Te Deum

Verze pro tiskPoslat e-mailem
Anotace: 
Již dva roky vychází časopis Te Deum, který ihned po svém vzniku způsobil výrazné spory. Jde o časopis fundamentalistický?
Číslo: 
Osobnosti: 

Od března 2006 vychází dvouměsíčník Te Deum a rozhodně si v prvním čísle Trivia zaslouží pozornosti: jednoznačně totiž bývá zařazován do myšlenkového proudu, který bývá označován jako „fundamentalistický“, někdy až heretický. Je to oprávněné?

Te Deum nevstoupilo na scénu s žádným programově vyhroceným článkem, ale přesto nebyl jeho vznik „nenápadný“. Snad proto, že už v prvním čísle byl uveřejněn článek o problematickém udělení řádu sv. Řehoře Velikého prof. Vilhelmovi (na návrh českého primasa). Tím na sebe Te Deum přivolalo bouřlivé reakce, Katolický týdeník 14/2006 přinesl článek kardinála Miloslava Vlka, který mimo jiné napsal „věřícím zakazuji tento dvouměsíčník kupovat, šířit a zmíněné schizmatiky jakkoli podporovat“.
Předpokládáme, že pro účely společensko - teologické diskuse lze i přes tento zákaz časopis Te Deum číst a tuto diskusi vést. Dokonce předpokládáme, že spěch byl v tomto případě panu kardinálovi špatným rádcem, protože redakce Te Deum jednak mohla podat stížnost na tento velmi nestandardní zákaz do Vatikánu, a jednak se mohla dotázat, proč nejsou z jeho strany věřícím zakázána číst jiná - zjevně otevřeně protikatolická periodika, ale pouze a jedině jeden časopis, který se snaží otevřít některá dosud tabuizovaná témata. Věci neposloužilo ani to, že článek uveřejnil Katolický týdeník, což by se v právním smyslu nesporně dalo chápat jako nekalá soutěž, a je třeba ocenit redakci Te Deum, že si nevynutila soudní cestou kroky, které by byly druhé straně asi velmi nepříjemné.

Již od počátku tedy Te Deum rozbouřilo vody, ale pak už jako by se „země slehla“ a časopis je de facto oficiálně ignorován, dokonce v knihovně teologické fakulty je (snad) k dispozici jen proto, že byl objednán jako dar třetí osobou.

V tomto čísle Trivia se zaměříme na programové dokumenty redakce od č. 1/2006 do čísla 5/2007 (celkem 10 čísel).

Je zjevné, že Te Deum přes jasně vyslovenou nelibost kardinála Vlka má svůj okruh čtenářů a přispěvatelů, z nichž podstatná část se považuje za integrální katolické věřící, otevřeně se k časopisu hlásí někteří členové řádů, pro něž není arcibiskup pražský v této věci autoritou atd. Programově chce být Te Deum dobrým čtivem pro katolické věřící - tedy nikoli nějakou polemickou tribunou, to se ale časopisu nedaří držet. Šéfredaktor Martin R. Čejka se již od začátku jasně programově vymezuje tak, že Te Deum nebude nikdy liberální. A liberalismus - to je podle něj rozvrat rodiny, vraždění nenarozených dětí, liberalismus je zkrátka spolčení s ďáblem. Přes deklarované zaměření na rodinu a praktický katolický život tak postupně v časopisu a zejména v úvodnících Martina R. Čejky probleskuje až prosvítá obranná pozice, pocit ohrožení nepřítelem, který musí být pojmenován, ukázán. Snad v duchu hesla F. Favera uveřejněného v č. 3/2006: Kde není nesnášenlivosti vůči bludu, tam není svatosti.
A program Te Deum je tak nepřímo, ale o to silněji doplněn o „boj proti bludu“. Namísto polemiky (která zde být programově nemá) tak Te Deum „bojuje“, a první věcí ve strategii bojovníka je najít a ukázat na nepřítele, a tím je (bohužel jako u většiny militantních menšin) každý, kdo není „spolubojovník“.

Problematičnost a defenziva takového postoje je jasná: tam, kde je jen černobílé rozdělení na „věrné“ a „zrádce“, tam lze jen obtížně hledat někoho, kdo je blízký. A co je to za život bez blízkosti druhých? Te Deum zná ve věcech víry jen identitu a protiklad. V tomto smyslu je však dobré si osvěžit tu nejtrapnější polohu prvního „úspěšného“ schizmatika Luthera, který byl přesvědčen o tom, že on sám je ospravedlněn pravdou, kterou vidí a hlásá (!). A pak se můžeme v klidu a beze spěchu dotázat, cože vlastně Čejka myslí, když píše „liberalismus“. Co myslí, když (nevyřčeně) pojmenovává „toto je nepřítel“. Dobře je to znát v editorialu čísla 5/2007, kde se Čejka cíleně zabývá modernisty, a shodou okolností si bere za příklad číslo Salve věnované antimodernismu. (Viz naše obsáhlá recenze v tomto čísle Trivia.)

