne se (jako v tomto případě) zjednodušujícím schématům.
Salve začíná bezkonkurenčním textem Ratzingerovým, který se nedá nijak obcházet. Důraz na účast lidu vedla k ochuzení liturgie. Zpěv lidu? Ano, ale ne tak, aby to vedlo k banalitám a vyprázdnění. Je naší povinností pečovat o CELÝ poklad Církve a tedy i o to, aby aktivně zněly ty formy liturgické hudby, které se zrodily v uplynulých staletích. To jsou teze, které by měly být vytištěny na všech kancionálech ve všech kostelích, jen nevím, kdo z duchovních by měl odvahu to našim biskupům a arcibiskupům navrhnout.
Následuje odborností přesycený článek Kunetkův – autor dává okázale najevo svou znalost a erudici, ale co s tím, když to v jeho textu občas nekatolicky „skřípe“. Není sice tak ostře „progresivistický“ jako jindy (např. článek v Psalteriu 1/2008), zdá se, že věděl o tom, v jakém kontextu bude jeho text uveřejněn a na to, aby přímo odporoval Ratzingerovi, „nemá“. Zapřít se ale nemůže: ví přeci, jak je to se světem a vývojem, a tak se v textu objevuje např.
„Na základě rozboru oficiálních textů v jejich dějinném vývoji a podmíněnosti lze poměrně snadno stanovit vývojové posuny a akcenty a tím i snadno odhadnout směr budoucího vývoje“.
Prozrazuje se opakovaně, protože jeho argumentace nadřazuje kulturu nad křesťanství, jeho pozice je, světská“, např.
„…hudba a zpěv jsou kulturními projevy, a jelikož náboženství představuje neodmyslitelnou část kultury lidstva, pak hudba a zpěv nemohou chybět v rituálním vybavení žádných náboženských obřadů, což potvrzují i závěry kulturní antropologie.“
Promlouvá nám liberál, který se tak trochu obává, aby současný papež nestihl připravit nový dokument oficia k tématu liturgické hudby. To raděj ať zůstane všechno tak jak to je po zmatku 60. let - neurčité, v mezistavu, kde se může uplatnit převaha jemu blízkých, a gregoriánský chorál se vždy nějakým racionální zdůvodněním podaří odstavit od liturgie.
Střed čísla patří tématu „varhany“, Petru Ebenovi a Oliveru Messiaenovi. Ten první složil podle ducha II. vatikánského koncilu „mši pro lid“, ten druhý se zajímal o tajemství Církve, Mši svatou, Boha ale také o zpěv ptáků – lidu hrál při mších svoje improvizace a skladby. Na jaké straně stál? Vtipně zařazené citace kardinála Lustigera ukazují, jak moc mu záleželo na tom, aby bylo jasné, že Messiaen je „jejich“. My si to můžeme interpretovat jak chceme.
Následuje krok do Taizé a objasnění zrodu krátkých, jednoduchých, většinou latinských modlitebních zpěvů – a tím je skvěle připraven prostor pro závěrečný text, rozhovor s otcem Mikolášem z kláštera Sept-Fons. Skoro bych si tipl, že tenhle rozhovor se na výběr určený k uveřejnění na webu nevejde?
Božské oficium je základem řeholního života a přesto, že bylo mnohokrát nově „formováno“ a očišťováno, zůstává stále stejné, se zpěvem žalmů a vázaností na rytmus dne. Trapistický řád prožívá velký růst, snad právě proto, že jeho základy jsou tak prostě svázány s oficiem. Otec Mikuláš krásně popisuje způsob, jak se vyrovnal se změnami v 70. letech:
Přechod z latiny do francouzštiny proběhl poměrně rychle… Bylo to jako nezadržitelný proud, slepá, iracionální touha po změně, která těm, kdo tyto tendence podporovali, připadala jako nanejvýš promyšlená… Později mi Otec Jeroným řekl „Podstatné je, abychom se mohli modlit a slavit oficium Pokud se změny nedotknou samotné struktury oficia, pořadu hodinek, žalmů nebo Písma svatého, žádné velké nebezpečí nehrozí…“ V našem klášteře se tak daleko nikdy nezašlo a reforma oficia se zastavila sama od sebe…
Přehánělo se Samolibí reformátoři se ale vyčerpali a vše se pomalu usazuje v rozumných formách.
Ano, v těchto letech se skutečně mnozí chtěli zbavit žalmů a nahradit je modlitbami „modernějšími“, převzatými z jiných náboženských tradic nebo ze současné tvorby. Tyto nešťastné experimenty byly paradoxně tím nejlepším způsobem jak ukázat, že podobné iniciativy nemohou obstát. Věci se tak postupně vrátily na své místo a oficium získalo nazpět svou prostotu, krásu a vznešenost.
Sečteno a podtrženo stojí tu v Salve za sebou (ne vedle sebe) několik způsobů, jak se na dané téma dívat, byla předvedena škála možných přístupů – a zároveň byl udržen vlastní odstup. Pokud je toho čtenář schopen, může vnímat, že nejde o izolované texty v nějakém náhodném nakupení - jde o celek. Salve 2/08 není náhodným seskupením textů, není slepým „naplněním schématu daným materiálem“, není ale ani prvoplánovou a podle jedné myšlenkové osy seřazenou přehlídkou navzájem se doplňujících textů. Povedlo se. Je to „shoda okolností“? Myslím že ne. Protože Duch sice vane kudy chce, ale jsou to lidé, kteří pracují, rozhodují se a přitom se (ve své práci) mohou nechat „vést“.
Pochybnost ale zůstává: je možné takovýto „set“ materiálů nechat bez komentáře, bez „úvodního“ nebo závěrečného slova biskupa? Úvodní slovo které na sebe vzala pořadatelka čísla Klára Jelínková není ničím, co by vytvářelo dostatečný základ – co by vyložilo celé téma v širším kontextu. Tady vidím slabinu čísla největší.