Chvála disentu

Verze pro tiskPoslat e-mailem
Anotace: 
Rozdíl mezi disentujícím postojem a destrukčním postojem je zásadně odlišný. To druhé je třeba jasně odmítnout, toho prvního je třeba si vážit jako životodárné věci. Článek, který vymezuje postavení těch, kdo chápou nutnost institucí a zároveň hodnotu svobody.
Číslo: 

Jedna z reakcí na Trivium se zaměřila na otázku, proč jde o „kulturní“ reflexi teologické publicistiky, proč takové vymezení. Odpověď v tu dobu již hotová ( viz článek „Povaha kultury“ v tomto čísle Trivia) de facto předběhla otázku, článek jsme avizovali již v prvním čísle. Přeci však k této otázce je možné se postavit i přímo: kultura je nesena otevřeností, ke kultuře jako takové patří polemika – v kultuře jako takové neseme svoje názory „na trh“ zcela jinak než ve věcech víry samé.

To, co je v oblasti víry jednoznačné, je v oblasti teologické publicistiky možno hodnotit a komentovat ze zorného pole kultury – tedy při vědomí, že v posledku nemám před sebou jako odpovědná osoba černobílé alternativy, že se nabízí mnoho variant, které mohou stát vedle sebe a u nichž se nemusí aktuálně rozhodovat o „správnosti“, vylučovacím způsobem. Ale i kdyby se v dané situaci nějak rozhodlo a Církev prostřednictvím Magisteria a nebo i jen církevní vrchnosti dala někomu za pravdu, je možné, aby bylo po právu „zaprotokolováno stanovisko disentujících“ – tedy aby byla zachováno povědomí o mnohosti pohledů, názorů. I v teologii a tím spíše v teologické publicistice. Podobně jako u Ústavního soudu, kde se mohou zaručenou formou vyjádřit ti, kdo nesouhlasí se stanoviskem, které bylo přijato v plénu.
To má nesporný význam, minimálně proto, že se dá ukázat jedna zajímavost: ti, kdo se shodují, ti jen málokdy formulují, co je vede ke shodě; jistě jsou vedeni rozdílnými zájmy a východisky, ale tato rozdílnost zmizí pod společným zdůvodněním toho, co se „stane platným“ a co je pak zaštítěno společenskou akceptací takového „rozhodnutí“, sjednocení. V instituci se rozdílnost zakrývá a ztrácí. Zato ti, kdo se k takovéto shodě nepřipojí, píší svoje osobní stanovisko a často se tak shromáždí celá škála zcela rozdílných „opozic“, zcela rozdílných argumentací, myšlenkových postupů. A právě to je cenné, právě to je nádherně vypovídající o kultuře, protože právě zde se ukazuje, že jednou věcí je zachovat respekt ke shodě dosažené prostřednictvím osvědčených institucí, a jinou věcí je úcta k bohatosti tradic a k tomu, že ji aktuálně spolu-vytváříme. Evropa vytvořila prostředí, kde by nikdo neměl mít zapotřebí po svém vítězství přepisovat dějiny. Zde by mělo platit, že je prostřednictvím institucionalizovaných rozhodnutí příslušných autorit hledán způsob, jak spolu žít a udržovat a spoluvytvářet řád pro takové soužití – nikoli vítězit nad druhými tím, že je negujeme, „porážíme“, ničíme. Je třeba zdůrazňovat, že ničení a ponižování poraženého nepřítele je něco, co nepatří k tradici Evropy: tedy pokud jde o spory UVNITŘ kultury.

Chvála disentu je chválou jedné z podstatných hodnot evropské kultury - přeji všem, kdo se podílejí na vytváření kultury, aby měli právo a reálnou šanci domoci se toho, aby jejich hlas nebyl umlčován, aby jejich stanovisko „bylo zaprotokolováno“. Ale to se nestane, pokud nebudeme hledat témata, motivy, na kterých se různé názory setkají. Máme před sebou dvě velmi výrazně se odlišující cesty – cestu mocenské kontroly, ve které podstatné je, kdo rozhoduje o tom, co a jak bude používáno k vytváření většinového obrazu o světě, a pak druhou cestu, cestu respektu vůči disentu a jeho právu na odlišnost. Ta první cesta vypadá jednodušší, snazší, neproblémová, ale jejím důsledkem je postupná ztráta kontinuity, sdělitenosti, porozumění pro jiné „doby“ a v posledku pro druhého vůbec. Ta druhá se musí vyrovnat s mnoha úskalími, především s tím, že bývá zaměňována za beztvarý liberalismus. Nic není větším omylem, respekt k druhému vůbec nemusí a neměl by znamenat rozbředlost, a respekt k druhému v oblasti kulturní reflexe vůbec nemusí znamenat malou rozhodnost co se týče formativních východisek evropské křesťanské tradice.