Především Čejka necituje, neuvádí, o jaký časopis jde, ani o jaké osoby, s vědomím své převahy „věrného“ mluví o „údajně katolickém časopise“. A dále pak pokračuje v duchu, který nelze nazvat jinak než jako „nesmiřitelný“. I kdyby byly jeho dílčí argumenty opřené o oprávněné postřehy, celkový obraz není výsledkem kritického rozboru daného sborníku. Čejka zde neargumentuje, pouze posoudí, zda se daný časopis shoduje s „pravdou“, zjistí že ne, a tak bez zaváhání odsuzuje.
To lze ukázat na úvodníku Dominika Duky, který Čejka zmiňuje jen v tom, že zde autor otevřeně píše o tom, že zařazení článku obhajujícího encykliku Pascendi sv. Pia X. (Filip OP) bylo v redakci předmětem sporu. Pochválil by ho snad, kdyby tento spor tajil?

Dukův úvodník je sice poznamenán řadou nejasností vyplývajících z nepřesných až ledabylých formulací, např.:„církevní kázni a praxi kladly řadu nových otázek psychologie a sociologie (podivná personifikace moderních věd), církev nebyla na tuto dobu připravena „v souvislosti s politickým vývojem“ atd. To je možné popsat, ukázat co taková nejistota resp. nezaujetí jednoznačného postoje značí. Te Deum se však takovými věcmi nezabývá. Čejka nevidí, co nechce vidět, nevidí, že Duka modernismus nijak neobhajuje. Je to málo? Má za to být odsouzen? Zdá se, že je bez ohledu na text odsouzen vzhledem k celému kontextu, tedy předem.
Čejka se nevšimne ani toho, že se Duka staví za encykliku Pascendi, protože se ukázala jako „lepší obrana než žádná“ a pomohla Církvi překonat především první polovinu 20. století naplněnou rozkladem a válkami. A třetí věc, které si Te Deum mohlo všimnout, se nabízí sama sebou: přestože Duka uvádí, že hlavním autorem čísla je T. Petráček, pravděpodobně to byl on, kdo se výrazně podílel na tom, že do čísla byl zařazen článek Štěpána Filipa OP (který jako jediný Te Deum vítá).
Nic z toho ale Čejkovi nestojí za povšimnutí, protože... je to daleko za hranicí, kterou si stanovil jako hranici „nepřítele“.

Je-li tomu tak, pak se Te Deum programově dostává do polohy, kde chybí něco základního, co by měl katolický intelektuál mít, pokud dobře rozumím slovu katolický jako „obecný“: porozumění pro mnohost forem, jimiž se Bůh projevuje v životě lidí a dějích tohoto světa.
A tím se dostáváme k jednoduché odpovědi na to, co je podle redakce Te Deum tím největším nepřítelem Církve, dnes dokonce hluboce prorostlým do těla Církve, co to znamená „liberalismus“. Není k tomu třeba žádných subtilních teologických úvah. Liberalismus, jako ho popisuje Čejka, je jakékoli jiné myšlení odlišné od toho, které zastává on a skupina jemu blízkých.

Te Deum snad nechtělo být programově militantní, ale v některých významných projevech nakonec je: projevuje se tu typická situace elitní menšiny, která je přesvědčena, že je nositelkou toho, co je v tradici „pravé“. I kdyby nastokrát ve většině jednotlivin bylo možné dát článkům v Te Deum za pravdu, jako celek tento časopis fundamentalistické rysy nese.

To neznamená, že by bylo nutné číst ho skutečně jen jako „studijní materiál“, některé myšlenkové podněty z uveřejněných článků jsou nesporně závažné. Spíše je otázkou, zda lze nalézt cestu k tomu, aby si redakce uvědomila beznadějnost polohy, která vede od extrémů v Církvi k cestě mimo Církev. Nejde o to nutit někoho ke změně názorů o tom, co je správné. Základní změna by ale nastala už jen tím, kdyby kmenoví autoři a redakce uznali, že i jiné názory než jejich mohou mít hodnotu, že je moudré a správné mít někoho blízkého a také někoho, kdo je prostě tolerován.
Te Deum vždycky bude mít nepřátele – zatím však má fundamentalistické rysy v tom, že mu existující bipolarita zjevně vyhovuje a svým způsobem k ní přispívá.

V dalších číslech Trivia se budeme podrobněji zabývat některými uveřejněnými články s teologickými motivy.