Katolická cesta

Verze pro tiskPoslat e-mailem
Podnázev: 
Vydavatel Václav Durych
Anotace: 
Liberálové se usmívají a mnou si ruce, protože podle jejich názoru časopisy jako je Katolická cesta jsou nekomunikativní, odstrašují čtenáře, nijak vážně nehrozí že by prolomily jejich téměř monopolní vliv na široký okruh čtenářů. Jenže mnohdy je významnější jeden hledající čtenář než masa těch, kteří se nechají manipulovat. A Duch vane kudy chce.
Číslo: 
Osobnosti: 

I.
Apokalypsa je zařazena do textů Nového Zákona, a tak není možné, aby se katolický obraz světa a dějin obešel bez ní, není možné Apokalypsu a vše co s ní souvisí z reálného obrazu světa vytlačovat. Katolík nemůže vážně myslet současný „korektní“ pojem „udržitelný rozvoj“ a musí si odpustit i spoustu jiných zdánlivých korektností, do kterých je tlačen. To je fakt, se kterým nelze hnout. Tyto korektnosti jsou totiž společenské (tedy časné), a společenské ohledy nelze uplatňovat tam, kde se jedná o víru, její vyznání a hlásání. Jakápak trvalá udržitelnost, když konec dějin přijde ve chvíli, kterou nikdo netuší, když nevíme dne ani hodiny. Jakápak beztvará korektnost, když tu o něco jde, o nic menšího než o spásu.

Na stránkách KC se setkáváme s opakujícím se obrazem: Církev, nevěsta Kristova je vystavována zkouškám, a opakující se vize mystiků a řeč mariánských zjevení stále zřetelněji vyslovuje, že spor dobra a zla se stupňuje, že zasahuje Církev samu, že i mnozí jednotlivci v Církvi jsou vedeni zlými úmysly a snaží se Církev zahubit.
Apokalyptická mystika je stará jako církev sama a je třeba před ní nezavírat oči, naopak, je třeba ji brát vážně jako podstatný hlas stále nám vracející nepříjemnou otázku: skutečně jsme věrnými služebníky? Skutečně neupravujeme obraz Církve a své „služby“ podle toho, co sami formulujeme jako cíl? Nepodléháme opravdu až příliš světu, tak sladce korektnímu…? Nechceme se až příliš zajišťovat ve světě?
Je třeba si neustále klást otázku, zda dostávají tyto kritické hlasy dostatek prostoru. Sice nikdo neví, kdy ženich přijde, ale moudré panny mají v lampách olej i v době, která se chystá na pokračující růst a nalhává si, že „si“ klade dostatečné limity na to, aby kontrolovala sama sebe.
Apokalyptické mystiky je v našem světě třeba jako sůl. Je ale „porce“ apokalyptické mystiky, kterou přináší KC stravitelná? NEVÍM. Ale vím, že téměř všude jinde jsme svědky opaku – odsouvání těchto „nepříjemných“ témat z pozornosti, jejich bagatelizování, zamlčování. Co je v takovéto konstelaci „správná míra“? O co víc je takováto nota opomíjena a ignorována, o to silněji se vrací. Zdánlivě v extrémních, nekomunikativních podobách, takže si zastánci korektnosti vítězně mnou ruce. Ale co znamená takové „vítězství“? A je to vítězství?