Podstatné je rozlišit, kdo je kulturně-tvorný a přitom „pouze“ disentující v dané věci, a kdo neguje evropskou kulturu jako takovou. Je třeba, abychom se naučili dávat prostor těm, kteří nám pomáhají, třeba i tím, že s námi nesouhlasí a ve svém nesouhlasu nám občas nastavují někdy velmi nepříjemné zrcadlo, a mezi těmi, kdo s námi vůbec nemluví (nebo jen na oko), a jen čekají, kdy budou moci diktovat svoje podmínky, zcela mimo tradiční hodnoty, kulturu jako takovou. Tohle rozpoznat a popsat se mi jeví jako klíčové

Chvála disentu znamená v tomto smyslu zároveň jednoznačně vyslovit, kdo jsou nepřátelé z podstaty věci, nepřátelé, se kterými se mluví jinou řečí – z pozice síly. Jsme často ukolébáváni tím, že jediné, co je pro futurum nosné, je „dialog“ – hledání společných jmenovatelů – a to jde tak daleko, že už se sami v tak velkém společném jmenovateli nepoznáváme. Oním kýženým společným jmenovatelem, který je nám jako „korektní“ podsouván, je ve skutečnosti návrat do barbarského světa, ve kterém pravda (a božská, posvěcená) je vždy na straně těch, kdo mají moc, neboť moc je projevem přízně toho, co nás přesahuje (bohů, osudu, štěstěny... ad libidum). Tomu je třeba se vzepřít. Vzájemný respekt a právo na disent platí pro ty, kdo respektují kulturu, její instituce a její řád – a její hodnotové ukotvení. Je to nezvyklé, rouhačské? Je to nekorektní pro ty, kdo se dostanou „mimo“, „vně“? Domnívám se že odpověď vůbec není zajímavá, ani takováto otázka. Významnější je, zdali je to postoj opodstatněný, nosný, na rozdíl od jiných, které se vyznačují ztrátou pudu sebezáchovy.
A jak zabránit, abychom nepříjemně disentující „spolutvůrce“ naší vlastní kultury nevykazovali do „ne-právního“ postavení mimo naši tradici? Jak jinak než tím, že každou otázku, kterou stojí za to řešit, klademe zároveň s otázkou rozumět jejímu kontextu, jak vymezit vlastní kulturu. Právo na disent má např. v teologické diskusi ten, kdo vychází z tradice a křesťanských hodnot a snaží se je interpretovat pro použití v aktuálním rozvrhu, přináší vize o nových podobách těchto tradic a východisek.

Právo na disent se nezískává narozením nebo deklarací, podepsanou zástupci mocností světa, byť by měla líbivou podobu nějaké deklarace práv. Právo na disent má ten, kdo do něj dorostl, kdo ví, že disentovat neznamená trucovat jako dítě, že to není rozmar. Kdo ví, že by měl být schopen svůj disent vždy smysluplně zdůvodnit, ba že by tato možnost měla být velmi významnou.
Žijeme dnes v době, kdy se nejrůznější „protesty“ formují a strategicky připravují pouze podle jednoho hlediska – jak „mediálně zapůsobí“, jakou budou mít předpokládanou odezvu v průmyslu manipulace. To nemá s disentem nic společného. Chtěl bych, aby toto moje stanovisko bylo zaprotokolováno – i proto Trivium. A konkrétně? Chci, aby bylo alespoň jako článek v Triviu zaprotokolováno, že nekomunikace a vzájemné neporozumění mezi několika skupinami katolické inteligence u nás je do nebe volající. Chci, aby bylo zaprotokolováno, že až příliš mnoho katolických intelektuálů přijímá jako samozřejmé velmi pohodlné a korumpující formy jednání, včetně umlčování a ignorování čehokoli jiného, co by je samé mohlo ohrožovat nebo jim bylo nepříjemné. Divím se strachu a konformitě a chci, aby takovéto nízkosti byly jednoznačně ukázány a ukázány v tom, v čem jsou nízké.

V tomto smyslu také upozorňuji na nedostatečně doceněnou roli radikálů např. z okruhu časopisu Te Deum, kteří velmi pregnantně vyslovují svoje disentující vyjádření, a chválím je za to, byť se s nimi často názorově rozcházím. V tomto smyslu chválím pokusy podobné pokusu Vojtěcha Novotného, byť jsou poznamenány vnitřním, podle mne neřešitelným svárem. A na druhou stranu v tomto smyslu ukazuji, jakou deformaci a úpadek způsobují ti, kdo se spoléhají na „provoz“ a jeho kontrolu, zejména v akademickém prostředí.
Kdo disentuje – nabízí. Dobrým signálem o změně kulturního klimatu u nás bude, pokud se rozšíří povědomí o tom, že je to významný přínos.