II.
Katolická teologie a katolické kulturní myšlení si ve velké většině nechalo vnutit některá tabu, ochromující skutečnou diskusi a promýšlení zásadních věcí, způsobující relativizování některých textů Nového Zákona a vedoucí až ke snahám revidovat některé zásadní pravdy katolické tradice. Jedním z takových kamenů úrazu je téma vztahu křesťanů a Židů.
„Ano, my jsme vědomě způsobili ukřižování muže, který o sobě prohlašoval, že je Syn. A jako bratr Šavel (než se pomátl) pronásledujeme sektu, která šíří jeho učení“.
To je reálná výpověď o oficiálním postoji představitelů židovského národa, kterou nám podává Nový zákon z prostředí těch, kdo radostnou zvěst nepřijali. Žádná současná společenská korektnost a relativizace pravd ji nemůže nějak fenomenologicko-hermeneuticky „uzávorkovat“. Na tomto faktu nic nezmění ani jiný fakt, Židé byli porobeným národem, zejména po potlačeném povstání proti Římanům bez valné možnosti jakkoli křesťany sami perzekuovat. To je historická skutečnost, stejně jako je fakt, že v křesťanských státech Evropy nikdy nebyl mezi Židy a křesťany nalezen takový modus vivendi, který by nepřinášel konflikty. Je možné se tím nezabývat? Nereflektovat to? V současné době je ale jakýkoli vstup do problematiky Židů chápán jako faux paux, křesťané jsou pasivní, když jim židovští extremističtí intelektuálové agresivně vytýkají „nekorektnost“ a vyžadují ústupky – v čem? V katolické teologii. KC o tom píše – a opět NEVÍM, jestli je míra a porce vyslovení, kterou přináší stravitelná – ale není lepší alespoň něco než mlčení, pasivita, vyklízení pozic?
Židovství je od r 1945 tabu. Ale mnoha kulturním souvislostem bez reflexe role židovských minorit nelze rozumět, a často jde o bizardní věci, jako např. poválečný politický vývoj Polska a doslova vražedný boj dvou komunistických klik (jedna z nich byla židovská). Je vůbec možné rozumně tvrdit, že se dá moderním dějinám rozumět bez toho, aby se problematika židovských minorit otevřeně tematizovala? Ale zdůrazňuji – jde o kulturní interpretace. Co se týče teologie, není o čem mluvit. Naprosto jasné pak je, a nebo mělo by být (a v tom není kam ustupovat), že o teologii se vede diskuse jen uvnitř Církve a podle pravidel, které jsou dány tradicí a učitelským úřadem Církve.

III.
Třetím tématem, kterému se KC intenzivně věnuje a ve kterém je třeba prolomit současné společenské tabu, je výklad českých dějin. A tady poprvé mohu napsat něco jiného než NEVÍM. Není tu vůbec otázka míry a formy. Vtipných a invenčních převyprávění dějin z tradičního katolického pohledu je třeba jako soli, po staletí byla historie vykládána v duchu romantických, jiráskovských a posléze komunistických schémat, dialektika do důsledku, černé bylo bílé a bílé černé. Je třeba stále znovu opakovat fakta: na Bílé Hoře jsme vyhráli, germanizaci (nahrazení latiny němčinou) způsobila Marie Terezie a Josef II. byl osvícenec – což je horší než to, že byl děvkař a syfilitik a trpěl paralýzou.
Francouzská revoluce byla krvavou předchůdkyní revoluce Ruské a způsobila neuvěřitelné utrpení a kulturní a společenský propad, jen neuvěřitelným působením prozřetelnosti se ze všech těchto hrůz (způsobených lidským titánstvím a sebezbožštěním) vždy znovu a znovu formuje situace nového začátku, nové příležitosti.
Klíčem k dějinám je, že Bůh dovede i ty nejstrašnější činy a ty největším zlem a nenávistí motivované činy převrátit a využít tak, aby ve výsledku dal člověku další příležitost, nabídku víry, nabídku k tomu, aby obstál. Na konkrétních lidských příbězích se to dá ukázat, a to je velký význam literatury, kterou se snaží KC přinášet.

IV.
Problémem KC a podobných časopisů je poněkud trudná kombinace apokalyptické mystiky, boje zla a dobra, ve které židovství má jasnou roli ve „světovém spiknutí“, doplněná antijiráskovským trochu zahořklým bojem „proti všem“. Je to nesebevědomé, trochu odevzdané, je to málo, ale lepší než nic. Omladí se redakce KC, jak zde někdy s nadějí zaznívá? Bude zde trochu víc místa pro kulturu, život?
KC není časopisem kulturní reflexe ani teologické reflexe: můžeme ho chápat jako platformu pro výše popsané snahy, jak vyslovit to, co je zamlčováno, jak prolomit existující tabu, jak proměnit jasně nevyvážený stav. Ale to je velmi optimistický popis. V některých chvílích jako by převažovala chmurnější poloha, poloha, která je prosta optimismu, víry v Ducha jako pána dějin: poselství KC je pak zlověstné: kulturu a společnost systematicky ovládají a manipulují protikřesťanské síly, probíhá vrcholící fáze boje dobra se zlem, a to jak ve světě, tak v Církvi samé.
Doufám, že v KC převládne snaha dobrat se společenského efektu vlastní práce a nikoli snaha být tím, kdo „vysloví chmurnou pravdu o světě, který svádí smrtelný zápas“.